Petr Uhl

25. 05.

Němci se sem konečně vrací

Petr Uhl Přečteno 13612 krát

Koncem minulého týdne se konaly v bavorském Augšpurku už šestašedesáté sudetoněmecké dny. Českou republiku tam zastupoval Milan Čoupek (57 let), její generální konzul v Mnichově, pocházející z Brna, kde na univerzitě vystudoval historii a archivnictví. Hádal bych, že se německy učil už na gymnáziu.

Generální konzul není nijak vysoký zástupce českého státu, ale jeho účast na dnech je přinejmenším uznáním české vlády, že skupina sudetských Němců existuje. Je důkazem, že se i z české strany konečně pracuje na veřejném objasnění tabuizovaných míst české historie. Symbolická účast českého státu byla nyní poprvé od roku 1992, kdy na sudetoněmeckém sjezdu byl, ještě v době existence, ministr české vlády bez portfeje Jaroslav Šabata. Kritizovala ho za to česká pravice i levice. A velmi.

Bude to nyní asi ještě pár let trvat, ale nemůže to podle mne v příštích letech skončit jinak než účastí české vlády na sudetoněmeckém sjezdu a nakonec i tím, že se sjezd bude konat na území České republiky. Přimlouvám se za Plzeň, Cheb nebo jiné město blízko Německa, aby aspoň někteří z těch dnes již málo početných čs. Němců, kteří byli jako děti s rodiči vyhnáni ze země, kde jejich předci po dlouhá staletí žili, se mohli takových dnů ještě zúčastnit.

Na sudetoněmecké dny jezdí dnes i jejich vnoučata, ti dokonce častěji, než děti vyhnaných. Němci, kteří se s ohledem na prarodiče považují trochu i za sudetské, bývají přitom i skvělými Evropany. I proto mám mezi nimi přátele, křesťansko-demokratické, sociálnědemokratické, zelené, panevropské i „bezpartijní“.

Za takového demokrata už léta považuju Bernda Posselta. Ten se narodil až jedenáct let po válce, jeho matka pocházela ze štýrské rodiny, mající i slovinské kořeny, a otec byl z Jablonce nad Nisou. Výborná kombinace! Jeho evropanství bylo i příčinou, proč jsem v roce 2008 rád přijal sudetoněmecké vyznamenání – cenu Karla IV. Právě on mi to nabídl, a diskrétně přitom zjišťoval, zda ji přijmu.

Už předtím jsem ale na sudetoněmecké dny jezdil. A už předtím, už od konce 70. let, jsem se účastnil polemik v Chartě77 o nuceném vysídlení německy mluvících obyvatelstva z poválečného Československa. Patřil jsem v Chartě k těm, kteří už nemluvili o odsunu, nýbrž o vyhnání, a říkali, že nejen že nebylo nutné, ale že čs. společnost poškodilo a dodnes poškozuje.

Postupně jsem se smířil i s tím slovem „sudetský“, které je zavádějící. V letech 1945 – 1947 nebyli přece vyhnáni jen Němci sudetští, nýbrž více než 90 procent všech německy mluvících lidí, které ústavním dekretem prezidenta republiky z 2. srpna 1945 zbavil Edvard Beneš čs. státního občanství, podle mne protiústavně. Buď je zbavil občanství se zpětnou platností (!), ode dne, kdy nabyli německé (tehdy nacistické) státní příslušnosti, nebo s okamžitou platností, dnem vydání onoho dekretu, pokud ji ani nenabyli, ale čs. orgány je považovaly za Němce.

Srovnání nacistických pořádků s poválečnými poměry v Československu ovšem nesedí. Je trapné říkat – když „oni“, tak pak i „my“. Celý svět postupně uznal, že nacismus byl zločinný systém, jehož představitelé i stoupenci byli po válce potrestáni, někteří i popraveni. Naopak poválečné Československo chtělo být, i když nebylo, státem demokratickým a právním.

Zásluhu na nápravě vztahů má především vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, v jehož čele stojí Bernd Posselt od roku 2001. Naposledy jsem s ním mluvil koncem března na brněnské konferenci, pořádané i letos, již po čtyřiadvacáté, českou společností Bernarda Bolzana a německou Ackermannovou obcí ve spolupráci s městem Brnem, pod názvem Dialog uprostřed Evropy.

