Bývalý ministr zahraničí Zaorálek odsoudil rozhodnutí Trumpa o zabití generála Solejmáního, protože „bylo vedeno víc instinktem a emocem, než aby bylo podloženo strategií a logikou“.

S takto zdůvodněnou kritikou Trumpovy politiky není Lubomír Zaorálek sám. Kdekdo u nás i ve světě americkému prezidentovi předhazuje, že mu chybí koncepce. Doporučuji všem, kteří si mohou hlavy ukroutit nad tím, jak chaoticky Trump jedná, aby si obstarali jeho knihu „The Art of the Deal“ (Random House 1987). Budou-li schopni aplikovat to, co v ní píše o podnikání i na mezinárodní vztahy, tak snad lépe porozumí tomu, jak dělá svou zahraniční politiku.

A ty, kteří požadují, aby (zahraniční) politika měla strategii upozorňují na tohle: Strategie je cosi jako plán obsáhlého (vy)řešení problému. Ale ze zkušenosti přece víme, že se strategie často roztříští již o první náhodu a život je plný náhod. A ještě častěji vede strategie k mnohomluvné polovičatosti, protože nelze sladit zájmy všech pro její uskutečnění potřebných aktérů. Energetická anebo migrační strategie EU jsou toho nejnovějším příkladem a historie tohoto spolku je nekonečným příběhem o neuskutečnitelných strategiích.

Zaorálek se ve svém vystoupení zařadil mezi ty, kteří kritizují i odstoupení USA od smlouvy o íránském jaderném programu v roce 2018. Prý „vedlo k jiným výsledkům, než Američané očekávali. V Íránu zvítězil jestřábí kurz, ekonomika se nezhroutila a režim nepadl.“ Ale Zaorálek přehlíží skutečnost, že vypovězení smlouvy bylo totéž jako příkaz, zaútočit na Solejmáního; totiž jeden a ne poslední politický krok stejným směrem.

Místo vymýšlení strategií je účelnější ptát se, který (zá)krok může vést k dosažení trochu lepší verze dnešního stavu. A když za každou cenu chcete mít nějakou dlouhodobou politickou koncepci, tak je to dosahování malých cílů. Ne každý takový zákrok bude úspěšný, ale pokoušet se o „deals“ dává větší smysl, než vymýšlet složité master plans. Strategií realistického politika by měla být taktika.