Opomíjená úskalí referenda o „Czexitu“

15. 02. 2018 | 16:45
Přečteno 1605 krát
"Soudobá debata o referendu o vystoupení z EU, kterou nezodpovědně rozdmýchává část politických elit, zcela postrádá základní rámec, v němž by se měla i na základě zkušeností z liberálních demokracií pohybovat," píše Přemysl Rosůlek, politolog Západočeské univerzity v Plzni.

Pravdou zůstává, že v několika posledních desetiletích se referendum stalo ve světě více užívaným prostředkem, což platí jak o etablovaných demokraciích, tak i o zemích tzv. postkomunistického světa. Dlužno dodat, že se to netýká České republiky, v jejíž více než čtvrtstoleté ústavní tradici obecné nesehrálo referendum téměř žádnou roli – zcela proti vůli lidu nebylo vyhlášeno referendum o rozdělení Československa, na rozdíl od Maďarska se nekonalo ani lidové hlasování o vstupu do NATO a výjimečné referendum o vstupu do EU již jen mělo završit proceduru schválenou Senátem a Poslaneckou sněmovnou.

I když se někteří experti na Západě přiklánějí k výhodám obecného referenda a jiní se nedokážou přiklonit k tomu, zda je referendum dobrým či špatným „doplněním“ zastupitelského principu soudobých liberálních demokracií, nemalá část sociálních badatelů a expertů na Západě referendum jako doplněk liberální demokracie striktně odmítá. Námitky a varování vůči zavádění prvků přímé demokracie do systému reprezentativní demokracie se pokusím shrnout do následujících bodů.

V teoretické rovině – ač se referendum naoko jeví jako vyjádření vox populi, a hlas lidu je přece vůle Boží – nemusí být tím podstatným hlasování o konkrétní otázce, ale boj politických elit či stran o moc, o zvýšení popularity a zajištění svých pozic v politickém systému. Stačí vzpomenout na prounijního Davida Camerona a jeho nastolování otázky referenda o setrvání Británie v EU, čímž chtěl před parlamentními volbami 2015 uklidnit konzervativce a zároveň zabránit odlivu hlasů směrem k výrazně euroskeptické a posilující Strana nezávislosti Spojeného království.

Argumentovat strachem z vůle voličů je populistické a nejen že nerespektuje zodpovědnost zvolených politiků, kteří se díky referendu rádi zbaví odpovědnosti za řešení ožehavého tématu. Právě politické elity mohou, ba musí, rozhodovat v turbulentních dobách, a to i proti momentálním náladám voličů. Tak například krize československé federace v letech 1990-1992 ukazuje, že politické elity se rozhodly proti vůli více než miliónu podpisů pod peticí za zachování Československa. Dlužno dodat, že po rozdělení postupně narůstal počet občanů vyjadřujících souhlas s rozdělením státu a nyní je dlouhodobě v Česku i na Slovensku vyšší počet dotazovaných, kteří by současné status quo zpět směrem ke znovusjednocení měnit nechtěli.

Jistě se nabízí kacířský námět na polemiku, který však přejímá princip referenda právě od jeho stoupenců a chce, aby byl aplikován důsledně. Pak by zastánci „Brexitu“ měli v souladu s vírou v tyto principy umožnit nové hlasování voličům obývajících ty části území, které nechtějí z EU odejít, tedy umožnit uspořádat vlastní referendum o setrvání v EU. Za těchto okolností by Skotsko, Wales, Londýn, Oxford a Cambridge mohly setrvat v EU a odtrhnout se od Británie. Kdyby v referendu o nezávislost ve Skotsku zvítězili stoupenci samostatnosti, obyvatelé ostrovních Vnějších Hebrid, Orknejí a zejména Shetlandských ostrovů by s největší pravděpodobností iniciovali vlastní referenda o odtržení od Skotska.

Referendum poskytuje prostor populismu a extremismu, neboť umožňuje manipulaci a podněcuje emoce. Nikoliv náhodou referendum v českém prostředí hlasitě prosazují nebo jím vyhrožují buď populisté, anebo extrémisté. Referendum je z principu proti duchu principiálního vyjednávání, které je či má být nedílnou součástí liberálně-demokratických procesů v zemích s vyšší politickou kulturou. V této souvislosti je nemalým problémem, že ústava České republiky – ani ústavní tradice – obecné referendum nezná a tak by zavedení obecného referenda v době debat o „Czexitu“ bylo ryze účelovou záležitostí, což odporuje duchu ústavy i jejím základním principům.

Badatelé apelují na jasný a sofistikovaný legislativní rámec. Pominu-li debatu nad asi jediným aspektem, který se v českém prostředí výrazněji přetřásá, totiž, kolik lidí by muselo podepsat petici, aby referendum bylo vypsáno či aby bylo platné, pak i nadále zůstává celá řada nevyřešených otázek.

Užitečnou pojistkou proti manipulaci a hře na city ze strany nezodpovědných populistů by mohlo být zavedení „čekací doby“ na referendum. Stanovení ochranné lhůty před referendem je analogické čekací době před sňatkem, rozvodem, ale i například ranými či věčnými sliby v řeholním životě, kdy dotyční mají v klidu čas na rozmyšlenou. V této souvislosti někteří badatelé navrhují dvě referenda – po prvním, iniciačním, by po několika letech následovalo druhé, ratifikační, kdy by voliči již přesně věděli, o čem přesně hlasovali, neboť rozlukové smlouvy by byly již uzavřené.