I já jsem v rozhovoru s ním ocenil změnu stanov jeho sdružení, z nichž vypadlo vše, co se vykládalo jako právo na uplatňování nároků na vrácení německého majetku, zabaveného po válce. „Vždyť mi to taky trvalo patnáct let,“ zasmál se Bernd Posselt. A nyní mu za toto úsilí v Augšpurku poděkoval předseda bavorského sudetoněmeckého sdružení Steffen Hörtler. Několik tisíc shromážděných sudetských Němců odměnilo toto uznání dlouhým hlasitým potleskem.

19. 05.

Smyslem Evropské unie je ale přece solidarita

Petr Uhl Přečteno 9205 krát

Přijmou evropské národy a vlády postupné převádění pravomocí na orgány EU? A přijmou evropští občané a jejich vlády omezování suverenity vlád států ve prospěch pravomocí EU, regionů, akademických a jiných samospráv, obcí a hlavně občana? Emancipovaný občan je přece konečným suverénem v životě veřejném, tedy politickém.

Jen pomocí solidarity může uspět projekt společné Evropy, tedy trvalého míru především, ale i demokracie a práv člověka i různých menšin, včetně práv sociálních a kulturních. Ne volný obchod a hospodářská prosperita, ale tyto cíle jsou podle mne už od doby maastrichtské smlouvy (1993) základní myšlenkou EU.

Lisabonská smlouva zrušila zásadu jednomyslnosti Evropské rady (ER), složené z předsedů 28 vlád, z nichž jen dva, Kypru a Francie, předsedají nejen vládám, ale jsou i prezidenty svých republik. Evropské radě se ČR říká „summit“, aby se tu Unie neukazovala jako demokratický organismus se svými orgány a pravomocemi. Tato smlouva nově stanovila, že od listopadu 2014 bude ve věcech společné působnosti rozhodovat kvalifikovaná většina 55 procent členů rady, zastupujících členské státy, pokud v nich bude žít 65 procent obyvatel EU. Blokační menšinu, která může přijetí takového rozhodnutí vetovat, tvoří naopak státy mající více než 35 procent obyvatel EU plus jeden člen ER.

Lisabonskou smlouvu přijala v roce 2009 nakonec i ČR, i když Václav Klaus strašil, že se tím sudetským Němcům otevře možnost vést spory při vymáhání jejich údajných nároků na zabavené majetky. Zdejší Ústavní soud ale ukázal, že demokracie a EU tu mají tuhý kořínek.

Otravování ovzduší nacionalismem, asociálními úsporami a škrty a také strach z chudoby vyvolaný krizí ale mezitím posílily postoj vyjádřený slovy „pevnost Evropa“. Tento postoj měli vždy lidé, usilující jen o volný trh a ekonomickou prosperitu unijního prostoru, méně již o demokratický právní stát či o lidská práva.

Už od Maastrichtu ale platí, že ocitne-li se nějaký členský stát v nouzi v důsledku zvýšení počtu státních příslušníků třetích (tedy neunijních) zemí, může ER na návrh Evropské komise (EK) přijmout v jeho prospěch dočasná opatření, a to kvalifikovanou většinou, tedy i proti vůli předsedů některých vlád. Smluvní solidarita EU se ovšem může týkat i jiných situací, například řeckých dluhů.

To se však mnohým politikům z české politické pravice, která je proti prohlubování a rozšiřování společné politiky EU, nelíbí. Přidávají se i někteří novináři s heslem „solidaritu nelze úředně vynutit“. Ano, diskutujme v EU o míře solidarity s lidmi z třetích zemí, a rozhodně také o míře solidarity se zadluženým Řeckem, diskutujme ale i o pomoci běžencům v táborech na Blízkém východě, jak to navrhují ti, kdož chtějí odvést pozornost od topících se zoufalců.

Odmítat ale solidaritu pod záminkou, že ji nelze úředně vynutit, znamená pohřbívat projekt EU, s jehož perspektivou mnozí občané, a to i čeští, žijí už 25 let.

Bylo by sice možné solidaritu úředně vymáhat a jen suše odkázat na tři smlouvy – maastrichtskou, přístupovou (schválenou českým referendem v roce 2003) a lisabonskou, nakonec, v roce 2009 i Českou republikou ratifikovanou. Dalo by se přitom říct, ČR má smůlu, protože před uzavřením Lisabonské smlouvy, tedy před jejím vládním podpisem v prosinci 2007 nevyhlásila výjimku jako Británie, Dánsko a Irsko, tak ať plní svůj závazek. Podle těchto výjimek se solidarita s běženci Británie dnes netýká, Dánsko se může rozhodnout a Irsko už vyhlašuje, že bude solidární. Kdo má za to odpovědnost? Smlouvu podepsali za českou vládu v prosinci 2007 v Lisabonu premiér Mirek Topolánek (ODS) a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenberkem (tehdy za SZ). Ve vládě seděli i lidovci.

Za horší než úřední vymáhání solidarity ale považuju mediální podporu státního egoismu, jak to nazývají mnozí unijní politici, nejen socialističtí, nýbrž i zelení a křesťanskodemokratičtí, především první místopředseda EK Frans Timmermans a vysoká komisařka pro zahraničí a bezpečnostní politiku Federika Mogheriniová. Ti prý, uvádějí čeští novináři, okřikují ty, kdož si dovolují mít jiný názor než Brusel.

Jenže naléhavost jejich projevu odpovídá významu celého sporu. A sporem je solidarita v EU, zdaleka ne jen uprchlíci z Blízkého východu a Afriky. Jsem rád, že EU má tyto „nikým nevolené bruselské byrokraty“. Tak je označuje i česká ODS hlavně od doby, kdy ji lidé přestali volit.

Timmermans je socialista z nizozemské Strany práce a Mogheriniová z levicové Demokratické strany s komunistickými kořeny. Jsou členy stran, jež se v EP sdružily do socialistické skupiny, oba navíc chodili do různých škol v Itálii a ve Francii, takže mají ke Středozemí blízko. Po solidaritě volá i předseda EK Jean-Claude Juncker z Křesťansko-sociální strany, který také studoval ve francouzském Štrasburku, dále předseda EP Martin Schulz (SPD), německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier (SPD) a spolková kancléřka Angela Merkelová (CDU).

Na opačném konci solidární škály stojí britská konzervativní ministryně britské vlády Theresa Mayová, která navrhuje běžence i proti jejich vůli vracet do zemí, odkud připluli.

Solidární jsou i francouzští vládní socialisté, chtějí přerozdělovat uprchlíky, byť odmítají povinné kvóty. Česká „volnotržní“ pravice, jíž je zdejší veřejnoprávní televize hlásnou troubou (redaktoři ČT mají totiž stejné euroopatrné názory), vítězně vydává francouzské odmítání kvót a hledání jiných způsobů přerozdělování běženců po členských státech EU za odmítání jakéhokoliv přerozdělování.

Z evropských socialistů projevuje nejmenší vstřícnost k solidární pomoci, zdá se, právě ČSSD. Naštěstí s výjimkou sociálnědemokratických europoslanců, kteří se už zbavili českého provincialismu. Nepatří ale v EP i ČSSD do socialistické skupiny? Jako lakmusový papírek pro zjišťování míry demokratických a humánních postojů může české sociální demokracii posloužit poslankyně ODS Jana Černochová, které se nelíbí, že čeští sociální demokraté v EP hlasovali pro solidaritu s topícími se běženci, a naopak je přímo hrdá na to, že Bohuslav Sobotka odmítl stanovení kvót běženců pro jednotlivé země EU, aby jejich velké množství příliš nezatěžovalo, jako dnes, Itálii, Španělsko a další středomořské státy. Černochové a její straně nejde a nikdy nešlo o EU či o demokracii, nýbrž o mocenské postavení v ČR, kterou by zase rády ovládaly.

Česká vláda, v níž sociální demokrati sedí s babišovci a lidovci, zatím aspoň trochu napravovala špatnou pověst České republiky z dob dvou Topolánkových vlád, vlády Petra Nečase, úřednické vlády Jana Fischera a z vlády-nevlády Jiřího Rusnoka. Otevřený odpor vůči solidaritě se zoufalými běženci i se středomořskými státy Unie je opět krokem zpět, který Českou republiku zase vzdaluje od EU, založené na solidaritě a prohlubování společné politiky.

11. 05.

