Zaťatý Kaczyński a nemožná opozice - předpověď pro Česko?

25. 07. 2017 | 11:31
Přečteno 2449 krát
Po podřízení si ústavního soudu, změnách ve státní službě a ovládnutí veřejnoprávních médií usiluje polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost o ovládnutí soudnictví. Měly jí to umožnit tři zákony – o obecných soudech, o Zemské soudcovské radě a o Nejvyšším soudu – které v posledních týdnech prošly parlamentem. Přijetí posledních dvou zákonů zastavil svým vetem až prezident Andrzej Duda, který chce přijít s vlastními legislativními návrhy. Tuto skutečnost však nelze číst jako vítězství parlamentní opozice. Duda se staví kriticky jen k některým ustanovením zákonů, která jsou jasně protiústavní nebo obsahují chyby kvůli hektickému schvalování. Nelze také říct, že by prezident jednoznačně vyslyšel hlas demonstrujících, kteří požadovali veto všech tří zákonů. Šlo spíše o samostatné rozhodnutí Dudy, který si je vědom své politické závislosti na Právu a spravedlnost, avšak s tak špatně napsanými zákony nemohl souhlasit.

Pozoruhodným faktem však zůstává, že přese všechno, co se v posledních dnech v Polsku stalo, by si podle průzkumů veřejného mínění Poláci znovu zvolili, aby jejich stát řídil Jarosław Kaczyński. Jak je to možné? A lze si z polského vývoje vzít ponaučení pro Českou republiku?

Jarosław Kaczyński je přesvědčený, že polská transformace byla nedokonalá. Stát se podle něj nedokázal po roce 1989 zbavit socialistické minulosti. Staré kádry přetrvaly v politice, získaly vliv na ekonomiku a usídlily se ve veřejných institucích i médiích. Kaczyński nenávidí systém, který byl v Polsku utvořen po roce 1989, stejně jako Polskou lidovou republiku, proti níž jako opoziční aktivista v 80. letech bojoval. Polsko je podle něj zapotřebí znovuvybudovat, aby se zbavila patologií přetrvávajících ve společnosti.

K vytvoření silného státu podle svého přesvědčení dostal příležitost v roce 2015, kdy jeho strana vyhrála volby, získala parlamentní většinu a zároveň prosadila svého kandidáta na prezidenta. Kaczyński opakovaně tvrdil, že jeho politickým cílem je změna ústavy. K tomu nemá v současném parlamentu sílu. Dává ale jednoznačně najevo, že si současné ústavy neváží a jí navzdory se rozhodl pro zásadní změny.

Ovládl veřejnoprávní média (nutno dodat, že učinil to stejné, co vlády předchozí). Zásadní bitvu ale svedl o soudy. Nejdříve zacílil na ústavní soud, aby zabezpečil hladké zavádění změn, jež jsou na hraně ústavy či v rozporu s ní. Poslední nedobytou tvrzí je Nejvyšší soud. Právo a spravedlnost si totiž potřebuje podřídit justici jako celek. Nejvyšší soud bude například už za několik týdnů rozhodovat o tom, zda bylo legální jmenování nové předsedkyně ústavního soudu (vybrané Právem a spravedlnost). Potřebuje se tedy zbavit právního chaosu, který svým jednáním vytvořilo, a nechat si potvrdit zákonitost svých činů.

Veto prezidenta tedy nasypalo písek do rozběhnutého stroje. Změně systému je totiž podřízeno vše – od veřejnoprávního zpravodajství po zahraniční politiku. Pochyby se ve vládnoucím táboře objevovaly doposud jen velmi výjimečně a mašinérii Práva a spravedlnost pohání i stabilní důvěra veřejnosti.

Spokojenost s Kaczyńskim


V době nejsilnějších protestů proti změnám v polském soudnictví potvrdily další průzkumy veřejného mínění, že volby by znovu vyhrálo Právo a spravedlnost, které by navíc opět mohlo překročit nadpoloviční většinu mandátů v Sejmu. Jak je to možné a co si Poláci na vládě Práva a spravedlnost tak cení?

Vláda Beaty Szydłové je téměř v polovině svého mandátu a těší se nebývalé podpoře veřejnosti. V červnovém průzkumu hodnotilo fungování vlády pozitivně 53 % Poláků. Podobných čísel dosáhl naposledy první kabinet Donalda Tuska na začátku svého funkčního období v roce 2008. Poláci jsou stále spokojenější se svým materiálním zabezpečením a do budoucnosti hledí s optimismem. Velmi pozitivní hodnocení dostává vlajkový projekt sociální politiky současné vlády – program Rodina 500+. Na každé druhé a další dítě dostává rodina příspěvek 500 zlotých (asi 3 000 korun). Právě v sociální politice a slušné kondici polské ekonomiky (hospodářský růst a bezprecedentně nízká nezaměstnanost) lze najít hlavní příčiny vysoké podpory současné vlády.

Kampaň Práva a spravedlnost před volbami v roce 2015 nebyla radikální. Jarosław Kaczyński se stáhl a jako kandidátku na premiérku vybral Beatu Szydłovou. Právo a spravedlnost nehovořilo o ovládnutí institucí – jakkoli tyto zásadní změny státu má Kaczyński ve svém politickém programu od počátku 90. let. Namísto toho se soustředilo na zlepšení pozice mladých na pracovním trhu, podporu sociálně slabých a prorodinnou politiku.

Právo a spravedlnost se nestalo nadějí pro zlepšení života Poláků náhodou. Výrazná část společnosti se cítila přehlížena po celou dobu osmiletého vládnutí Občanské platformy. Namísto hledání odpovědí na skutečné potřeby nezanedbatelné části Polska přicházelo stupňování politické polarizace. Když se k tomu přidalo zveřejnění nelegálně pořízených nahrávek z drahých varšavských restaurací, ve kterých politici Platformy a představitelé veřejných institucí nevybíravým způsobem handlovali se státem, a když se Tusk odvrátil od liberálně ekonomického programu znárodněním otevřených důchodových fondů, byl pád Platformy nezadržitelný. To, jakým způsobem Platforma vládla během svého druhého mandátu v letech 2011-2015, bylo vodou na mlýn rétorice Práva a spravedlnost, a především podnítilo ve značné části Poláku pochopitelnou touhu po politické změně.

Neschopnost se poučit

Ani dva roky po ztrátě moci však opozice tuto lekci nepochopila. Angažování se v boji o veřejné instituce je záležitostí nezbytnou a záslužnou, ovšem zde práce Občanské platformy ani nové opoziční strany Moderní nesmí končit. Pokud si nedokáží získat voliče, které před dvěma lety ztratili, bude Právo a spravedlnost vládnout dále.

Na začátku června publikoval Matt Latimer, bývalý spolupracovník George W. Bushe, komentář, ve kterém připomíná, že Demokratická strana během vyšetřování ruských konexí Donalda Trumpa zapomíná na to, proč prohrála. Obsese Ruskem, říká Latimer, nevrátí Demokratům ztracené voliče ze Středozápadu. Pokud si ze své porážky nevezmou poučení, stane se jediným cílem jejich politiky Trump. Důvěru voličů jim to ale vrátí jen stěží.

Polská opozice se zdá být v podobné situaci. Soustředí se na polarizovaný souboj o veřejné instituce – a ještě jednou dodávám: dobře že o zachování právního státu válčí – ale obnovit důvěru svých bývalých voličů nedokáže. Doplním ještě několik statistických údajů: V roce 2012, kdy byla Platforma na vrcholu moci, vnímalo státní prorodinnou politiku jako dobrou nebo velmi dobrou 9 % respondentů a jako dostatečnou 33 % respondentů. V březnu, po necelém roku fungování programu Rodina 500+, hodnotilo vládní politiku v této oblasti kladně 52 % a dostatečně 34 % Poláků. Hodnocení soudů i státních zastupitelství bylo dlouhodobě špatné a vlády Občanské platformy k reformám nikdy nepřikročily. Podobně se zhoršovalo hodnocení zdravotní péče.

Tyto statistiky rozhodně neomlouvají kroky, ke kterým Jarosław Kaczyński přistupuje. Bez jejich pochopení ale v žádnou změnu doufat nelze. Pramálo zde pak dosáhne tlak ze strany Evropské komise. Je sice zapotřebí jednoznačně polským partnerům říct, že směr, kterým se ubírají, Evropě nepomáhá a že Polsko přestává být atraktivním partnerem, ale tyto kroky a zejména slova musí být voleny moudře a měly by přicházet především od členských států – např. z Prahy. Vnější tlak z Bruselu či Berlína může k Právu a spravedlnost přivést další podporovatele. Klíč k řešení pak zůstane stejně v rukou polské politické opozice.

Lekce pro nás

Česko, léto roku 2017. K vítězství v parlamentních volbách směřuje Andrej Babiš. Podobností mezi Kaczyńskim a Babišem je málo, ale jedno mají společné. Oba tvrdí, že je zapotřebí se vypořádat s dosavadním politickým systémem, který nedokázal naplnit očekávání společnosti. Úvaha Martina Ehla, že maďarský a polský scénář je nám blíže, než si myslíme, je bezesporu realistická. Český politický systém sice díky parametrům voleb do Senátu poskytuje více brzd a protiváh, než kolik jich je nyní k dispozici v Polsku. Nicméně české politické strany nenabízí o mnoho více, než program antibabiš kombinovaný občasnou snahou být v některých oblastech jeho nedokonalou kopií. Měli bychom přemýšlet nad skutečnými důvody, proč Hnutí ANO směřuje k velkému vítězství. Budou hlubší, než jen výborný marketing.

Vít Dostál
Autor je ředitelem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy