"Ti mi dali, ti mě hnali, ti mě pěkně seřezali."
Už nevím, odkud si to pamatuji, jestli to byla písnička, básnička, nebo dětská říkanka, ale dokonale to sedí na komentáře pod mým článkem.

Nebývá moc obvyklé, aby autor reagoval na komentáře pod svým článkem a už vůbec ne článkem novým, ale mě to prostě nedá.

V článku Penězovod ČSSD jsem psal o tom, jak ČSSD zneužívá zákon tím, že náhrady od Poslanecké sněmovny čerpá v maximální výši. Říká se "Když už žereš, tak nemlaskej", ale ČSSD hlasitě mlaská a ještě se tím chlubí. Ta strana, která má plná ústa "obyčejného člověka", sociální spravedlnosti a všemožných práv. Přijde mi to samo o sobě nemravné, v případě hlásaných ideálů pak už úplně eklhaft.

Někteří čtenáři mi vyčítají, že se nezmiňuji o ostatních stranách, že ty dělají totéž. Ano, asi dělají, nezkoumal jsem to, nejsem novinář a toto nejsou noviny, je to můj blog, kde vyjadřuji své názory. Že takovou věc budou dělat komunisté, to může překvapit jen toho, kdo jejich vládu nezažil, mě ne. Že to dělají i poslanci dalších stran, to je také možné, tedy téměř jisté, ale nechlubí se tím. Ne, že by tím bylo jejich jednání morálnější, ale "Co oko nevidí, to srdce nebolí", praví staré české přísloví. Ó, jak jsou ta přísloví moudrá.

Je mi mnohými vyčítáno, že jsem jednostranný, že jsem "levicobijce". Nejsem. My Piráti nerozlišujeme mezi pravicí a levicí, neboť toto dělení pokládáme za zastaralé, ale když už chcete, tak podle "klasického" dělení pravice a levice, jsem přesně uprostřed. Kritizuji a budu kritizovat nemorálnosti, podrazy a hlouposti jak nalevo, tak napravo.

Také se někteří pozastavili nad tím, proč se raději nevěnuji připravovaným změnám Autorského zákona. No nevěnuji, protože nejsem právník, i když jsem z Plzně. Prostě jsem o žádném víkendu neměl čas si udělat doktorát práv a teď už se to provalilo. Kindl vajíčko s překvapením už nezískám. Na Autorský zákon máme jiné experty, kteří se tomu věnují s vervou a hlavně erudicí.

Vyvracet názor, že Česká pirátská strana jsou ti, co chtějí krást cizí autorská díla, už mě ani nebaví. Nechceme krást, chceme změnit nevyhovující autorské právo tak, aby respektovalo technické možnosti 21. století a přálo více autorům samotným, než vydavatelům a mediálním korporacím. Jako už lidé jezdí bryčkami a na koních jen pro zábavu, jako zanikl telegraf i dálnopis a postupně zaniká fax a pevná telefonní linka, tak se musí změnit i způsob šíření autorských děl. Za pár desetiletí bude papírová kniha stejnou raritou a věcí pro fajnšmekry, jako je dnes ten kůň. A jako za největší slávy koňské dopravy se lidé museli smířit se všudypřítomnými "koblížky", tak se v budoucnu budou muset autoři a hlavně vydavatelé smířit s tím, že část zisku jim prostě uniká. Čím více prostředníků, čím vyšší požadovaná cena, tím menší zisk bude. Jestli máte rádi rohlíky a ze dne na den vám je zdraží ze 2 korun na 50, tak prostě začnete jíst chléb. Nebude to tak úplně ono, ale tu "zlodějskou" cenu odmítnete akceptovat.

A ještě zareaguji na výčitku o té mé vojenské službě - nešlužbě. Jako většina mladých lidí jsem byl "levičák" a pacifista. Obdivoval jsem USA, ale byl jsme proti válce ve Vietnamu, měl jsem rád válečné filmy, ale nesnášel (a nesnáším) násilí a válku. Z toho pacifizmu i levičáctví jsem se už vyléčil. Bral jsem léky jménem Věk a Zkušenost a docela to zabralo. Jenže tehdy mé rozhodování ovlivnily ještě dvě skutečnosti. Jednak tehdejší socialistická armáda byla sborem idiotů na všech velících postech (i když existovaly výjimky, třeba piloti), za druhé dvouletá služba byla jednoznačně ztrátou času, protože všechny potřebné znalosti a dovednosti stejně člověk získal během pár měsíců "přijímače" a dál už to byla buď jen buzerace a šikana (první rok), nebo lehárna, flákárna a ulejvárna (druhý rok). Existovalo jen pár možností, jak se službě v socialistické armádě vyhnout. Získat "modrou knížku" a nejít vůbec, což znamenalo mít (či věrohodně simulovat) nějakou závažnou nemoc, nejlépe schizofrenii, což ovšem znamenalo přijít o řidičák. Také šlo vystudovat vysokou školu a jít jen na rok, což mi zhatil můj zájem o muziku, holky a alkohol. A poslední možnost byla nastoupit do dolů nebo hutí jako obyčejný dělník a jít na 5 měsíců. Zvolil jsem tu poslední možnost. Ještě tedy šlo uprchnout na Západ, buď se prostřílet, jako bratři Mašínové, nebo to vzít přes Jugošku, jako mnozí jiní. Ale na to jsem byl moc velký srab. Neuměl jsem, kromě ruštiny, žádný cizí jazyk, měl jsem tu rodinu a přátele a vůbec. Tak jsem si dovolil takový malý podraz na Československou socialistickou republiku. Hele, nebyl já jsem vlastně odbojář?

Tak a můžete se do mě zase pustit.