Přečetl jsem si článek pana JUDr. Sokola a div si hlavu neukroutím. Pan advokát nepochopil, nebo dělá že nepochopil, vůbec nic.

Pan Sokol se diví: "Bůhví proč si po léta mysleli, že internet je svobodná zóna, což podle nich znamenalo, že tam prostě neplatí zákony jako jinde." Na to je jednoduchá odpověď. Oni si to mysleli, protože to tak od začátku internetu bylo. V reálném světě mohu poslat dopis komukoliv a nikdo ho cestou nesmí číst, říká se tomu listovní tajemství, platí to už poměrně dlouho a nedodržují to jen autoritativní režimy. Na internetu mohu komukoliv poslat mail a nevím proč by ho měl kdokoliv po cestě číst. Platí stejné listovní tajemství. Jako mohu do dopisu přibalit stokorunu, desetidolar, nebo třeba klíč od bytu, mohu do mailu přibalit také cokoliv. Když budu chtít panu doktorovi poslat například interní důvěrnou informaci, mohu ji vložit do dopisu nebo mailu. A nevidím jediný důvod, proč by do toho měl kdokoliv strkat rypák.

Na internetu samozřejmě určitá pravidla platí. Převážně se jedná o pravidla technická, ale platí tam i pravidla "slušného chování na síti", tzv. Netiketa. Ke smůle všech právníků jsou oboje pravidla jen doporučeními a každý je přijímá dobrovolně. Pokud se někdo neřídí pravidly technickými, buď mu to nebude fungovat správně, nebo vůbec, nebo, pokud tím obtěžuje ostatní, bude časem ignorován, odstaven, vyobcován. Stejně dopadne, pokud nebude dodržovat pravidla slušného chování. Ale rozhodně to není tak, že by internet měl svůj Trestní zákoník.

Internet je natolik odlišný od hmotného světa, že tam některá pravidla prostě platit nemohou, aniž bychom internet svázali totální cenzurou a kontrolou každého přeneseného bajtu. Na internetu neplatí hranice států, všechno lze přenést kamkoliv. I taková Čína, nebo mnohé arabské režimy, které se opravdu hodně snaží internet na svých hranicích podrobit "celní kontrole", nemají stoprocentní úspěch. Vždy se najde poměrně jednoduchá cesta, jak státní omezení obejít. Nelze si představovat, že se ze státu A přenesete do státu B, nebo z kontinentu na kontinent. Musíte si představit, že jste se ocitli na zcela jiné planetě, kde je jiná gravitace, jiná atmosféra a mnohé, co na Zemi funguje, tam prostě neplatí.

Zavedení stávajících zákonů na internet je možné jen v omezené míře a za cenu náročných a drahých technických opatření. Jenže ďábel je ukryt v detailu. Nejde jen o náročnost těchto případných opatření, jde o to, že jakmile by byla jednou zavedena, opravdu nic už nebrání je postupně a nenápadně začít zneužívat. Jak pan doktor správně poznamenává, naše zákony jsou tvořeny stylem "Ještě větší blbec, než jsme čekali", ale mnohdy je to ještě horší, protože jsou tvořeny podle toho, kdo dá víc. Pan Sokol píše "Jedním ze zásadních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření omezující základní práva či svobody nesmějí svými negativními důsledky přesáhnout klady, které představuje veřejný zájem na těchto opatřeních." Samozřejmě souhlasím, jenže je třeba se podívat koho svobody mají být omezeny a čí práva mají být státem chráněna podle smlouvy ACTA. Mají být porušeny svobody všech občanů a chráněna práva několika desítek společností zábavního průmyslu. Chudáky autory je možno pro přehlednost zcela vynechat, protože v současné době dostávají jen asi 10% zisku, který z toho mají vydavatelé. A mimochodem, zisky zábavního průmyslu, přes veškeré nářky, posledních 5 let neustále rostou, krize nekrize. Takže je třeba se ptát, zda pro zachování zisků např. Hollywoodu je skutečně třeba šmírovat veškerou internetovou aktivitu několika miliard lidí na celém světě. Jestli na nějakou chorobu v ČR zemře ročně 5 lidí, je to sice smutné, ale nikdo kvůli tomu nezačne provádět plošné očkování za stovky milionů korun. Klesnou-li tedy zisky filmovým studiím, hudebním vydavatelům, nebo knižním nakladatelům, a to jen proto, že svoje díla nejsou schopni nabídnout vhodnou formou a za rozumnou cenu na internetu, pak je to sice smutné, ale nikdo kvůli tomu nesmí zavádět plošnou kontrolu veškerého na internetu přenášeného obsahu.

Když se na internetu potlačuje opravdová kriminalita, jako třeba kradení údajů k platebním kartám, nebo šíření dětské pornografie, nikdo proti tomu neprotestuje. Používané nástroje jsou totiž přiměřené a bezdůvodně nezasahují do listovního tajemství a osobních svobod jednotlivců. K prohledání osobního počítače nebo serveru je třeba klasický postup, tedy pátrání ve veřejně dostupných zdrojích, udání, podezření plynoucí z jiných skutečností, a pak příkaz k prohlídce, vydaný soudem. Jenže ACTA se snaží nenápadně prosadit presumpci viny a umožnit prohledávání jen na základě subjektivního posouzení. Když celník uvidí na hranicích mladého člověka s baťůžkem a dredy, pak to pro něj bude vhodný objekt, který by někde mohl mít nelegálně získanou písničku. Naopak 60-letý pán v kravatě projde bez kontroly, i kdyby těch nelegálních písniček měl plný notebook. To je prostě nepřípustné.