Politika je změť informací, výroků a obrazů, ze kterých jde každému hlava kolem. Jediným způsobem, jak může obyčejný smrtelník tuto mnohoznačnou změť uchopit, je metafora. Metafory mají magickou schopnost zjednodušovat složitou politickou realitu, pomáhat nám interpretovat lávu informací, která se na nás valí, a vyvozovat z ní důsledky pro svůj život. Hovoříme o neviditelné ruce trhu, o státních mechanismech, o stranách politického spektra, o stranických manévrech. V současné době zaplavují veřejný prostor metafory týkající se uprchlické krize. Tyto metafory nám prozrazují mnohé o dnešní společnosti, o politice, i o nás samých.

Zatmění slunce
„Metafora je jako zatmění slunce. Zakrývá předmět našeho zájmu, avšak zároveň odhaluje některé jeho nejzajímavější rysy, díváme-li se tím správným dalekohledem,“ napsal psycholog Allan Paivio. Poukázal tak na velké nebezpečí zjednodušování, které metafora poskytuje: přitahuje pozornost k určitému aspektu skutečnosti a zamlčuje vše ostatní. Popisujeme-li tak například soulož metaforou nečistoty či poskvrnění, zakrýváme tím její osvobozující stránku. Metafory mohou proto fungovat jako síto, kterým projdou pouze informace o jednom konkrétním aspektu reality.

O metaforách se často hovoří jako o nevinných básnických obratech v řeči. Dnes však již díky kognitivní psychologii víme, že metafory jsou důležitou součástí našeho podvědomí, prostřednictvím kterého myslíme a uchopujeme svět. Dobře je to znát právě z našeho chápání politiky. Pojmy jako demokracie, stát, civilizace či ekonomika jsou velmi abstraktní. Lidská mysl se liší od té zvířecí mimo jiné v tom, že dokáže abstraktní pojmy vytvářet a porozumět jim. Schopnost abstraktního myšlení se však v evoluční historii našeho druhu nevynořuje zčistajasna jako nová kognitivní funkce odlišná od ostatních typů myšlení. Naopak. Člověk chápe abstraktní pojmy skrze metafory, které využívají našeho základního uvažování o jednoduchých konkrétních věcech kolem nás. Všechny abstraktní pojmy mají svůj původ v naší elementární zkušenosti se světem, která začíná již v raném dětství.

Americký kognitivní vědec George Lakoff ve své knize Morální politika rozebírá metaforická myšlenková schémata, která jsou v základu různých politických světonázorů. Vysvětluje jimi nejen to, proč se jisté názory mají tendenci shlukovat (proč třeba konzervativci rádi nadávají na sociální dávky, feminismus a ekologii a naopak bojují za přísné kriminální postihy a vlastnictví zbraní, když tyto názory nemají nic moc společného), ale zároveň proč lidé různých světonázorů mají tak často problémy vést dialog a vzájemně se chápat. Jejich základní porozumění světu vychází z rozdílných metafor. Podle Lakoffa si lidé obecně (podvědomě) představují stát jako rodinu. Rozdíl je v tom, že zatímco konzervativci jej chápou jako rodinu s přísným autoritativním otcem, který vede děti k samostatnosti, liberálové si jej představují jako rodinu založenou na péči, sdílení a komunikaci.

Nechci zde dopodrobna rozebírat Lakoffovu teorii. Zajímá mě jeho přístup. Uprchlická krize dnešní doby vnesla do médií záplavy nových metafor týkajících se naší civilizace a uprchlíků z muslimských zemí, a zároveň rozdělila společnost na dva tábory, které uvažují zcela jinak a vzájemně si nerozumí. Podrobnější pohled na často užívané metafory vynáší na povrch metaforická myšlenková schémata, která se ukrývají v našem podvědomí a pomocí kterých si představujeme politické dění.

Starý dům uprostřed vzduchoprázdna
Základní metaforou, prostřednictvím které konzervativněji naladění lidé chápou západní civilizaci, je metafora domu. Dům je samostatnou jednotkou s jasně vyznačenými hranicemi v podobě zdí. Proto také není třeba se příliš starat o okolní svět za těmito zdmi. Metafora domu na nás vykukuje z mnoha otřepaných obratů. Často se tak dnes hovoří o „hodnotách, na kterých stojí naše civilizace“, jako by se jednalo o základy či sloupy nějaké velké budovy. Nahlodání těchto základů, třeba přítomností islámu, je pro jakoukoli budovu pochopitelně fatální. Nestor britského konzervativismu Lord Devlin zase rád označoval mravní hodnoty za „cement společnosti“, bez kterého by se „rozpadla“. O „rozpadu naší civilizace“ se ostatně dnes hovoří poměrně často.

