Páteční útoky v Paříži a Saint-Denis předčily v různých ohledech nejhorší představy. Jistě, dalo se předpokládat, že časem dojde na nějaké teroristické útoky, ale taková řezničina... Je zatím příliš brzo, aby bylo vůbec možné analyzovat, co se událo v různých rovinách, především bezpečnostních, ale také politických. Navzdory tomu je nutné se vrátit kriticky k několika přístupům, interpretacím a výrokům, které se v českém prostředí objevují příliš často. Zdá se totiž, že příliš často dochází k různým zkratkám a zjednodušením. Uveďme alespoň tři příklady.

První bude „Islámský stát“ a boj proti němu. První omyl je především jazykový, resp. symbolický: tzv. (samozvaný) Islámský stát státem není. Z toho plynou různá poměrně důležitá ponaučení, jako např. to, že není na co útočit v rámci „klasické“ války. Tato organizace, kterou zde budeme raději označovat arabskou zkratkou Daesh, se rozpíná na území několika států, což znamená, že pozemní útok by znamenal násilný vstup do několika formálně suverénních států (přinejmenším Sýrie a Irák). Což je velmi sporné a navýsost problematické z pohledu mezinárodního práva a nelze si to představit bez podpory OSN.

Znamená to taky, krom toho, že není jasné, kdo by tam měl vtrhnout (nehledě na dnes již klasické a „zábavné“ řeči o dronech či nabídku protichemických jednotek – bojovné řeči situaci neřeší, apelovat na přechod od slov k činům je sice „hezké“, ale kdopak tam půjde bojovat s bodákem na flintě, resp. zemřít?). V jiné rovině není také patrné, zda by to nebylo navýsost kontraproduktivní: zatímco v současné době se zdržují na těchto územích desítky tisíc bojovníků, případné úspěšné (symbolicky „křižácké“) tažení by znamenalo vysoké riziko rozprášení bojujících jedinců či skupin po světě, třeba do Evropy.

Na druhé straně již okomentovaný projev francouzského prezidenta F. Hollandea se musí chápat v kontextu legitimizace budoucích akcí francouzských ozbrojených sil nejen do oblastí, které ovládá Daesh. Takový přístup však je a bude přinejmenším na hraně mezinárodního práva, nehledě např. na řešení současného syrského režimu. Představa jakéhokoliv pozemního útoku (o kterém se mluví silácky především v českých médiích) znamená si uvědomit, že není vůbec jasné, co bude „potom“, jak ostatně nasvědčuje afghánská, irácká nebo libyjská pointervenční situace.

Jako příklady komplexnosti situace uveďme třeba to, že Turecko je naším spojencem v rámci NATO, ale má „velké problémy“ s Kurdy. Nebo to, že (česká média to příliš neventilovala) palestinská autorita a různé známé námi označené teroristické skupiny oficiálně odsoudily teroristické útoky v Paříži. Taktéž udělal i Írán. Svět není tak černobílý, jak se některým hodí.

S tím do určité míry souvisí např. i představa o Schengenu, resp. matení pojmů kolem Schengenu. Mluví se o hranicích a přitom jako by splývaly hranice vnitřní (uvnitř schengenského prostoru) a vnější. U vnějších hranic si ale musíme uvědomit, že pobřeží není taková hranice, která by umožnila snadno vyhoštění nechtěných příchozích. Kam vyhostit? Jak uzavřít takovou hranici?? Postavit ploty s ostnatým drátem na plážích? Odkud kam? Obdoba atlantického valu? Proč ne miny, kulomety atd.? Jen zapomínáme, že část teroristů je naše. A ty není kam vyhostit.

