Koho se ptát na životní podmínky chudých?
„Život je podstatně levnější, když člověk umí vařit." Takto doplnila členka britské Sněmovny lordů, baronka Anne Jenkinová, svoji omluvu po vlně veřejné kritiky, za přestřelený výrok o tom, že chudí hladoví, protože neumí vařit (a namísto přípravy zdravé stravy kupují si drahé a nezdravé potravinové polotovary). Daný výrok je asi extrémním příkladem nedostatku empatie pro problémy lidí strádajících chudobou. Jedná se jistě o ojedinělý výrok, nicméně podtrhuje skutečnost, že o tom jak vysvětlit, či řešit, chudobu, rozhodují obvykle zcela jiní lidé, než samotní chudí.
V článku Jak čelit chudobě? jsem se snažil analytickým a věcným způsobem popsat situaci chudých obyvatel v ČR a naznačit, jak je možné (ne)řešit danou situaci na základě mých profesních zkušeností a odborných znalostí. Dovolil bych si také ale zcela subjektivní pohled na to, proč si myslím, že zlepšit situaci chudé části společnosti je velmi obtížné.
První problém vidím v tom, že veřejné debatě po dlouhou dobu dominoval ekonomický pohled na svět a tak z ekonomů byli i nositelé většiny expertních názorů na chudobu. Slýchali jsme tedy, že určitá míra nezaměstnanosti motivuje. Zároveň mnoho tezí o zaslouženém úspěchu, které ale doplňovaly teze o zaslouženém neúspěchu (a tedy také chudobě). Že ti snaživí, talentovaní a chytří uspějí, je asi zdravý postoj k individuálnímu životu, který může motivovat pro individuální úsilí a i v sociální práci má posilování odpovědnosti za individuální život své místo. Sociologická data o reprodukci společenského statusu (tento vztah je přirozeně pravděpodobností povahy a nejedná se o danost) objektivní pravdu daného postoje ale zcela nepotvrzují. Bohužel u nás v souvislosti s představou „zasloužené chudoby“ také zakořenil názor o morálním selhání většiny chudých („líných“, „alkoholiků“, „gamblerů“). Pohled ekonomů přeceňuje racionální aspekty rozhodování a postrádá porozumění konkrétní sociálně utvářené situaci, nemluvě o lidské etické dimenzi. Není tedy divu, že dlouho oplošťoval pohled na chudobu, navíc podporoval moralistní soudy o chudých.
Podíváme-li se na věc více filosoficky, nabízí se také otázka: kdo činí v naší společnosti většinu strategických rozhodnutí? Jsou to manažeři, vlastníci větších a středních firem, politici, management veřejné správy, soudci… Především dobře situovaní lidé. A i lidé vytvářející expertní stanoviska v různých oborech a čelní představitelé novinářských redakcí jistě nepatří mezi ty chudé. Když jsem se jako sociální pracovník v době ekonomické krize bavil s lidmi, jejichž příjmy byly diametrálně odlišné od těch mých, neubránil jsem se pocitu, že materiální prosperitu svoji projektují i do okolní společnosti (kterou viděli jako stále všeobecně prosperující) a žijí tak trochu ve skleníku, jehož skla nevidí.
Problém nemusíme tedy hledat ve špatné vůli, ale prostě v tom, že lidé, kteří rozhodují o směrování naši společnosti, či utvářejí její reflexi, jsou svým životním světem té chudší části společnosti velmi vzdáleni. Že prostě hlas těch, co žijí v příjmové chudobě (či tomuto světu blízko), není slyšet a není na něj brán zřetel. Pokud bychom se zeptali matek samoživitelek s velmi nízkými příjmy na názor na výplatu zálohovaného výživného, jistě se seznámíme s jiným pohledem na problém, než mají lidé, co utvářejí mediální debatu o tomto a příbuzných tématech.
Martin Stanoev
(Autor pracuje v Centru empirických výzkumů na Slezské univerzitě v Opavě, v letech 2004-2013 pracoval jako sociální kurátor v Brně)
V článku Jak čelit chudobě? jsem se snažil analytickým a věcným způsobem popsat situaci chudých obyvatel v ČR a naznačit, jak je možné (ne)řešit danou situaci na základě mých profesních zkušeností a odborných znalostí. Dovolil bych si také ale zcela subjektivní pohled na to, proč si myslím, že zlepšit situaci chudé části společnosti je velmi obtížné.
První problém vidím v tom, že veřejné debatě po dlouhou dobu dominoval ekonomický pohled na svět a tak z ekonomů byli i nositelé většiny expertních názorů na chudobu. Slýchali jsme tedy, že určitá míra nezaměstnanosti motivuje. Zároveň mnoho tezí o zaslouženém úspěchu, které ale doplňovaly teze o zaslouženém neúspěchu (a tedy také chudobě). Že ti snaživí, talentovaní a chytří uspějí, je asi zdravý postoj k individuálnímu životu, který může motivovat pro individuální úsilí a i v sociální práci má posilování odpovědnosti za individuální život své místo. Sociologická data o reprodukci společenského statusu (tento vztah je přirozeně pravděpodobností povahy a nejedná se o danost) objektivní pravdu daného postoje ale zcela nepotvrzují. Bohužel u nás v souvislosti s představou „zasloužené chudoby“ také zakořenil názor o morálním selhání většiny chudých („líných“, „alkoholiků“, „gamblerů“). Pohled ekonomů přeceňuje racionální aspekty rozhodování a postrádá porozumění konkrétní sociálně utvářené situaci, nemluvě o lidské etické dimenzi. Není tedy divu, že dlouho oplošťoval pohled na chudobu, navíc podporoval moralistní soudy o chudých.
Podíváme-li se na věc více filosoficky, nabízí se také otázka: kdo činí v naší společnosti většinu strategických rozhodnutí? Jsou to manažeři, vlastníci větších a středních firem, politici, management veřejné správy, soudci… Především dobře situovaní lidé. A i lidé vytvářející expertní stanoviska v různých oborech a čelní představitelé novinářských redakcí jistě nepatří mezi ty chudé. Když jsem se jako sociální pracovník v době ekonomické krize bavil s lidmi, jejichž příjmy byly diametrálně odlišné od těch mých, neubránil jsem se pocitu, že materiální prosperitu svoji projektují i do okolní společnosti (kterou viděli jako stále všeobecně prosperující) a žijí tak trochu ve skleníku, jehož skla nevidí.
Problém nemusíme tedy hledat ve špatné vůli, ale prostě v tom, že lidé, kteří rozhodují o směrování naši společnosti, či utvářejí její reflexi, jsou svým životním světem té chudší části společnosti velmi vzdáleni. Že prostě hlas těch, co žijí v příjmové chudobě (či tomuto světu blízko), není slyšet a není na něj brán zřetel. Pokud bychom se zeptali matek samoživitelek s velmi nízkými příjmy na názor na výplatu zálohovaného výživného, jistě se seznámíme s jiným pohledem na problém, než mají lidé, co utvářejí mediální debatu o tomto a příbuzných tématech.
Martin Stanoev
(Autor pracuje v Centru empirických výzkumů na Slezské univerzitě v Opavě, v letech 2004-2013 pracoval jako sociální kurátor v Brně)