Důležitým bodem v debatách expertů je princip legitimity a legality referenda. Prostá většina hlasů v referendu, respektive princip 50 % plus 1 odevzdaných hlasů ve prospěch „Czexitu“ možná postačí na zřízení cyklostezky u vsi, ale je dostatečným hlasem pro vystoupení z EU? Zřejmě nikoliv. Stejně tak je debatována účast a je otázkou, zda stačí jakákoliv, anebo je třeba ji vymezit řekněme padesátiprocentním limitem? Samozřejmě je k zajištění jasné legitimity možné stanovit dvě výše zmiňované supermajority a ty pak účinně kombinovat, jak se za plné podpory EU dělo při hlasování o vystoupení Černé Hory ze svazu se Srbskem.

Dilema vzniká ve chvíli rozhodování o tom, o čem by se mělo hlasovat. Hlasování o jedné jediné otázce sice přináší aritmeticky čitelný výsledek, ale logicky může vést k polarizaci společnosti na nesmiřitelné tábory. Rozštěpení se pak často děje podél ne zrovna šťastných linií – chudí-bohatí, město-venkov, vzdělaní-bez vzdělání, mladší-starší, národností většina-etnická minorita atp. Frustrace a neochota smířit se s výsledkem a jeho důsledky může být u části veřejnosti, která prohrála, o to větší, když výsledky referenda jsou relativně těsné, jak se koneckonců stalo ve skotském hlasování o nezávislost i v následném hlasování o Brexitu ve Spojeném království.

Důležitou součástí přípravy referenda je, kdo bude mít rozhodující vliv na podobu hlasovacího lístku a na formulaci otázky i odpovědi. Zatímco ve Velké Británii se vysoké prestiži těší nezávislá instituce zvaná Volební komise, Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí v České republice nejenže zatím nezískal postavení hodné všeobecného respektu, ale nejvyššímu ústavnímu činiteli prošla bez povšimnutí laciná kritika na adresu předsedy úřadu za námitky ohledně údajně nejasného financování prezidentské kampaně.

Radikální zjednodušení komplexity problémů na otázku, zda ANO či NE, neumožňuje části voličů adekvátně odpovědět, neboť část hlasujících, pokud si přeje setrvání v Unii za předpokladu některých reforem či výjimek, nenachází tyto preference na hlasovacím lístku. Nicméně zařazení více než dvou možností na hlasovací lístky přináší přinejmenším hned dva zásadní problémy. Za prvé, minimálně tři otázky na hlasovacích lístcích lehce způsobí, že žádná alternativa nezíská absolutní většinu, což v případě zásadních otázek jako vystoupení z EU vede k absenci žádoucí legitimity. Za druhé, ve Skotsku si před referendem o nezávislosti Skotská národní strana původně zahrávala se třemi otázkami na hlasovacím lístku (status quo, devoluce max, nezávislost). Britská vláda ale takový krok jasně zamítla s argumentací, že by paralelně probíhalo hned šest předvolebních kampaní ve prospěch či neprospěch tří tematických okruhů.

Srozumitelná otázka na hlasovacím lístku sama o sobě může mít enormní vliv na rozhodování voličů a je otázkou, zda existuje v českém prostředí dostatečný korektiv, který by manipulacím a nepřesnostem všeho druhu dokázal zabránit. Volební komise v Británii odmítla návrh skotské vlády na jedinou otázku („Souhlasíte s tím, aby se Skotsko stalo nezávislou zemí?“ Ano/Ne) s argumentem, že takováto formulace upřednostňuje stoupence nezávislosti a že slovo „Souhlasíte“ je proti principům neutrality. Komise navrhla formulaci typu „Mělo by být Skotsko samostatným státem?“, která se také nakonec objevila na hlasovacích lístcích.

Testování nevinně vypadající otázky „Myslíte si, že by Spojené království mělo být členem Evropské unie“? Volební komisí před referendem o „Brexitu“ prozradilo, že pro řadu voličů „mělo být členem“ indikuje, že Británie není členem Unie, ale hlasování bude o vstupu do této organizace (sic!). Komise sáhla k co nejilustrativnějšímu řešení, když doporučila do znění otázek slova „zůstat“ a „opustit“ a totéž se změnilo u odpovědí, které se oproti tradici se strohými ANO-NE staly delšími ("Zůstat členem Evropské unie" a "Opustit Evropskou unii" – dlužno podotknout, že Volební komise vyhověla také stížnostem zastánců opuštění EU, pro které bylo hlasování ANO-NE znevýhodňující). Právě princip zastánců dvou směrů, ANO a NE, je základním stavebním kamenem financování kampaní tohoto typu v Británii, neboť poskytování finančních zdrojů v těchto případech jednotlivým stranám by snadno rozbilo paritu 50:50.

K další stěžejní otázce patří uplatňování dozoru nad médii, což vzhledem k poměrně bezbrannému postavení RRTV ve vztahu ke svérázné předvolební strategii TV Barrandov, ale i vůči kauzám FTV Prima, nevěstí nic pozitivního.

Opatrné zavedení referenda jako účinného „doplnění“ principů reprezentativní demokracie je samozřejmě možné, ale žádoucí bude pouze tehdy, pokud je navrhováno s vědomím několikanásobných pojistek proti tomu, aby se nevymklo kontrole. To však vyžaduje kromě sofistikovaného legislativního rámce též vyspělou politickou kulturu a v neposlední řadě i mediální gramotnost vůči cíleným dezinformačním kampaním vedeným ze třetí země.

Přemysl Rosůlek, politolog Západočeské univerzity v Plzni

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy