Politologové rádi politikům říkají, jak mají dělat svou práci. Ne, že by to vládnoucí nepotřebovali, ale otázkou je, jak účelné a účinné tyto rady jsou. Příkladně je to vidět na myšlence „soft power“, nebo-li sametové moci.

Svody euforické doby

Média jsou denně plná zpráv o přiostřujících se konfliktech a hrozbě války. Na pranýři jsou ti, kteří prosazují národní zájmy pomocí násilných prostředků. Jejich kritici vlastní patent na pravdu a morálku. Vedle slabošských evropských politiků a mediálních kazatelů patří do této skupiny také někteří sociální vědci. A tak se docela hodí ptát se, jak politologie přispěla k poznání podstaty a k návrhům na zdokonalení politického jednání. Tyhle otázky jsou o to více na místě, že letos uplyne třicet let od zveřejnění politologické teorie, která měla přesně tuhle ctižádost.

Politologické teorie mají s praktickou politikou málo společného. Ve skutečnosti se o to ani nesnaží, protože rozkvétají v závětří univerzitních učeben, zamaskovány nesrozumitelným slovníkem. Když se přesto dostanou do kontaktu s realitou, tak se jejich autoři chovají jako německý filozof Hegel, který na námitku, že jeho teorie neodpovídá praxi, řekl: "Tím hůře pro praxi."

To je jeden důvod, proč se výtvory politologů dostanou jen výjimečně do širšího povědomí a jen ojediněle udělají mediální kariéru.Takovou výjimkou je koncepce takzvané soft power, kterou před třiceti lety zformuloval harvardský profesor Joseph S. Nye jr.

V devadesátých létech minulého století se kdekdo snažil vystihnout hloubku historického zlomu. Politolog Francis Fukuyama vyhlásil "konec historie" a začátek neideologického věku a v Československu se hovořilo o "nepolitické politice". Pražská vláda dokonce došla k závěru, že již nebude potřebovat zbrojovky.

V atmosféře nadšení po pádu komunismu převládal názor, že vzhledem ke všeobecnému smíření ztratila smysl politika podložená počtem obyvatel, velikostí armády a hospodářskou silou. Když už vůbec mluvit o něčem tak vulgárním, jako je moc, tak prosím pouze ve znamení shody a porozumění. Všichni přece chceme blahobyt a mír, ideologické rozdíly jsou překonány a neshody řešíme vyjednáváním.

Poptávku po nové přívětivosti v zahraniční politice uspokojil právě Joseph Nye. Ve své knize Bound to lead (Povini vést) prohlásil, že se povaha americké moci změnila a poprvé použil pojem "soft power" (jemná moc). V češtině a v tradici našeho politického myšlení se mi zdá vhodnějším překladem pojem „sametová moc“.

Naší zbraní je i Hollywood

Soft power má podle Nyea tři zdroje: kulturu (na prospěch jedince zaměřený životní styl), politické hodnoty (demokratické svobody) a zahraniční politiku (vstřícnost a kooperativnost). Přeloženo do běžné řeči: Sametovou moc USA se skládá nejen z demokratických hodnot, právního státu, multietnické společnosti, ale i z hollywoodských filmů, internetu, vítězného tažení "američtiny" po celém světě, dobrého jména amerických univerzit, McDonald’s a muziky.

Podle Nye může Amerika světu vládnout díky neodolatelnosti svých hodnot i bez donucení. Síla přitažlivého (amerického modelu) prý překoná sílu zbraní. To zní opravdu dobře. Okouzlit ostatní je jistě elegantnější, levnější a účinnější než je k jejich štěstí „přinutit“. Ale jestlipak to také funguje?

Nye připisuje sametové moci schopnost podmanit si lidi a státy a povzbudit je k tomu, aby sdíleli západní hodnoty a tím i západní politické cíle. Hlavním úkolem (nové éře přiměřené) zahraniční politiky je prý vytváření příznivého dojmu v zahraničí a tím i posilování vlastní přesvědčivosti a důvěryhodnosti. Předpokladem je soulad proklamovaných hodnot a každodenního politického jednání. „Důvěryhodnost je nejcennější zdroj“, tvrdil Nye ještě v roce 2012. A dodal, že „nejlepší propaganda je žádná propaganda“. Poslední věta zní dnes, kdy se v informační společnosti bojuje o to, kdo smí dělat propagandu pro „dobro“ a zakazovat informace o odlišných definicích „dobra“ hodně podivně, že ano. Ale vraťme se k sametové moci.

Obama a sametová moc

Koncem minulého století ještě doznívalo opojení z historických změn, ale již první dekáda nového tisíciletí sametové moci nepřála ani trochu. Al-Káida napadla v roce 2001 New York a prezident Bush poslal vojáky do Iráku. Joseph Nye této nehostinné politické skutečnosti trucovitě odporoval knihou „Sametová moc - Nástroj k úspěchu ve světové politice“.

Přiostřuje v ní své téze a trvá na tom, že moc lze vykonávat i bez použití hospodářských nebo vojenských prostředků. Věrohodnost, velkorysá hospodářská pomoc a kulturní výměna jsou prý účinnější než vojenská invaze. A proto Nye po skončení Bushovy éry a zvolení Baracka Obamy potěšeně konstatoval, že "americká sametová moc je tu znovu".

A opravdu, jestli někdo mohl reprezentovat Nyeův ideál sametového politika, tak to byl právě sympaťák a obratný řečník Barack Obama. Nový americký prezident učaroval také evropské veřejnosti a výboru udělujícímu Nobelovu cenu míru. Hned v prvním roce svého prezidentství představil vizi světa bez nukleárních zbraní. Existuje lepší důkaz pro vstřícnou a věrohodnou zahraniční politiku? Těžko a dodávám: Existuje lepší možnost ověřit si skutečnost účinnost sametové moci?

Na autoritářské potentáty sametový nátlak v otázce atomového odzbrojení podle vzoru "my chceme jít příkladem", neudělal žádný dojem. Severokorejský diktátor Kim Čong-il se Obamovou rétorikou omámit nenechal a také íránské odstředivky, obohacující uran, se točily ostošest.

Obama se upřímně řídil podle rad, které Joseph Nye jr. rozvíjel jako na běžícím pásu. Ve své knize „Paradox americké moci“ tvrdil, že americkou moc lze uchovat jen tím, že propojí národní a mezinárodní zájmy. Ale výsledkem Obamovy politiky nabízené ruky bylo však jen to, že začal být soupeři a nepřáteli Ameriky vnímán jako slabý a naivní, přestože pokrokoví myslitelé neústupně tvrdili, že západní hodnotový systém je nepochybně nejlepší.

Soft power je jiné jméno pro globalizaci

Úvodem jsem řekl pár nelichotivých slov o tom, že je většina sociálních vědců hodně vzdálena o opravdového života. Také Joseph Nye žije v tom samém názorovém skleníku a jeho myšlenky o sametové moci věrně odrážely náladu panující v sociálních vědách. Jeho sametová moc perfektně pasuje i dnes do hlavního proudu sociálně-vědního myšlení, který se vyznačuje ústupností, tolerantností a relativismem.

Oblíbenost jeho myšlenek mezi politology by ani zdaleka nestačila k vysvětlení jejich oblíbenosti mezi politiky publicisty a velkými podnikateli, tedy všemi těmi, kteří zahraniční politiku utváří. Jim všem se totiž sametová moc náramně hodila do krámu.

Proč? Proberme si důvody popořadě. Představa „sametové moci“ byla velmi dobře slučitelná se zájmy hospodářských vůdců. Její definice se dala číst i jako popis nerušené expanze amerického a západního zboží a kapitálu do celého světa. Nyem požadovaná důvěryhodnost států, kterou jsem zmínil na začátku je nutným předpokladem každého obchodního partnerství. Ale především: Jeho myšlenka globálního rozšiřování západního životního stylu a jeho symbolů je totožná se zvětšováním odbytišť pro americké a evropské firmy. Takže si to shrňme: Globalizace, jako ničím nerušený a proto kvetoucí světový obchod je vlastně jiný název pro Nyeovu sametovou moc. Popisuje chování zemí, které se ve vzájemné důvěře otevírají spolupráci.

Proto nepřekvapí, že dokud měla globalizace dostatek energie a dobré jméno (jako zdroj blahobytu pro všechny) ustoupila do pozadí skutečnost, že hospodářská síla je ve své podstatě hlavně zdroj a nástroj tvrdé moci. Dočasně tak zůstaly hospodářské sankce a „dělové čluny“ skryté za macatými transportními kontejnery. Ale dnes, kdy globalizace ztratila jak své dobré jméno, tak i svou energii, vystupuje hospodářství opět především jako nástroj tvrdé moci. Írán je toho nejčerstvějším a čínsko-americká obchodní válka nejdramatičtějším příkladem. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Soft power maskuje slabošství Západu

Sametová moc je oblíbená nejenom u kapitánů průmyslu, ale i u politiků a jejich mediálních našeptavačů. To se projevilo nejprve v západní Evropě a teprve s nástupem Baracka Obamy také ve Spojených státech.

Není náhodou, že se myšlenka sametové moci stala velmi populární v Evropě. Starý kontinent byl ideálním kandidátem pro vlídné pojetí zahraniční politiky. Západní Evropa pohodově přečkala celou studenou válku v závětří americké obrany a krátila si čas výnosnými obchody s kdekým. A to se jí moc zalíbilo.

Z evropského hlediska bylo velmi výhodné věřit tomu, že pád komunismu způsobil hlavně helsinský proces a věrohodnost západních hodnot a nikoliv věrohodnost americké hard power (symbolizované Reagonovou SDI), založené na vojenské a hospodářské síle. V Evropě dodnes přetrvává představa o tom, že zahraniční politika spočívá především ve vstřícnosti vůči zájmům jiných států a v družných rozprávkách při tom či onom summitu. Evropanům bylo velmi vhod věřit, že čím více dobročinnosti západní země projeví a čím trpělivější budou, tím lépe bude na světě.

Idealistické rezoluce členů Evropské unie, ale ve skutečnosti ukazovaly něco úplně jiného. Pokřivená a cynická vládnoucí třída se mohla ve jménu vlídné politiky vyhýbat nepohodlným situacím, tvrdým rozhodnutím a zkouškám ohněm. Sametová moc Josepha Nye se stala vědeckým a morálním posvěcením bázlivosti a nečinnosti evropských vládců. Tato selankovitá koncepce zahraniční politiky se v Evropě těší velké oblibě dodnes, protože se ideálně doplňuje s nevůli napapaných a nepohodlí odmítajících společností energicky zastávat své národní zájmy.

Soft power se stala honosným označením pro západní ústup ze slávy. Horlivě se na ni odvolávají ti, kteří nemají vůli a postupem času ani schopnosti nést náklady a rizika ofenzivní zájmové politiky. Joseph Nye jr. tedy není objevitel a zvěstovatel nové formy mezinárodních vztahů, nýbrž spíše obhájce západní slabosti a nerozhodnosti. A tak připomenu úvod tohoto textu. Politologickým teoriím se opravdu lépe daří v učebnách a studovnách a styk s realitou je pro ně toxický.

A co Amerika?

Na rozdíl od Evropy jde Spojeným státům o víc než jen o politologickou teorii anebo zamaskování vlastní slabosti. V případě vojensky nejsilnější země světa není vstřícnost americké vlády vůči zájmům jejích nepřátel, tak jak ji třeba ve vztahu k arabskému světu zpočátku opakovaně projevil Barack Obama, suverénní gesto sebevědomé velmoci nebo elegantní diplomatická finesa. V případě Ameriky je to spíš výraz vlastní slabosti vůči zemím, které její hodnotový systém a zájmy zásadně odmítají. To byl problém vždycky, ale obrovský význam nabyl s mocenským nástupem Číny.

Již za Baracka Obamy bylo zřejmé, že napjaté vztahy mezi Washingtonem a Pekingem odrážejí rozhodující mocensko-politický konflikt současnosti: soupeření mezi demokratickým a autoritářským kapitalismem. Na rozdíl od sovětsko-amerického soupeření ve studené válce se tento konflikt odehrává uvnitř kapitalistického systému a jde v něm „jen“ o udržení hospodářské a geopolitické dominance USA.

A nejpozději tady ztrácí sametová moc poslední zbytek své přesvědčivosti. V tomto konfliktu již nejde o vítězné tažení západních hodnot, o jejich schopnost podmanit si lidi a státy. Mezi USA a Čínou se totiž poměřuje výkonnost státního kapitalismu v Číně s americkou verzí tržního a demokraticky zakotveného kapitalismu. A je velmi nejisté, která verze je silnější.

Americko-čínská konfrontace je dnes nepřehlédnutelný důkaz bankrotu představ o síle sametové moci, ale tím není ještě ukončeno zúčtování s ní. To co Joseph Nye považoval za účinný nástroj k prosazování amerických zájmů se totiž ukazuje jako velká slabina západní společnosti. Co tím myslím?

Amerika je prý „bound to lead“ (povolána vést) a zároveň vzdoruje existenční čínské hrozbě. A zrovna v této kritické chvíli se ukazuje, že jí oslabuje právě ona sametová moc, o jejíž zázračné síle Nye tak poutavě vypravuje. Ptáte se jak? Tak si to proberme. Právní stát a demokratický společenský pořádek USA snižují navenek politickou akceschopnost Ameriky oproti autoritářské a tudíž bezohledně a přímočaře postupující Číně a ztěžují tak prosazování amerických národních zájmů ve světovém měřítku. A to není všechno.

Sametová moc oslabuje Západ

Ta samá sametová moc, která nepůsobí na ostatní civilizace tak jak to Nye předpovídal, oslabuje Ameriku samotnou. Jak? Média, městské elity a velká část politické třídy jsou centry mocensko-politické subverze proti vlastní společnosti. Je to oligarchie, která prosazuje svoje mocenské zájmy a obrací se proti zájmům většiny obyvatelstva země.