Metafora domu ospravedlňuje pohled na imigranty jako na cosi nevítaného, co se snaží vetřít do našeho obydlí. Babiš prohlásil: „Uprchlíci jsou jako povodeň. Ta voda vám nejprve nateče do sklepů, potom do přízemí a nakonec je pod vodou i komín.“ Zeman zase přirovnal uprchlíky k jezinkám ze známé pohádky o Smolíčkovi, které se snaží do našeho příbytku vniknout lstí. „Jen dva prstíčky tam strčíme, jen se ohřejeme a hned zase půjdeme.“ Snaží se tím naznačit, že přijetí malého počtu uprchlíků povede ke katastrofě. Zakladatel německé Pegidy zase označil uprchlíky za „odpad a dotěrný hmyz“ – věci, kterých se v každém spořádaném domě snažíme zbavit. Obraty tohoto typu působí pro mnoho lidí tak přirozeně, protože plynou z hluboce zakořeněné metaforou obydlí, které musíme chránit před škůdci zvenčí, jako jsou vetřelci, hmyz či přírodní živly.

Není bez zajímavosti srovnat tuto konzervativní metaforu s metaforami, které používají liberálové a lidé sympatizující s uprchlíky. Ti vidí západní politické struktury nikoliv jako pevné stavení, jehož zdi nás obepínají, ale spíše jako nástroj, který jsme si vytvořili k jistým účelům. Tak například maďarský finančník George Soros popisuje Evropskou unii jako „nástroj solidarity a spolupráce“. Z této metafory logicky vyplývá, že náš nástroj bychom měli využít k pomoci všem, bez rozdílu. Mezinárodní pomoc uprchlíkům je také často chápána prostřednictvím metafory „soucitu s bližním“, což ostře kontrastuje s metaforou obrany domu před vetřelci.

Není snadné vysvětlit, proč konzervativce přitahují spíše metafory prvního typu. Metaforické chápání světa se vytváří od dětství a ovlivňují jej nejranější zkušenosti. Dovolil bych si zde zaspekulovat. Zdá se mi možné, že metafora domu přitahuje spíše lidi z venkova, kteří vyrostli ve starých rodinných domech a jejichž identita je k těmto domům připoutána. Pro měšťáky, kteří často bydlí v bytech a navíc se často stěhují, není metafora domu zdaleka tak přirozenou. Mají větší sklony vidět svět prostřednictvím metafory (přítomné třeba v textech Tomáše Halíka) rušného města, kde se všechno hýbe a kde se lidé stěhují za prací – stejně, jako uprchlíci z válečných zón hledají své štěstí v Evropě.

Podobně je třeba chápat i další projevy konzervativismu, která se na první pohled jeví jako nepochopitelné. Příkladem budiž znepokojivý jev dnešní doby, kterým je obecná nedůvěra ke vzdělání a občas i přímo nenávist vůči intelektuálům. Lidé ze znevýhodněného prostředí, kterým se naneštěstí kvalitního vzdělání nedostalo, si často spojují vzdělání se složitými objekty a vynálezy, se kterými se setkali ve školách, kterým nikdy zcela neporozuměli a které se jim zdají všechno jednoduché zbytečně komplikovat. Používají proto tyto nástroje jako metaforu toho, jak vzdělání zkresluje „přirozené“ chápání světa selským rozumem.

Katolický publicista Jiří Fuchs tak hovoří o „ideologických šablonách“, které intelektuálové „nadřazují realitě“. Podobně „naštvaná matka“ Eva Hrindová nadává na to, že vzdělanci upravují své názory tak, aby pasovaly do „určitého obrazu“, zatímco obyčejná prodavačka „vidí svět přímo“. Petr Hampl z Bloku proti Islámu zase spílá „filozofickému převychovávání populace“ a vychvaluje „sedlácký rozum“. Metafora překroucení přímého vidění světa, způsobené vzpomínkou na školu jako změť složitých objektů a činností bez jasných funkcí, je v zajímavém kontrastu s tradičními metaforami vzdělání, jako Platónovo osvobození z jeskyně stínů a Kantovo procitnutí ze spánku.

Jak se řeční metaforou
Metafory běžně používáme k argumentaci a k přesvědčování. Metaforický argument funguje jako analogie: srovnáváme dvě věci, které jsou si navzájem podobné, a usoudíme, že jedna z nich musí mít určitou vlastnost proto, že ji má i ta druhá. Tak například šéfredaktor proruských stránek AE News píše: „Představte si smečku jezevčíků, kteří mají nízkou porodnost a situaci se pokusí vyřešit tak, že si odsouhlasí přijetí vlků a vlčic do své smečky, protože vlci nemají s porodností žádný problém. Co se ale stane po několika vrzích vlčat ve smečce s jezevčíky? Totéž, co se stane v EU po několika „vrzích“ dětí muslimských imigrantů s původními obyvateli Evropy.“

Existuje řada důvodů, proč být vůči analogickým argumentům skeptický. Jak upozorňuje známý teoretik argumentace Doug Walton, analogické argumenty musí vždy podrobně ukázat, že srovnávané věci si jsou v relevantním ohledu podobné a že nejsou k dispozici jiné analogie dokazující pravý opak. Takže aby argument v předchozím odstavci platil, bylo by třeba ukázat, že je skutečně namístě přirovnávat muslimy ke zdivočelým, agresivním vlkům a Evropany ke zdomácnělým, dobráckým jezevčíkům. Stejně tak by bylo třeba ukázat, proč je tato analogie vhodnější než jiné. Většina autorů analogických argumentů nic takového nedělá, a proto jsou obvykle tyto argumenty k ničemu.

Neplatnost metaforických argumentů však nic nemění na tom, že jsou mimořádně účinné jako nástroje přesvědčování. Politici vždy s úspěchem užívali metafor, aby ospravedlnili vlastní kontroverzní kroky. Politolog Murray Edelman v knize Politika jako symbolická akce z roku 1971 rozebírá, jak metafora „studené války“ dokázala v té době v Americe ospravedlnit obrovské výdaje za obranná opatření bez toho, aby někdo příliš protestoval. Podobně to může dopadnout s dnešními metaforami imigrace.

Proč jsou tedy metafory tak úspěšné? Částečně proto, že rezonují s podvědomými myšlenkovými schématy, které jsem popisoval výše. Když politik převede složité téma imigrační krize na starou známou metaforu domu, které každý rozumí, snadno se mu podaří posluchače přesvědčit. Účinnost metafor má však ještě obecnější důvod. Příjemný pocit, který člověk zažívá, když se seznámí s novou metaforou, není způsoben pouze rezonancí se skrytými myšlenkovými schématy, ale obecnou úlevou, kterou přináší zjednodušení. Jak psal již Freud, složité věci, kterým nerozumíme, v nás vyvolávají nepříjemné napětí. Když někdo vysvětlí složitou politickou realitu na jednoduché metafoře vlků a jezevčíků, vyvolá v nás pocit porozumění a uvolní tak napětí. Tím si nás získá. Babiš, Zeman a další jsou si tohoto efektu dobře vědomi.

Metafory dokáží tedy přesvědčit, avšak mají ještě jednu důležitou rétorickou funkci: vyvolat emoce. To vysvětluje, proč lidé občas reagují na nudné politické problémy nepřiměřeně emotivně. Pochopili jej prostřednictvím metaforického slovníku, kterému rozumí a se kterým se ztotožňují. Řada metafor má emoční hodnotu (vlci) a někteří politici jsou v tomto ohledu schopni zacházet do extrémů. Metafory jako „řítíme se do pekla“ (Donald Trump) a „Evropa páchá sebevraždu“ (Alexandr Vondra) jsou nesmyslnými bláboly, jejichž jediným smyslem je rozdmýchávat strach a nenávist.

Co si z toho všeho odnést
Uprchlická krize potvrdila, že lidé uchopují složitou politickou realitu prostřednictvím metafor, že podvědomé metaforické systémy se v různých skupinách liší, což překáží vzájemnému porozumění, a že politici jsou schopni tohoto metaforického myšlení zdárně využívat. Metafory, kterých svobodně užíváme v naší řeči, způsobují nenápadné posuny v našem podvědomí. Je třeba být proto obezřetný a používat metafory s citem. Některé metafory jsou lepší než jiné a některé metaforické argumenty popisují skutečnost přesněji. Jisté konzervativní metafory, jako metafora složitých nepochopitelných přístrojů při popisu vzdělání, jsou zavrženíhodné, protože vycházejí z nezralého a naivního vidění světa. Politici by neměli na využívání metafor sbírat laciné body a obzvláště by pak neměli zneužívat obrovské emoční síly metafor k rozdmýchávání úzkosti a zášti, které zahalují chladnou logiku do mlhy.

Adam Lalák
Autor je studentem magisterského studia filozofie a psychologie na univerzitě v Cambridge