Taktéž jsou slyšet různé představy o tom, že stačí obrátit kurz lodím s uprchlíky a vrátit je zpět. Krom toho, že není kam zpět (jak zjistit, odkud odpluly?), tak takové jednání naprosto odporuje základním pravidlům, která se uplatňují dlouhodobě na moři. Jistě, suchozemce to nemusí zajímat, ale uvědomme si, že situace je komplikovanější, než jak se nám ji snaží vybarvit populisté všeho druhu. Názor, že se mělo tehdy (nebo dnes) střílet do lodí s uprchlíky a tím dát jasně najevo, že nechceme nikoho, je nejen výzva ke sprosté vraždě civilistů, ale jasně to odporuje všem základním právním principům, a je to srovnatelné s tím, co udělali teroristé v Paříži. (Pro vysvětlení: taková slova padla v neděli 15. listopadu v diskusním pořadu jedné české soukromé televize, a tato slova zůstala nepovšimnuta i lidmi, kteří se zúčastnili debaty, tzv. vojenský expert, který to řekl, projevil nejen zrůdným způsobem myšlení, ale i jako naprostý ignorant základních vojenských pravidel, která žádné současné evropské námořnictvo neporuší, protože na rozdíl od tohoto „specialisty“ dobře vědí, co je lidské neštěstí). Je to naprosto nepřijatelný kriminální názor (jednalo by se jednoznačně o válečný zločin), který totálně a sprostě odporuje těm velkým hodnotám, které jsou ohroženy, resp. cíleny teroristickými útoky. Vyřčení takového názoru je odporné. Jednoduché a rychlé řešení neexistuje, leda se chovat jako Daesh a další podobná seskupení, které nezajímá právo, lidský život a důstojnost, svoboda atd.. Evropská civilizace, kterou se ohání tolik politiků a občanů, je prostě založena na jiných hodnotách a praktikách, než ty, které nám tito populisté společně s Daesh podsouvají.

S tím souvisí také problematika uprchlické krize. Jistě, možná mezi uprchlíky mohou být i teroristé, vyloučit se to rozumně nedá. Valná většina uprchlíků, ne-li všichni, prchá právě před obdobnými teroristickými útoky v Afghánistánu, Sýrii, Súdánu a mnoha dalších zemích. Nebo má pařížská hrůza jinou hodnotu než kandahárská, palmýrská a další? V čem? Jak se to měří?

Co se týče uprchlíků vnímaných jako bezpečnostní hrozba, uvidíme, do jaké míry používají teroristické skupiny takové možnosti, jak se dostat do EU, tedy schovat se v davu uprchlíků. Z racionálního hlediska je to pro ně zbytečná ztráta času a velké riziko neúspěchu, zejm. když bereme v potaz fakt, že část stoupenců Daesh (či jiných obdobných organizací) má občanství evropského státu a cest zpět domů je mnoho, a výrazně bezpečnějších, než se zdlouhavě vláčet pěšky a po moři. Nehledě na to, že část stoupenců Daesh zůstala v EU.

Dávat do stejného pytle všechny možné projevy terorismu taktéž není zcela bez konsekvencí a politického podtextu. Zde by bylo třeba poznamenat, že se zde poněkud zapomnělo na to, že Palestinci se důrazně postavili proti atentátům v Paříži. Z toho všeho plyne možná především ale to, že dávat dohromady a paušálně uprchlickou krizi a terorismus se rovná lhaní či hyenismu, nebo možná v nejlepším případě slabomyslnosti. Je patrné, především v některých zemích (například Polsku nebo České republice, což jsou mimochodem země, které nemusí řešit primárně uprchlickou krizi), že dochází ke zdánlivému propojení uprchlického problému s „válkou“, resp. teroristickými atentáty. Krom toho, že zatím nejsou dostupné důkazy potvrzující takovou situaci, nehledě na to, že by se jednalo o kvantitativně okrajový jev, tak z hlediska myšlení je to obdobné jako říct, že když teroristé přiletěli letadlem, tak musíme rušit letecké spojení. Je patrné, že přemýšlet takovýmto způsobem je nedostatečné a vede k mylným představám.

Posledním příkladem nepochopení situace a matení pojmů je představa, že teroristé útočí na Evropu či Západ. Ano, do určité míry jsou teroristické útoky, útoky na evropské hodnoty a řekněme tomu evropskou či „euro-atlantickou“ civilizaci. Nicméně kdyby to bylo tak jednoduché, tak by se útočilo na jiné (konkrétní) cíle, než ty, které se staly terčem (když bereme v potaz pouze velké útoky, třeba nádraží v Madridu, nebo pařížské atentáty v lednu 2015). Francie navíc není pro Daesh ledajaká evropská země: Blízký východ (ale tehdy, v devadesátých letech, Maghreb, taktéž především alžírské skupiny GIA) byl zejm. po první světové válce součástí francouzského „světa“ (zejm. Sýrie), a Francie v tomto ohledu byla vnímaná jako jeden z hlavních viníků pádu resp. rozbití Osmanské říše, kterou lze chápat jako islámský stát kontrolující velkou část regionu (de facto současný „chalifát“ se snaží vybudovat alespoň symbolicky obdobnou entitu).

Dnes se sem tam objevuje zmínka o dohodě Sykes-Picot z května 1916, která umožnila destrukci Osmanské říše, tehdy sjednocující daný region. Je možné, že útoky byly připraveny v souvislosti s připravenou klimatickou konferencí nebo z jiných důvodů. Jistě, Francie je součástí koalice, která útočí na „Islámský stát“ (kvantitativně je to však poněkud zanedbatelné, mj. i proto, že Francie je angažovaná na jiných frontách, především v Africe). Nesmíme však zapomenout, že Francie je nejvíce trnem v oku stoupencům Daesh ze symbolického a historického důvodu (nehledě na to, že samozřejmě Spojené státy nebo Izrael jsou z jiných důvodů pro Daesh důležitějšími cíli, prakticky však mnohem hůř dosažitelnými).

Francouzská republika se nehlásí ke křesťanským hodnotám (stačí si přečíst první odstavce platné ústavy), ale k laicitě (odluka státu a církve platí od r. 1905), resp. demokratickému, laickému a sociálnímu státu. Laicita znamená zjednodušeně řečeno stát, který se chová neutrálně ke všem náboženstvím, přičemž očekává, že náboženství se nebudou vměšovat do veřejných – či státních – záležitostí. Musíme si uvědomit, že skupiny hlásící se k Daesh neútočily na náboženské cíle (krom židovských), nýbrž na francouzskou společnost jako takovou, padni komu padni, včetně francouzských muslimů. Cílem nevídaně brutálních útoků je vyvolat strach francouzské společnosti (a potažmo v dalších západních společnostech), která je různorodá (a neuznává národnostní čí jiné menšiny, což je dlouhodobý republikánský princip).

Stačí si také připomenout, že mezi stoupenci Daesh (Al-Káida a další) jsou také konvertité, pocházející z původně nemuslimských rodin. Tudíž džihádský terorismus není národnostní či rasová otázka nebo fenomén. Není to černo-bílá situace, jak se možná může zdát z dálky (obdobné zkratky a neporozumění situace panovaly kolem nepokojů na předměstích velkých francouzských měst v r. 2005). Jinak řečeno, pakliže se zaobíráme francouzskou situací, dávat to do rozměru „střetu civilizací“, nebo islám proti křesťanství, znamená si výrazně zakrývat oči (nebo situaci) a podávat vysvětlení, která neodpovídají konkrétní situaci. Takové vidění ale má velmi závažný dopad, protože jen a pouze posiluje rétoriku, symboliku a zájmy Daesh. To, co dnes prožíváme, není křižácká válka, ale válka proti terorismu a sprostým vrahům. Není to válka Západu s islámem, neudělejme znovu symbolickou chybu prezidenta Bushe ml., který právě takto mluvil po září 2001. Jiné chápání a přestavování situace jen nahrává Daesh (Al-Káidě, Talibánu a všem podobným seskupením). A populistům všech kalibrů.

Silácké řeči, nápady, názory, které se dnes dají slyšet o něco více, naznačují nejen bezradnost, především politiků, kteří najednou vědí, jak na věc, ale i to, že teroristé již vyhráli, jejich provokace mají patrně již odezvu u některých horkých hlav, které si přihřívají svou populistickou polívčičku a vedou svým nenávistným směrem část společnosti. Snaha rozvrátit a rozbíjet evropské společnosti je již fakt, kterému musíme čelit rozumem a s vědomím všech souvislostí a realit.

Zapomínáme totiž, jaký podíl má dlouhodobě (i dávno před rokem 2001) Západ na současných problémech a nepokojích, a že jsme součástí světa, která si nemůže dovolit zříct se své odpovědnosti. Jak bylo již řečeno, rychlá a snadná řešení nejsou, velká silácká slova nás od skutečného řešení jen vzdalují a vrhají do dalších nesmyslných problémů, nebo dokonce nás vzdalují od oněch principů, kterými se někteří tolik ohánějí.

Mávat třeba Mnichovem je nejen směšné, ale hlavně nezodpovědné a nebezpečné. To je nejen slepá ulička, ale hlavně směr do pekel bez možného návratu. Prvním úkolem je přemýšlet a zůstat na straně základních hodnot, které nás nejlépe definují, a že není možné hlásat něco a dělat něco opačného. Problém je však tak mnoharozměrný… ale uveďme ještě jeden příklad: zabití lva Cecila vyvolalo více soucitu než mrtvé uprchlé děti, to napoví, v jakém stavu je naše společnost. V předvečer 17. listopadu by to mohlo být impulsem k přemýšlení.

Michel Perottino, politolog