Sociálně-vědní fakulty oslavovaných amerických univerzit jsou dnes zdroje důkladně promyšlených nesmyslů, které vedou k sebevražedným sociálním změnám a zároveň, ve jménu politické korektnosti, blokují poznávací potenciál země.

Jako bych již slyšel toho chytrolína, který říká: Robejšek chce v Americe diktaturu. Samozřejmě ne, ale kvůli tomu ještě nepřehlédnu slabiny Nyeovi idealistické vize o charakteru politiky a slabost Spojených států vůči čínské výzvě. A říkám to co nejhlasitěji, protože sametové hodnoty bující na amerických univerzitách, v médiích a v politizované kultuře infikovaly a dramaticky oslabily také evropské státy; také naší zemi.

Shrňme si k čemu jsme došli: Sametová moc Josepha Nye nebyla nikdy použitelný nástroj pro americkou a žádnou jinou zahraniční politiku. A jak jsme právě zjistili, tak jsou některé její prvky pro Spojené státy a západní civilizace zdrojem ohrožení.

Je sice intelektuálně vzrušující konfrontovat politologickou teorii s politickou realitou. Ale to nebyl ten hlavní důvod, proč píši o sametové moci. Hlavně mi šlo o to, abych zpochybnil měkkou a podbízivou politiku západních zemí a doložil následující tézi: Zahraniční politika zaměřená na národní zájmy a podložená účinnými mocenskými nástroji (armáda, hospodářství) je dnes předpokladem pro přežití západní civilizace.

Jak dál?

Mezi americké prezidenty, kteří dostali Nobelovu cenu míru, patří vedle Obamy i Theodor Roosevelt, který si oblíbil staré africké přísloví: "Mluv mírně a nos velkou hůl, pak dojdeš daleko." Hodnotíme-li vývoj posledních třiceti let, tak se nevyhneme zjištění, že z amerického hlediska může sametová moc (snad) fungovat v případě, že se obrací vůči zemím, které mají velmi podobné hodnoty jako Amerika, ale i pak jen do té míry, do jaké mají tyto státy také podobné zájmy jako Amerika.

Nye ale nemyslel na Evropu, když psal o ovlivňování světa pomocí atraktivity demokratických hodnot, právního státu a amerického způsobu života. Podle něj měla sametová moc změnit právě ten (nezápadní) zbytek světa. Ale o tom nemůže být řeči, ani třicet let od jejího vzniku.

Jak jsme si již řekli, tak Nye psal ve svých dílech o světě, který (a již tenkrát jen domněle) srůstal do stejné globalizované civilizace. Ale svět byl již tehdy a dnes je to nezpochybnitelné tím, čím byl vždycky. Světem národních států a jejich rozdílných zájmů.

A proto dnes Američanům v Íránu nejde o to, oč jim (prý a možná) šlo v Afghánistánu. Nedělají si iluze o tom, že by tam mohli vynutit pozápadnění vlády a vznik společnosti podle Nyeovy představy. Stačí jim změna chování jejích vůdců. Ale k tomu (a je třeba říci, že úspěšně) používají klasickou tvrdou moc. Ta sametová nejenom nepomůže, ale spíše jen škodí.

Kritici za to Americe předhazují, že politika přece musí být především stabilní a předvídatelná. Ale já se ptám: Opravdu vždycky a proč vlastně? Je vůbec možné jednat v chaotickém světě předvídatelně? A je to účelné a účinné? Nevypočitatelnost má jednu obrovskou mocensko-politickou výhodu. Nutí ostatní hráče uvažovat o dosud nemožném a o zdánlivě nemyslitelných a nepohodlných alternativách.

Ten, kdo dnes kritizuje americkou anebo i britskou politiku za její nevypočitatelnost, tak jen dokazuje, že není dost dobrý analytik, ale ani politik. Flexibilní a (nebo chcete-li) neočekávaná politika je oprávněná a dokonce nutná ozvěna nevypočitatelnosti polit-ekonomické konstelace dnešního světa.

Co to znamená popsal Thomas Carlyle již v 19. století suše a jasně: „Náš hlavní úkol není vidět to, co je ve vágních dálkách, nýbrž udělat to, co je bezprostředně potřeba“. K tomu je vám sametová moc na nic. Ano, ani klasická tvrdá moc nezaručuje automaticky úspěch. Ale nepochybně zabrání zhoršení situace spíše než úzkostlivost, vstřícnost a zbabělost .

Text psaný pro podcast: https://www.youtube.com/watch?v=KrcACL2kCBk