Jaroslav Kuchař: Čeká nás radikální a hluboká transformace

Všechno bude jinak. A když to dobře dopadne, na konci probíhajících transformačních procesů budeme moci uzavřít nové „Smlouvy“: uzavřeme je sami se sebou, na úrovni společnosti, s „matičkou Zemí“ i s „Tím, co nás přesahuje“.

Slovo krize je v posledních letech jedno z nejfrekventovanějších slov vůbec. Jsme svědky krizí politických, fiskálních, monetárních, hospodářských, sociálních, morálních, hodnotových… Jejich geografické pokrytí, rozsah, hloubka i frekvence výskytu vedou k zásadnímu závěru: tyto krize nejsou selháním jednotlivců, jak se nám leckdo snaží namluvit, není to jen nějaká vada na kráse blížícího se “konce dějin“; jedná se o opakované selhání, principiální a systémové, a to na všech výše uvedených úrovních.

To, co máme před sebou, tedy není nějaká kosmetická úprava nebo vyladění jinak dobře fungující „mašinky“. Stojíme možná před nejhlubší systémovou proměnou v moderních dějinách. V tomto smyslu tedy nejsme jen v krizi: po jejím překonání nebude svět stejný, jako předtím. Jsme na začátku hluboké, rozsáhlé a radikální transformace.


Úvaha je součástí seriálu o budoucnosti této země. Informace o projektu naleznete zde, texty dalších autorů zde a zde.

Průběh transformace

Na osobní úrovni má transformace tři fáze. V první fázi prostě věci přestanou fungovat. Staré triky, postupy a metody prostě už nikam nevedou. Zvyšujeme nasazení, dáme do toho víc než dříve… a nic. Trápíme se, nechápeme co se děje, jsme naštvaní, vzteklí. Ale nic nepomáhá. První fáze končí, když se „pustíme“.

I když je to svým způsobem úleva, ocitneme se na začátku druhé fáze v chaosu a obrovské nejistotě. Všechno je jinak. Hledáme pevný bod, ale nikde ho nevidíme. Začneme hledat cestu, ale žádnou nenacházíme. První vlaštovka se objeví až v okamžiku, kdy jsme schopni rozkrýt příčiny současného stavu. Objevíme „pólovost“ našeho nazírání na skutečnost. Začneme se zajímat o možné protipóly, tedy nazírat věci opačně. Jako snadné řešení se jeví přimknutí k opačnému pólu. To je však nebezpečná past; pokud se do ní chytíme, historie se bude opakovat, akorát si naběhneme na tentýž problém z druhé strany. Správným postupem je nalézt jakousi „vyšší syntézu“ krajních přístupů. Jedině ta zabezpečí, že nepopřeme původní představy, ale integrujeme je do komplexnějšího, pravdivějšího celku. Řečeno Exupérym: „…Neboť prahnu po onom jasu, jenž září nad vstřebanými rozpory, a ne po klidu člověka stranického, po klidu sestávajícím napůl z lásky a napůl z nenávisti.“

Třetí fáze už je „pohodička“, byť bývá nejdelší. Stačí „maličkost“ – jen se nové přístupy naučit, začlenit je do života a naskočit zpátky do proudu…

Společenské transformace mají průběh obdobný. Nicméně s výrazně vyšším stupněm komplexity, delším rozložením v čase a významnými společenskými dopady i riziky.

Transformace politického systému

Transformace politického systému se evidentně nachází uprostřed první fáze. Vyzkoušeli jsme si vládu jedné strany a zažili jsme fiasko. Nyní zkoušíme vládu více stran a už víme, že i tady je cosi shnilého. I když se názory poměrně různí, je možné vysledovat určitého společného jmenovatele: především nefunguje dobře (rychlost, účinnost) zpětná vazba ve vztahu občan – politik. To umožňuje oligopolizaci politické moci a snadné napojování na oligarchické struktury (kmotři, pseudopodnikatelské elity…). Požadavky na „Demokracii 2.0“ jsou pak přirozenou odezvou nespokojených občanů na systémová selhání.

To, co dnes brání skutečnému hledání funkčního politického systému, jsou na úrovni občanské a odborné nejrůznější ideologická klišé, předsudky a různé indoktrinace zdatných manipulátorů o „neexistenci třetích cest“, o škodlivosti „občanské společnosti“, zužování obsahu demokracie na svobodné volby atd. Na úrovni politické je to vědomé úsilí establishmentu bránit takové diskuzi a diskreditovat některé „nebezpečnější“ oponenty. Děje se to nejrůznějšími formami, za vydatné podpory některých médií.

Abychom mohli tedy přejít do druhé fáze transformace politického systému, potřebujeme dosáhnout stavu, kdy se podstatná (kritická) část populace „pustí“, tj. odhodí svoje „věčné pravdy“ a předsudky. Tohoto stavu lze dosáhnout během relativně krátké doby: uvědomění hloubky a rozsahu problému je v odborné i laické veřejnosti poměrně masivní. Hledání nového paradigmatu může začít.

Ekonomická a environmentální transformace

V euroamerickém prostoru první fáze této transformace teprve začíná; masivnější uvědomování toho, že krize nejsou jen selháním jedinců, ale mají hluboký systémový základ, začalo teprve nedávno. Je proto zatím poněkud pozadu za průběhem politické transformace. U nás jsme ale (opět) měli to štěstí, že jsme ochutnali éru plánovaného (deficitního) hospodářství a nyní si dopřáváme éru divokého trhu. Získali jsme unikátní výsadu: jedna jediná generace mohla zakusit oba významné extrémy.

I zde jsme bohužel plni nejrůznějších předsudků: na jedné straně o neviditelné ruce trhu, která vše vyřeší, na druhé straně o takřka neomezené schopnosti státu stimulovat ekonomiku. Na jedné straně o dluhové ekonomice jako o motoru, na druhé straně o dluhu jako cestě do pekel. Na jedné straně o nutnosti sociálního státu, na druhé straně o nutnosti mít z různých důvodů nízké daně. Na jedné straně alarmistické varování o hrozícím rychlém konci civilizace, na druhé straně o slepé víře v ničím neomezený růst.

Není to veselé ani optimistické konstatování, ale „puštění se“ do druhé fáze transformace bude možné až ve chvíli, kdy riziko „řecké“ nebo „argentinské“ cesty bude více než reálné. Teprve tehdy budou zásadnější změny přijatelné pro kritické množství lidí. Určitou nadějí může být, že politická transformace vynese včas do čela nové, vědomé elity, které budou proaktivně hledat a realizovat takové koncepty, které budou postaveny na principech dlouhodobé stability, bezpečnosti a udržitelnosti.

Budoucnost je na nás

Umím si představit nejrůznější varianty budoucnosti. Ty temnější jsou plné ideologií a dogmatismu a končí v konečném důsledku v nějaké formě totality. Ty optimistické mají jeden společný jmenovatel: odideologizované myšlení a neortodoxní a invenční hledání nových přístupů v ekonomice, politice, vědě, technologii, kultuře. Čím méně dogmat, tím více ochoty diskutovat o každém tématu. Tím větší ochota naslouchat. Tím více pokory. Tím snadnější je přiznat: NEVÍM. Tím větší šance na dohodu. Míra našeho zotročení je úměrná tomu, nakolik podléháme dogmatům. Míra naší svobody závisí na schopnosti přijímat nebo alespoň respektovat pravdu druhých.

Předpokládám, že výše popsané „makro“ transformační procesy též spustí určité „mikro“ procesy: především transformace vztahů (rodina, komunita, vlast) a také osobní transformace (redefinice společenské role, vnímání osobní odpovědnosti za svůj život, pojetí spirituality…).

Předpokládám také, že nás tyto vnější i vnitřní okolnosti „donutí“ pohřbít předsudky a pochybné ambice, podívat se na sebe a své okolí novýma očima a nacházet své nové a všeobecně prospěšné místo ve společnosti i novou podobu vztahů s okolím (v nejširším slova smyslu).

V lidském těle jsou údajně asi dva miliony dynamických rovnováh. Porušení jen jedné z nich znamená vážný problém nebo je dokonce neslučitelné se životem. Kolik takových rovnováh existuje ve společnosti? A které z nich jsou kritické? Stojíme pře obrovskou výzvou: přenastavit dynamické rovnováhy tak, aby společnost mohla dlouhodobě prosperovat a těšila se dobrému zdraví. Nebude to lehké. Otázkou ale je, zda máme na výběr.

Jaroslav Kuchař
Strategický konzultant pracující především pro domácí firmy, zakládající člen občanské iniciativy Vyměňte politiky.cz

Psáno pro projekt Česko hledá budoucnost