Historik a profesor Evropského univerzitního institutu ve Florencii Pavel Kolář píše pro Aktuálně.cz o nové rakouské vládní koalici lidovců (ÖVP) a svobodných (FPÖ).

Ve své novele Jako rak Günter Grass píše, že s dějinami se to má jako s ucpaným klozetem: Ať splachujeme jak splachujeme, sra.ky nakonec stejně vyplavou nahoru. Nyní se nám v rakouském záchodku přes léta urputného splachování nacistické minulosti vynořuje vláda, s níž se na povrch dostává úplně nová kvalita. Situace je totiž jiná než v roce 2000, kdy krajně pravicoví Svobodní (FPÖ) Jörga Haidera poprvé vstupovali do černomodré vlády lidoveckého kancléře Wolfganga Schüssela. Přestože byl tehdy poměr sil mezi oběma stranami vyrovnanější než dnes, účinkovali Svobodní v koalici jako juniorní partner. Mělo se za to, že Schüssel coby protřelý politik brzy odstaví Svobodné na vedlejší kolej a že ti se brzy rozhádají a znemožní. Obojí se povedlo, aspoň na nějaký čas.

Zda se podobný kousek podaří nyní i mladému kancléři Kurzovi, je nejisté. Situace se změnila. Po deseti letech v opozici Svobodní posílili. Upevnili své pozice v regionech, opírajíce se o hustou síť straně blízkých šovinistických organizací (hlavně o buršácké spolky), vlastní tiskoviny i televizi. S trochou ironie lze mluvit o široce rozvinuté síti neofašistické občanské společnosti, která je podhoubím úspěchu Svobodných. Ideologicky se strana posunula od kryptoantisemitismu a velkoněmeckého hulákání k islamofobii a tzv. křesťanským hodnotám.

O neonacistických kořenech strany však není sporu a je otázkou, nakolik se s nimi FPÖ vypořádala. Sám předseda strany a novopečený vicekancléř Heinz-Christian (čti „ejč-sí“) Strache se ještě na začátku devadesátých let v neonacistickém hnutí pohyboval jako ryba ve vodě. Byl mj. členem vídeňského buršenšaftu „Vandalia“ (kde působil jako ideologický instruktor) a s vlastenecky smýšlejícími kamarády vyjížděl na „branná cvičení“ do korutanských lesů (z těchto tělovýchovných soustředění se zachovaly velmi pěkné fotografie). Strache dnes popisuje tuto dobu jako léta hledání a zrání a úpěnlivě pracuje na image seriózního politika. Stracheho „zkrocení“ ale zpochybnil nedávno zemřelý ex-místopředseda Svobodných, někdejší SA-Sturmführer Otto Scrinzi (držitel legitimace NSDAP č. 7.897.561 a za války asistent Ústavu pro rasovou biologii v Innsbrucku), když svého žáka označil za hluboce přesvědčeného nacionála.

Takto vybaveni vstupují Svobodní ausgerechnet před Vánoci hlavním vchodem do budovy na Ballhausplatzu, tedy do vídeňské Strakovky. Stojí zejména za povšimnutí, že do rukou krajní pravice spadne veškerá branná moc státu. Ministerstvo vnitra včetně dozoru nad tajnými službami bude mít na starost hlavní stratég strany Herbert Kickl. Už v devadesátých letech byl Haiderovým ideologickým náhončím, psal vůdci projevy, v nichž vynikl jako talentovaný tvůrce xenofobních a antisemitských rýmovaček. V kampani sice tento kreativec ukazoval umírněnější tvář, ještě loni v říjnu ale promlouval na sjezdu „Obránců Evropy“ v Linci, za četné účasti neonacistických uskupení. Lze tedy předpokládat, že se najde mnoho zájemců mezi skinheadskými mlátičkami, kteří se pohrnou do státní služby chránit zákon a pořádek; kádrový dotazník jistě vyplní bez obtíží. Ministerstvo obrany (jež sice nemá v Rakousku valný význam, ale i tak...) povede zemský šéf strany ve Štýrsku Mario Kunasek. Je sice považován za tzv. pragmatika, kterému se ze strany podařilo vyštípat tu nejhorší fašistickou svoloč, pupeční šňůru spojující jej s lůnem mateřské doktríny ale nepřeťal.

