„Bojím se, bojím!“
Říkala dnes má sousedka, skromná a svědomitá paní, kterou chce její dcera poslat i s vnoučaty k moři.
„Čeho, proboha?“, zeptala jsem se.
„Těch teroristů přece! Jsou všude! Jak jen ty děti ubráním?“
Nenapadlo ji, že by si mohla pořídit nějaký samopal po vzoru našeho ministra vnitra. To by určitě pomohlo, i když do autobusu nebo letadla by jí s tím asi nepustili.

Po tomto úvodu, dovolte abych oslím můstkem přešla k francouzským volbám.
V této zemi jsem se narodila, částečně jsem tam i vyrostla a prošla školní docházkou. Jsem pamětnice a jako taková vzpomínám na šedesátá léta, kdy bývalé francouzské kolonie získaly nezávislost a do země se hrnuli, převážně za prací, různí lidé tmavší barvy pleti. Francie tehdy, v poválečném rozvoji, stále ještě potřebovala levnou pracovní sílu, ale to bylo tak vše.
Kolem měst vznikaly obří chudinské kolonie a doma mě nabádali: „Když uvidíš Araba, přejdi na druhou stranu ulice“. (Možná proto jsem se později provdala za Iráčana, s kterým mám docela úspěšné dva syny).
Prvně příchozí vlna Afričanů se tehdy zhostila nevábných prací, ale pro jejich potomky, byť ve Francii narozené i vystudované, už nezbylo ani to. Jmenuješ se Ahmed? Fatima? Pak se ani neukazuj!
Tento stav věci se měnil jen velmi pomalu – snad proto se mezi francouzskými teroristy najde tolik potomků někdejších přistěhovalců.
V posledních letech Francie opravdu zažila teroru víc než dost! Přesto poskytla útočiště tisícům dalších uprchlíků, kteří tuto pomoc nepřijímají vždy s vděkem.

Jak to tedy, že v prvním kole prezidentských voleb nezvítězila ona tolik výřečná, srozumitelná, ochranitelská a jasné řešení nabízející, navíc pohledná a sympatická paní Marine Le Penová? Jak to? A dokonce, vzhledem k preferencím, to vypadá, že neprojde ani v druhém kole.
Na místo toho dali Francouzi své hlasy (sice také pohlednému) zelenáči Macronovi! Dobře, v bývalé vládě sice byl nějakým ministrem, ale ve funkci ani nevydržel.
Jeho hnutí se jmenuje nějak jako „Do kroku“! Ale kam, proboha? Snad ne dopředu v naší špatné době, kde se musí každý bát, couvnout a rychle se vrátit ke starým jistotám. (Jakým?) Kdy nás budou chránit! (Kdo?) A především začít žít bez evropských a dalších výmyslů, které tolik ohrožují naší národní samostatnost. (Co to je?) Nemluvě o blahobytu o který se nehodláme s nikým dělit.
A navíc. Emmanuela Macrona nevolili jen mladí pošetilci, ale i docela uvážliví občané středního věku. Přestože společnost, kterou nabízí, má být otevřená všem.
Společnost, která se viditelně nebojí a chystá se vytvářet vlastní i evropskou novou budoucnost. Snadné to nebude, ale oni věří, že se obejdou bez hranic i samopalů.
„Liberté, égalité, fraternité.“
„Volnost, rovnost, bratrství.“.
Že to zní nadneseně? Patrně ne pro každého.

Pavla Jazairiová, nezávislá novinářka