Prezident popírá zásady právního státu

Petr Uhl Přečteno 6900 krát

Minulý týden oznámila Kancelář prezidenta republiky, lidově zvaná „Hrad“, že prezidenta Miloše Zemana vedly k odmítnutí jmenovat vysokoškolskými profesory tři stávající docenty mimořádně závažné důvody. A odmítnutí je prý definitivní! Připomeňme, že řízení ke jmenování profesorem stanoví zákon tak, aby akademičtí pracovníci – profesoři a docenti – požívali zákonných akademických práv a svobod. To se týká i jejich jmenování.

Na vládní moci, tedy podle ústavy i prezidentovi, je v tomto ohledu vysoká škola nezávislá. Zdá se ale, že jen podle zákona. Jmenování profesorů nepatří mezi ústavní pravomoci prezidenta republiky, což jsou vlastně jeho povinnosti, jak už dovodil Jan Wintr (Právo 9. 5.), a to ani mezi pravomoci samostatné, ani mezi ty, které sdílí s vládou. Jeho povinnost jmenovat na návrh akademických orgánů danou osobu profesorem určuje jen vysokoškolský zákon a tradice z první čs. republiky.

Ta měla ale podstatně méně demokratické zásady než republika dnešní. Ochrana lidských práv se ve světě rozvinula až po druhé světové válce, až vlivem hrůz nacismu a války.
Prezident měl tehdy více pravomocí, samostatných i na vládu vázaných. Platilo třeba, že jmenuje a propouští ministry a stanoví jejich počet, aniž by to někomu zdůvodňoval. První republika byla přechodem od monarchie absolutní ke konstituční, i kancléřský systém, dnes uznávaný, přišel až po válce.

Ve světě je i ceremoniální jmenování profesora prezidentem ojedinělé. Běžné je, že profesora jmenuje jeho škola, on je pak profesorem jen té školy a třeba v 65 letech odchází povinně do důchodu, i když ve škole i nadále v jiném postavení působí. O profesuře nerozhoduje prezident nikde, to by byla Česká republika unikát.

V popředí zájmu veřejnosti je nyní solidarita akademické obce s třemi protiústavně odmítnutými adepty na profesuru. Než prezident v jejich věci ustoupí, nelze – z vyššího principu mravního – zákon, který on zneužívá, měnit. Až poté bude nutno přijmout zákonnou úpravu, ve světě obvyklou.

Miloš Zeman na právní argumenty neslyší. Nátlaku ale rozumí, stejně jako mu rozuměl i Václav Klaus, když na něj parlament chystal ústavní žalobu proto, že odmítl ratifikaci mezinárodní smlouvy, i když ji parlament schválil. Vlastně všichni tři prezidenti samostatné České republiky, Havel, Klaus i Zeman ústavu a zákony příliš nectili, všem třem byla pravidla, která je – na rozdíl od čs. ústavy do konce roku 1992 – více svazovala a omezovala na obtíž a často je porušovali nebo nepřípustně interpretovali. Pohrdání procedurou bylo vlastní všem třem, ale osobní politický program si na tom založil jen Miloš Zeman. Poměřujeme-li to zásadami právního státu, byli, respektive jsou všichni tři čeští prezidenti lidmi předlistopadové minulosti, jejíž politický systém byl založen na svévoli a neúctě k právu a k pravidlům.

Trochu se tu v posledních letech zlepšily právní možnosti odvolat prezidenta republiky z jeho funkce nebo ho jinak potrestat. V ústavě sice zůstala věta „prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“, tu politici nevyhodili, obávajíce se prezidentova strašného hněvu.
De facto ji ale popřeli tím, že před třemi roky změnou ústavy umožnili Senátu, aby se souhlasem Sněmovny podal na prezidenta k Ústavnímu soudu žalobu, a to nejen pro velezradu, jak platilo do té doby, nýbrž i pro „hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku“. K ústavní žalobě je zapotřebí třípětinové většiny přítomných senátorů a k tomu ve Sněmovně ještě souhlasu třípětinové většiny všech poslanců.

Přesto by ale návrh na ni nebyl beznadějný, kvůli pohrdání právem jsou poslanci i senátoři na prezidenta naštvaní napříč stranami.

Ani prezident republiky, či spíše právě on, přece nemůže bez patřičných důsledků porušovat ústavní zásadu, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. Už příprava ústavní žaloby by stála za to, jako krok ke společenskému zavržení by to pochopil i Miloš Zeman.

Psáno pro deník Právo, které text zveřejnilo 11.5.2015. Část textu v kurzívě jsem dopsal až po zveřejnění v Právu pro tento blog na Aktualne.cz

08. 05.

