Před pár dny jsem dostala mail od jedné neziskové organizace. Maily od nich dostávám často, před asi dvaceti lety jsem si totiž u nich v knihovně půjčila knížku a už jsem zůstala v databázi. Někdy do mailu kouknu, jindy ho rovnou vymažu. Tentokrát jsem se podívala.

Nabízejí mi kurz osobního rozvoje, slibují, že posunou mé komunikační dovednosti dál a naučí vytvořit si takové prostředí, které respektuje moje potřeby. Napřed mě to pobavilo. Vůbec netvrdím, že by se mé komunikační dovednosti nedaly výrazně vylepšit a po prostředí dokonale respektujícím moje potřeby rozhodně toužím. Jsem však psycholožka, věk 50 plus, čili v tomto směru mám vzdělání a snad bych měla mít i dostatečné životní zkušenosti. Podívala jsem se tedy, kdo jsou lektoři kurzu, a dočetla jsem se, že různí koučové lidských zdrojů. To mě trochu znervóznělo. Nemyslím, si, že kouč nutně musí být horším lektorem než vystudovaný psycholog. Lektorství není jen předávání teoretických znalostí, lektor musí umět zaujmout, přesvědčit, nabídnout informace vhodným způsobem atd. Formálním vzděláním získá psycholog jen malou část z toho. Například v kurzech po žadatele o náhradní rodinnou péči bývají vynikajícími lektory pěstouni, třeba i bez maturity, ale s obrovskými zkušenostmi. Ty žádný otitulovaný akademický pracovník nemá, není-li sám pěstounem. Podobně je to i s výukou komunikace. Taková zkušená zdravotní sestra, která bere svoji práci jako poslání, řekne budoucím sestřičkám o komunikaci s pacienty a jejich blízkými mnohem víc než já, která – zaplaťpámbu – ve špitále dosud moc nepobyla.

Jak mi tak běhaly hlavou složité filosofické úvahy o komunikaci, respektu, o možnostech jejich výuky, atd., padl mi pohled na další informaci v mailu, a to, že je kurz zadarmo. To mě znervóznělo hodně. Taky přednáším často nad rámec svého pracovního úvazku. Ale jsem univerzitní pracovník, přednášení nad definovaný rámec chápu jako normální součást své profese. Uvedení kouči se mi nezdáli být akademickými pracovníky s fixním platem, majícími čas věnovat se dobrovolnictví. Jistě za lektorování čtyř dnů dostanou nějakou odměnu. Napsala jsem tedy oné neziskovce dotaz, jaké vzdělání mají lektoři a z čeho je kurz financován.

Odpověď jsem dodnes nedostala. Ale je pravda, že se za pár dní na webu objevil rozsáhlejší popis vzdělání a dovedností lektorů (jedna z nich je dokonce psycholožka!).

Lidi vždycky hledali a vždycky budou hledat cesty jak udělat svůj život šťastnějším, jak porozumět sami sobě, jak zjistit kdo jsou a co je čeká (aby se to případně ještě dalo změnit). Vždycky byl zájem o věštce, astrology, vykladače karet, a vždycky bude. V novější době se tato skupina rozrostla o psychology a nejrůznější kouče, začíná se rozšiřovat o služby genetiků. Vždycky ale byli a budou jasně zaplaceni: kupcem astrologického výkladu na poutích; tím, komu byly vykládána karty; zdravotní pojišťovnou; sociálními fondy státu nebo regionu; klientem psychologické ordinace; účastníkem nejrůznějších kurzů; zájemcem o genetický rozbor. Jenže já nevím, kdo mou případnou účast na kurzu zaplatí za mě.

Nechci přikládat polínko do ohně pomalu se rozhořívajícího kolem neziskových organizací. Sama se v nich dvacet let pohybuji, často dělají nesmírně důležitou, vysoce kvalifikovanou práci za velmi zanedbatelné náklady. Bez nich by se náš sociální systém možná zhroutil. Neofrňuji se ani nad neziskovkami zaměřenými na lidská práva, protože právě tato oblast je čím dál tím víc mým (neziskovým) tématem. Nicméně zajímá mě, kdo má takový zájem na mém osobním růstu, že do mě investuje jistě nemalé peníze? Měla bych to přece vědět. Třeba je to zájem velmi bohulibý a pro mě akceptovatelný. Ale nevím to.

Proč mi to nechtějí nebo nemohou napsat?

Doc. PhDr. Ing. Hana Konečná, PhD.
Psycholožka, působí na Jihočeské univerzitě