Zatímco ministerstvo dopravy převezme neúspěšný prezidentský kandidát a člen velkoněmeckého buršenšaftu „Marko-Germania“ Norbert Hofer, připadne Svobodným také resort zahraničí, jehož se ujme odbornice na Blízký východ Karin Kneisslová. Situaci tu ovšem komplikuje Izrael, který bojkotuje veškeré styky s FPÖ a telavivské ministerstvo se v pondělí nechalo slyšet, že bojkot se bude vztahovat i na novou ministryni. Připomeňme, že po jmenování první černomodré vlády v roce 2000 vyhlásila EU proti Rakousku sankce, ke kterým se po boku Izraele připojila jako jediná ve východní Evropě i Zemanova vláda.

V hospodářské a sociální oblasti lze čekat, že FPÖ rychle zapomene na své „sociální cítění“ a bez okolků se přimkne ke Kurzovu neoliberálními kursu. Snad bychom měli oprášit starou marxistickou teorii fašismu coby nejagresivnější formy nadvlády velkokapitálu: zcela vážně se např. diskutuje o zavedení dvanáctihodinové pracovní doby pod heslem „nové flexibility“. Pod rouškou boje proti zneužívání sociálního systému (samozřejmě hlavně „ekonomickými migranty“) dojde k paušálnímu osekání sociálních služeb, kdy se např. podpora rodin výrazně přesune od příspěvků na děti k daňovým slevám, což postihne ty nejchudší. Takto ušetřené prostředky se budou moci využít jinak, zejména ke snížení firemních daní. Není náhodou, že i ministerstvo sociálních věcí a zdravotnictví přechází do rukou krajní pravice. Designovaná ministryně Hartingerová je přitom známou exponentkou farmaceutické lobby, která teď bude rýžovat miliardy. Mnout ruce si konečně může i tabákový průmysl poté, co nová koalice vycouvala ze zákazu kouření v restauracích.

Zakončeme naší rakouskou vánoční úvahu tam, kde jsme ji začali, totiž na klozetu. Každý malý národ vyměšuje určité výkaly, píše v často citované pasáži svých pamětí Václav Černý, ale česká země je plodí v podobě „ďábelsky dokonalé“. Právě „Čecháček“ je obzvláště hnusným tvorem, který odráží zakořeněnou frustraci ze staletí cizího panství a v němž se příkladně spájí lokajství s hulvátstvím, nízkost s hrubostí, závist s podlostí. Haškův „poloprďoch“ poručík Dub asi nejlépe vystihuje tento policajtský typ, jenž ze všeho nejvíc touží líbat boty vysokých činitelů a zároveň velkopansky cepovat své podřízené. Jeho dnešní opětovné panství by ale nebylo možné bez konformismu a patolízalství rozšířeného ve společnosti jako takové. Vtírá se myšlenka, zda současné Rakousko se tomuto modelu malého národa nepřibližuje a zda jeho frustrace z pozbyté imperiální velikosti nepřináší podobné plody (připomeňme si Thomase Bernharda a jeho přirovnání Rakušana k punčovému dortíku: na povrchu rudý, uvnitř hnědý, a vždycky jemně naložený v alkoholu). Taková svornost mezi našimi národy, to tu ještě nebylo: otřepaná diplomatická fráze, že česko-rakouské vztahy jsou „nejlepší v historii“ tak asi poprvé dosáhne svého skutečného naplnění.

Pavel Kolář
Historik, specializuje se na komparativní dějiny 19. a 20. století v české i evropské perspektivě