Se zájmem jsem si v LN ze soboty 4. srpna přečetla zprávu z konference o budoucnosti Evropy, která se 23. a 24. května 2018 konala v Budapešti. Zprávu, kterou velmi věcně pro LN podal pan Roman Joch, ředitel Občanského institutu v Praze.

Pana Jocha si vážím, ač s ním v mnohém nesouhlasím. Vážím si jeho erudice a časem jsem zjistila, že mívá v mnohém pravdu. Zmíněnou zprávu jsem si pečlivě přečetla, ale tentokrát nemohu jinak, než reagovat.

Prestižní konzervativní politici, myslitelé, ekonomové a různí odborníci přinášeli své pohledy na budoucnost našeho kontinentu a shodovali se na podobných zásadách: Že je důležité, abychom ctili křesťansko–židovské kořeny naši kultury, trvali na nich. Abychom se bránili pronikání jiných kultur a náboženství, respektive islámu, abychom odmítali to, co je nazýváno „diktátem“ EU, zejména v otázce migrace. Abychom se naučili o sobě rozhodovat sami. Témat bylo víc, vybírám ta, která jsem rozeznala jako hlavní. Známé myšlenky, zní srozumitelně, mnoho občanů střední Evropy se s nimi ztotožňuje. Já je z velké části vnímám jako demagogii a ráda bych zde vysvětlila proč.

Ano, křesťansko-židovské hodnoty jsou v nás hluboce uložené díky našim předkům, naší výchově atd.

Možná bychom je však měli chápat jako celek, nevybírat z nich jen to co se právě hodí.

Tak například. Je pravda, že jako ženu mě pobuřuje, mám-li být vnímána jako členka slabšího pohlaví podřízeného muži. Žádám pro sebe rovná práva a jako jedinec lpím na své svobodě. To je nespíš plod vývoje dějin, i mimo jiné Velké francouzské revoluce. Také jsem žena a matka a ctím život jako takový. Podle svých možností se tudíž snažím chránit vše živé – včetně zvířat i rostlin. Namítnete-li, že ze záhonů vytrhávám plevel, (který lze připodobnit ke škodlivým jedincům ohrožujících naši společnost) připomínám kázání Jana Křtitele, který nabádá, že je třeba „oddělit zrno od plev“ (Matouš 3).

Ke křesťansko-židovské tradici patří také soucit. Možná jsem slabší povahy, ale dělá se mi skutečně špatně, když slyším, že ti ztroskotanci na lodičkách, snažící se přistát ke břehům našeho šťastného kontinentu mají zůstat tam, kde jsou – v tomto případě na moři - neboť jakkoliv jsou podle Bible našimi bližními, jejich život cenu nemá.

Ovšem! Evropa nemůže přijmout všechno bídu světa, musí se chránit, to dobře vím. Ale v této souvislosti chci připomenout několik věcí, o kterých se mluví málo a na zmíněné konferenci už vůbec ne.

Za prvé: uprchlíci před smrtí. Před ničivou válkou, zejména v Sýrii, kterou západní i východní země z nejrůznějších politických, strategických a ekonomických důvodů nedokázaly zastavit a dokonce pomáhaly udržovat. Původně Syřané povstali proti tyranovi z podobných důvodů, jako jsme my odmítli sovětskou okupaci. Nejenže tyran zůstal (i za našeho přispění) u moci, ale v současné době vyvlastňuje ty, kteří před hrůznou válkou prchali a chtěli by se vrátit.

Kdo nevěří a koho to zajímá, ať si prostuduje moderní dějiny Sýrie, i celého Blízkého východu.

Za druhé: uprchlíci před hladem, neboli ekonomičtí uprchlíci. I zde je nutné připomenout, že stejně jako Asada v Sýrii, západní svět, poté co kolonizoval různé země zejména v Africe, i nadále ve svém zájmu držel u moci zkorumpované vládce, kteří přivedli Afriku tam, kde je.

Téma, které se pak na konferenci neprobíralo vůbec, jsou dopady vědecky prokázaných klimatických změn, které konzervativní spektrum stále popírá, protože by pak bylo nutné přiznat, že možná náprava by mohla škodit byznysu.

S tím souvisí i nadbytek, v kterém bohatý svět žije a na kterém se zdárně přiživujeme i my, zejména díky členství v EU. Nadbytek, bezhlavé plýtvání se vším: vodou, půdou, energií. Neúcta k živému i ke vzduchu, který dýcháme. Kdo na to upozorní je „ekoteroristou“, neboť vyslechnout takové rady by také mohlo poškodit „byznys“. Máme se dobře, žijeme na dluh, nechceme to slyšet, za našeho života katastrofa nebude, se to přece nestane.

Nadbytek, za který vděčíme i drancování zemí tzv. Třetího světa, který se nyní nezadržitelně hrne k nám.

Je to hrůza? Ovšem, že ano!

Evropa i západní bohatý svět sklízí hořké plody svých hříchů a obávám se, že žádné ploty, žádné zapouzdření, možná ani střelné zbraně do každé rodiny nás nezachrání.

Zdali existuje Boží spravedlnost, nevím. Ani zdali Boží mlýny opravdu melou, jak se říká. Připomínám si ale pohádku o zlaté rybce a jak rybářova žena nakonec skončila.

Pavla Jazairiová
nezávislá publicistka