Je už Národní fronta Le Penové moderní?

Petr Uhl Přečteno 2922 krát

Měla se ona konference s provokativním názvem „Mír a prosperita v Evropě po Evropské unii“ (rozuměj v Evropě po zániku Unie) pořádat v Praze už v dubnu, ale její hlavní postava, předsedkyně francouzské Národní fronty Marine Le Penová, ji odročila, takže se konala až ve středu tohoto týdne.

Důvodem odkladu byly zřejmě nevyřešené spory s otcem Le Penové, Jean-Marie Le Penem, který začátkem 70. let ve Francii Národní frontu založil a pak léta byl jejím předsedou. Zatím se věci mají tak, že Le Penová získala ve straně většinu a ta Le Penovi pozastavila členství ve straně. Jeho dcera, které se zřekl, ale nepřistupuje na jeho požadavek, aby si sňatkem změnila příjmení. Le Penová, matka tří dětí, je dvakrát rozvedená, což se ovšem části konzervativních voličů nelíbí.

Životní partner Le Penové je nyní už léta Louis Aliot, rovněž vysoký funkcionář Národní fronty. Ten má i židovské předky s alžírskými kořeny. Jeho rodiče po krizi, kterou koncem 60. let zažila Komunistická strana Francie po sovětské vojenské intervenci do Československa, tuto stranu opustili a přiklonili se k Le Penově Národní frontě. Takových Francouzů byly tisíce.

Ve Francii se nepovažuje boj Le Penové (47 let) s jejím otcem Le Penem (87 let) za spor generační, ale především za odraz úsilí Le Penové zbavit se nálepky extremismu a hlavně antisemitismu, za jehož projevy – popírání holokaustu – byl Jean-Marie Le Pen v minulosti dokonce odsouzen. Le Penová si spočítala, že většina krajně pravicových či konzervativních Francouzů dnes nejsou antisemitští a že ta nálepka její straně, i když se zaměřuje jen na menšinu voličů, už spíše škodí.

Jak k tomu přispěly sprosté esemesky, maily, blogy a jiné nástroje facebookové demokracie, adresované Le Penové kvůli židovskému původu jejího partnera, je možno jen spekulovat. Místo antisemitismu a přímého štvaní proti imigrantům – Le Pen sám před lety navrhoval jejich „humánní“ deportace z Francie – se důraz Národní fronty přesunul na odpor vůči Evropské unii a k vystoupení Francie z EU.

Nepřijatelné je pro Národní frontu i euro, i když návrat k francouzskému franku není ve Francii zrovna přitažlivým argumentem. To už více zabírá propagování cel a jiných opatření proti levnému dovozu, zrušení možnosti dvojího občanství a odpor proti homosexuálním sňatkům a proti potratům a hlavně boj proti islámu. Z „moderní“ Národní fronty nezmizel ani požadavek obnovení trestu smrti (hlavně za vraždy, teroristické útoky a šíření drog) a omezování přistěhovalectví.

Vlámští nacionalisté a rakouská Svobodná strana byli na pražské konferenci jen z propagačních důvodů. Na rozdíl od francouzského Národního shromáždění, kde má Národní fronta jen jedno křeslo (a to jich měla v roce 1985 už 35!), jež připadlo vnučce Le Pena a neteři Le Penové, a Senátu, kde má křesla dvě, představuje v Evropském parlamentu jistou sílu. Má tam 23 mandátů ze 74, jež připadají na Francii. Ani tam ale není úspěšná, nepodařilo se jí založit frakci, tedy poslanecký klub, k čemuž je třeba 25 poslanců ze sedmi členských zemí 28členné unie.

Národní fronta tak ohrožuje spíše Francii, její demokracii, sekulární hodnoty a ochranu lidských práv v demokratickém právním státě, a ne perspektivu politicky sjednocené Evropské unie a později i celé Evropy. Přinejmenším v Německu a ve Francii je cíl společné Evropy bez válek a s uzákoněnými svobodami a právy už těžko zpochybnitelný.

04. 05.

Ta vůně šeříků zavazuje

Petr Uhl Přečteno 4775 krát

Připadají mi ty reportáže Českého rozhlasu a České televize, tedy médií veřejné služby, jako vyráběné přes kopírák.

