Trestní stíhání Martina Konvičky pro podněcování k nenávisti k islámu a k muslimům je v trestněprávní politice českého státu výrazným obratem k lepšímu.

Mezi husitskými artikuly pražskými má pro dnešní právo asi největší význam artikul čtvrtý. Požadoval, „aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní řádem a rozumně od těch, již ouřad k tomu mají, v každém stavu stavováni a kaženi (= trestáni) byli“. Jazykem dnešního trestního práva by tento požadavek zněl: „…aby orgány činné v trestním řízení řádně stíhaly všechny zvlášť závažné zločiny, a aby je stíhaly bez ohledu na společenské a jiné postavení podezřelého“. Není to nic jiného než dnešní zásada legality, která ovšem platí nejen pro zvlášť závažné zločiny (tedy s trestní sazbou i nad deset let), nýbrž pro všechny trestné činy, včetně přečinů, kde je trestní sazba nejvýše pět let: Státní zástupce je povinen stíhat každý trestný čin, o kterém se dozvěděl.

Za starého režimu bylo trestné jen hanobení národa, rasy nebo přesvědčení. To se sice vztahovalo i na přesvědčení náboženské a bezvěrecké, ale v tomto případě se zákaz hanobení týkal jen nositelů onoho přesvědčení, nikoliv náboženství či bezvěrectví obecně. Zákaz podněcování k nenávisti spolu se zákazem omezování práv a svobod příslušníků národa či rasy přišel až v roce 1991, kdy to navrhla federální vláda Mariána Čalfy (Občanské fórum). Tlak orgánů Rady Evropy, který vždy přebíraly i orgány Evropské unie, a také OSN, OBSE a dalších mezinárodních organizací, vyvíjený na státy východní Evropy, toužící vstoupit do EU, byl ale silný. Proto i ČR přijala v roce 2000 novelu trestního zákona, jíž jako předmět ochrany přidala k národu a k rase ještě náboženství (jako celek), společenskou třídu nebo i „jinou skupinu osob“. Stalo se to tehdy i díky úsilí vlády Miloše Zemana (ČSSD).

Jméno tehdejšího premiéra působí dnes překvapivě, ale podněcování k nenávisti vůči náboženství jako světonázoru či ideologii je dnes umožněno právě díky Miloši Zemanovi a jeho vládě. Demokraticky cítící občané – a těch je podle mého názoru v české společnosti i přes soustavné štvaní některých politiků a některých médií stále většina – právem vyčítají témuž Miloši Zemanovi, že se při veřejné vzpomínce na 17. listopad na pražském Albertově postavil vedle Libora Konvičky, který stojí v čele facebookové a pouliční iniciativy Islám v ČR nechceme nebo snad Blok proti islámu. A na tribuně stál vedle nich i poslanec krajněpravicového parlamentního Úsvitu.

Na tribuně přitom při této příležitosti nepadl zřejmě žádný výrok, pro nějž by bylo možno někoho trestně stíhat. Padaly však při mnoha jiných příležitostech. Význam toho trestního stíhání, které bude mít možná dozvuky u Ústavního soudu (advokátka Klára Samková, Konvičkova obhájkyně, je neodbytná) a pokud jde o občanské sdružení (dnes spolek) Islám v ČR nechceme u Krajského (rejstříkového) soudu v Hradci Králové, kde je zapsán. Pro podněcování je ostatně možno stíhat nejen osobu fyzickou, nýbrž i právnickou, tedy ten spolek. Trestem může být zrušení spolku. Na judikaturu čekám jako ne smilování boží, protože pouhé používání slova nepřizpůsobiví a hesel Cikáni do práce, Islám v ČR nechceme nebo Čechy Čechům považuju za podněcování k nenávisti ke skupině lidí. Mělo by být trestně stíháno a podle povahy každého jednotlivého případu i soudně trestáno.

V určené právní kvalifikaci – podněcování k nenávisti „veřejně přístupnou počítačovou sítí“, což facebook jistě je – je Konvičkovo jednání trestné až do tří let odnětí svobody. Tento trestný čin není zločinem (jako třeba apartheid a segregované vzdělávání romských dětí), je to jen přečin. A Konvička, pokud by byl odsouzen, by jistě vyvázl s podmínkou. Ale morální význam takového odsouzení, a vlastně už samotného trestního stíhání, je značný. Jménem státu – „jménem republiky“, začíná každý rozsudek – se tu veřejně na vědomost dává, že podněcovat k nenávisti k jakékoliv skupině lidí se nesmí.

Samozřejmě to není žádný „politický proces“, ale jako každé trestní stíhání má politické důsledky. Pro Sobotkovou vládu jed jen dobře, že její ministr – byl to Robert Pelikán – na svém twittrovém účtu v souvislosti s iniciativou Islám v ČR nechceme na samotnou existenci zákazu podněcování k nenávisti v trestním zákoníku upozornil.

Snad se také někdo pokusí vysvětlit, že kromě trestní věci proti bývalému poslanci za Věci veřejné Otto Chaloupkovi v roce 2014 nebyl kvůli podněcování k nenávisti dosud nikdo, pokud vím, stíhán, natož pak za ně odsouzen, ačkoliv takových útoků na zájem chráněný státem jsou za jediný den stovky. Od urážek a nadávek je jen krůček k házení kameny a Molotovovými koktejly. Mělo by se také více diskutovat o záměru části trestněprávních odborníků, včetně státních zástupců, kteří považují zásadu legality, vzešlou ze čtvrtého pražského artikulu, za nepohodlnou a chtěli by ji, podle amerického vzoru, nahradit zásadou oportunity. To si šerif, prokurátor nebo i nejvyšší soud vybírají, o čem povedou řízení. Tato zásada se ale na evropském kontinentu nikde neuplatňuje, nerovnost před zákonem by byla mimo jiné zdrojem koreupce.

Deník referendum 25. 11. 2015