Čeští politici mají pro režim Vladimira Putina pozoruhodnou slabost.



Před sedmi lety se k tehdejší hlavě státu Václavu Klausovi objednali ministr obrany, premiér a jeden z šéfů českých tajných služeb. Nesli mu výbušné informace o Robertu Rachardžovi: tedy, jak se později veřejnost dozvěděla, o nejdůležitějším ruském špionovi dopadeném na zdejším území. Rachardžo dlouhé roky sbíral zprávy o generalitě české armády a vypracovával psychologické profily vysokých důstojníků s důrazem na informace, které by je mohly kompromitovat a v budoucnu sloužit k jejich snadnějšímu verbování ruskou tajnou službou. Rachardžo zřejmě sestavoval také podobné profily některých českých politiků.

Na jeho stopu Čechy navedli Američané, kteří na případu s českou kontrarozvědkou spolupracovali. Prezident může ze zákona úkolovat Bezpečnostní informační službu (BIS), je také nejvyšším velitelem armády, proto ho tříčlenná delegace chtěla upozornit, jak vážné bezpečnostní riziko Rachardžo představuje a co všechno svojí činností způsobil. Nešlo jen o nějaké „teoreticky možné hrozby“ a nepodložená tvrzení: v prezidentské kanceláři se tehdy zhaslo a na plátno byly promítány důkazy – sekvence ze sledování. Reakce Václava Klause přítomné zaskočila.

Místo doplňujících otázek, zjišťování, co bude s Rachardžem dál, jak se k věci postaví české úřady a jak zabránit tomu, aby se nic takového již neopakovalo, začal Klaus po skončení projekce podle očitých svědků mluvit podrážděně. „Sděloval nám, že to nemůže být pravda, že to je nějaká manipulace,“ vzpomíná jeden z účastníků schůzky, kterou prezident předčasně ukončil.

Trojský kůň v unii
V České republice bohužel nejde o výjimečné jednání. Někteří klíčoví politici, jako současný ministr průmyslu Jan Mládek, tu lobbují za zájmy Kremlu, které jsou ovšem velmi často v přímém rozporu se zájmy ČR, Evropské unie i NATO, nebo je jako šéf ANO Andrej Babiš podceňují. Rusko přitom nikdy nepřestalo vnímat Česko a střední Evropu jako sféru svého vlivu. Má zde stovky agentů, financuje dezinformační weby, snaží se ovlivňovat politiku, legislativní proces i byznys. Přes ruské firmy, jichž je tu enormní množství, se perou špinavé peníze a financují podezřelé a nebezpečné operace ruských tajných služeb. Česká republika má sloužit jako jakýsi trojský kůň v Evropské unii, kterou chce Rusko oslabit a rozdělit, protože s národními státy, nesvázanými vyšším zájmem a platnými mezistátními pravidly Unie, bude moci Moskva snadněji vyjednávat a manipulovat.

Cíle Kremlu jsou poměrně jasné – avšak není už tak zřejmé, proč je česká politická elita pomáhá naplňovat. Ve veřejné debatě se v téhle souvislosti mluví o paletě možností: některé vrcholové politiky může Moskva vydírat například kvůli jejich problematické minulosti, jiní se snaží získat na svou stranu část voličů, která na Rusko pohlíží se sympatiemi, dalším se zamlouvá autoritativní vládnutí, a vůdcovská politika Vladimira Putina je jim tudíž blízká.

Zatímco Václav Klaus v minulosti opakovaně mluvil o demokratickém deficitu EU, nesrovnatelně výraznější deficit kremelské vlády nikdy nekritizoval. Neprotestoval proti anexi Krymu a východní Ukrajiny a ještě jako premiér se stavěl proti projektům snižujícím energetickou závislost na Moskvě. Podobně jako zprávy o Robertu Rachardžovi odmítal informace rozvědky o ruském vlivu ve zdejší energetice, agentům vzkázal, ať mu je již neposílají.
Klausův nástupce Miloš Zeman si zase od Rusů nechává platit některé zahraniční cesty, jako například vystoupení na pravidelné každoroční konferenci Dialog civilizací na řeckém ostrově Rhodos, již pořádá Putinův blízký přítel Vladimir Jakunin. V roce 2014 tam Zeman pronesl v ruštině projev, v němž vyzval ke zrušení protiruských sankcí, které byly zavedeny kvůli záboru části Ukrajiny a schválila je i česká vláda. Situaci na Ukrajině pak označil za „pouhou chřipku“. Zemana doprovázel na Rhodos jeho poradce Martin Nejedlý, muž s tajemnou podnikatelskou minulostí v Rusku, který se netají obdivem k Vladimiru Putinovi (jeho tvář má nalepenou na svém mobilním telefonu). V ČR Nejedlý dlouhodobě zastupoval zájmy Ruské společnosti Lukoil a podle všeho také zajišťoval financování Zemanovy prezidentské kampaně. Poté, co nedávno BIS označila dva ruské novináře za nežádoucí rizikové osoby, poskytl Zeman jednomu z nich interview.

S konzulem v hotelu
Zdejší politické elity se v lepším případě domnívají (podobně jako prvorepublikový a poválečný prezident Edvard Beneš), že to s Kremlem nějak uhrají. V horším případě – a zdůrazněme, že nejde jen o Václava Klause nebo Miloše Zemana – svou politikou bez skrupulí nahrávají zájmům Moskvy a vědomě tak oslabují naši vazbu na evropské bezpečnostní struktury. Čeští zpravodajci konstatují, že na rozdíl od západních zemí je v ČR větší počet politiků, kteří s Ruskem udržují riskantní vazby, nicméně konkrétní informace se dostávají na veřejnost jen v kusé podobě. Jako když vyšlo najevo, že BIS už v devadesátých letech zdokumentovala schůzky budoucího ministra vnitra Václava Grulicha s ruským rozvědčíkem Tagy-Zanem v jednom z brněnských hotelů.

Setkání byl přítomen i tehdejší konzul ruské federace, podle BIS se trojice nesešla poprvé a Grulich měl od zpravodajce dostávat informace o politických konkurentech z pravicových stran. Grulich argumentoval, že se během své politické kariéry „scházel se spoustou diplomatů“, případ označil za „pomluvu“ a nic bližšího k němu nikdy neřekl. Šlo by nad tím jistě mávnout rukou, kdyby podobných podezření výrazně nepřibývalo a kdyby část politické elity nápadně nepootáčela kormidlo naší zahraniční politiky směrem na východ.

Odhalení Roberta Rachardža nepřineslo katarzi a obecně sdílené poznání, že je třeba ruským rizikům aktivně čelit. Politici s Ruskem dál koketují, propaganda je tématem, které zajímá jen málokoho, a práce zdejších tajných služeb má nejasné výsledky. Nebo z důvodu nezájmu politiků prostě sbírají informace do šuplíku. Vladimir Putin přitom testuje naši slabost. Když ji ukážeme, využije ji. Česká republika dnes stojí před rozhodnutím, zda chce být podivnou výspou Putinova autoritářského režimu, nebo zda svoji budoucnost napře k aktivnějšímu členství v západních bezpečnostních a politických strukturách.

Ondřej Kundra
Autor je redaktorem týdeníku Respekt

Text vznikl v rámci kampaně Proti ztrátě paměti, kterou již pošesté pořádá společnost Člověk v tísni. Letošní ročník připomíná 25. výročí odchodu posledního sovětského okupačního vojáka z našeho území a zároveň upozorňuje na nové podoby ruské intervence.