Mívají dvě části. První je z Plzně. Připomíná se v ní osvobození Američany a Belgičany, zařazenými do armády USA. Město nyní navštěvují vnuci oněch vojáků, kteří tehdy přispěli k osvobození země. Dnes se ono období nesvobody občas zpochybňuje, v Lotyšsku, na Ukrajině a trochu už i v ČR, ale já považuju nacismus, jeho genocidy, holokaust a válku proti zbytku světa – i proti SSSR – za největší zločin v dějinách lidstva.

Druhá část reportáže bývá z východu, odkud zemi osvobozoval čs. armádní sbor pod velením Ludvíka Svobody. Sbor byl součástí druhého ukrajinského frontu sovětské armády. V reportážích vždy hledám výrazy „Rudá armáda“ a „sovětský“. Jsou jen ojedinělé, jako kdyby SSSR ani neexistoval. Do bojů čs. armádního sboru se zapojilo celkem na dvacet tisíc čs. občanů, zpočátku nejvíce Židé, později hlavně Češi, často i volyňští, a také Slováci i Rusíni. Na čs. území padlo tři a půl tisíce vojáků sboru. Při osvobozování tu padlo na 150 tisíc sovětských vojáků, tedy padesátkrát více, a čtyři sta tisíc jich bylo zraněno.

Osvobození Prahy je jedna z mých prvních dětských vzpomínek, bylo mi tři a půl. Vždy se mi to vybaví začátkem máje, když voní šeříky, jimiž rudoarmějce Pražané tehdy zasypávali. U nás na náměstí Míru na Vinohradech, kde jsem to s rodiči zažil, začaly letos kvést už o pár dní dříve. Voní ale stejně jako tenkrát.

Ano, na 150 tisíc sovětských vojáků tu padlo. Vděčnost dnes nikdo nevyžaduje, jen uznání, že zemřeli v boji za správnou věc.

Minulý měsíc se ukládaly ostatky letce Vasilije Alexejeviče Staška, sestřeleného v dubnu 1945 u Klimkovic u Ostravy. Teprve loni je našli a podle DNA identifikovali. V Hlučíně na hřbitově Rudé armády je pohřbeno přes 3300 padlých sovětských vojáků. Nyní se ale psalo, že tam na vojenském hřbitově pohřbili ostatky ukrajinského letce!

Zatím to nedošlo tak daleko jako v Polsku, kde ministr zahraničí Grzegorz Schetyna řekl, že jako osvoboditele koncentračního tábora v Osvětimi je místo Rudé armády lépe uvádět Ukrajince. Ministr to spletl proto, že Osvětim osvobodila ta část Rudé armády, která nesla název „první ukrajinský front“.

V Plzni se říká jedné ulici třída Politických omylů. Postupně nesla názvy Stodolní, Jungmannova, pak císaře Františka Josefa, po první válce Wilsonova. Za nacistické okupace to byla Nádražní/Bahnhofstrasse, pak Karla IV. a její část byla od roku 1942, kdy už wehrmachtu teklo do bot, dokonce třídou Vítězství. Po válce to byla Stalinova, pak Moskevská, po srpnu 1968 krátce Ludvíka Svobody a pak zase Moskevská. Naposledy měnila jméno v roce 1991 na současnou Americkou.

A to je dobře, že Plzeň má svou Americkou třídu, stejně jako do města patří pomník americkým vojákům, kteří ho osvobodili. Při osvobozování čs. území padlo 116 Američanů, dalších 406 bylo zraněno, němečtí vojáci se už hromadně vzdávali.

Při oslavách, pietě či vzpomínce je ovšem důležitá přiměřenost, stejně jako v právu či novinařině. A letos při oslavách osvobození země přiměřenost zvláště postrádám.
Ulic Politických omylů je tu více, nejen v Plzni. Ale v Praze máme na rozhraní Smíchova a Malé Strany i Šeříkovou ulici, podle šeříku, který tam rostl přes plot. A jmenuje se tak stále, už od výstavby tamních domů v roce 1870.

Text byl psán pro deník Právo, kde vyšel 4. května 2015

Archiv článků: květen 2015

Němci se sem konečně vrací

Smyslem Evropské unie je ale přece solidarita

Prezident popírá zásady právního státu

Je už Národní fronta Le Penové moderní?

Ta vůně šeříků zavazuje

Blogeři abecedně