Reakce na článek „Vicody: další zbytečná oběť Velké pardubické“ z 18. 10. 2018 od Ivy Baslarové

Neustále dokola se dohadujeme, zda a jak moc koně dostihy opravdu baví. Zda je baví skákat, zda by si to vybrali sami a jestli nemáme taxis, Velkou pardubickou, překážkové dostihy nebo všechny dostihy zrušit. Ať už si myslíme cokoliv, měli bychom vědět pár informací.

Anglický plnokrevník je šlechtěný na dostihy. Nemůžeme sice tvrdit, že koně obecně rádi závodí a skáčou, lidé však záměrně a zcela logicky vybírali takové koně, které mají pro dostihy určité predispozice. Tedy koně rychlé, vytrvalé, silné a zároveň také koně, kteří běhají a skáčou s chutí. Dále je potřeba říci, že žádný dostihový trenér nemá za potřebí motivovat a nutit skákat takového koně, který skákat zarputile nechce. I když může mít ty nejlepší předpoklady, je každý kůň jiný, a když skákat (popř. běhat) nechce, tak neskáče, neběhá, nebo zkrátka nepodává takové výkony, aby mělo smysl s ním závodit. Takového koně nebude žádný trenér na dostihy typu Velké pardubické připravovat, protože se prostě nevyplatí hledat několik měsíců ten správný způsob tréninku, který by koně motivoval pro závodění.

V určitých jezdeckých disciplínách lze koně „přemoci“, donutit ho silou k námi požadovanému výkonu, vyvoláním strachu, bolesti či jinými ke zvířeti neférovými metodami. Avšak nejde „vymlátit“ z koně, aby byl dobrý v překážkových dostizích, aby byl rychlý a dobře skákal. Ano, dostihy jsou rizikové a stane se, že kůň zemře, což při jiných disciplínách tak často vidět není. Koně však v mnoha ohledech mohou trpět ještě více. To ale laik často nepozná, a proto se o tom nemluví. Neříkám, že je to běžnou praxí, a už vůbec ne, že bychom měli veškeré jezdecké disciplíny zakázat. Když ale uvažujeme o dostizích, je potřeba tento fakt brát v potaz.

Ke koním se v jakémkoliv sportu musí přistupovat spravedlivě, důsledně, s pokorou, rozumem a citem. Jen tehdy budeme mít zvířata, která sport baví a jsou motivovaná, která práci pod jezdcem vidí jako spolupráci, co dává smysl. Koně jsou zvířata velmi specifická, člověk se u nich, od nich a o nich učí celý život. Nelze na základě jednoho dostihu hodnotit celý dostihový sport případně jakýkoliv jiný sport s koňmi. A když hodnotíme, neobejdeme se bez znalostí dostihových koní a zkušeností lidí, co s nimi pracují (a tím zdaleka nemyslím jen jezdce a trenéry, neřkuli majitele). Lidi, kteří zarputile tvrdí, že člověk dostihové koně nutí běhat, by si měli vyzkoušet sednout na „dostiháka“. Zjistili by, že naopak nejspíš budou mít co dělat, aby koně donutili neběhat.

A jak je to se zlomeninami u koní a jejich léčení/neléčení? Je třeba si uvědomit především jednu věc: samozřejmě, že moderní veterinární medicína je schopna řešit kdejaký úraz, avšak vždy musí jít v prvé řadě o dobro koně. A koně, stejně jako jiná zvířata, žijí přítomným okamžikem, na což již naráží John Webster, přední odborník na welfare zvířat, v knize Welfare: životní pohoda zvířat aneb střízlivé kázání o ráji (1999). Zvířata nechápou, že když snesou určité nepohodlí teď, za pár měsíců budou zase moct cválat. Oni žijí teď. Chtějí cválat teď. A proto je pro ně utrpením, když nemůžou, bez ohledu na to, jaké existují vyhlídky na budoucnost. Trápit koně dlouhodobou složitou léčbou a operacemi mi proto přijde spíše jako lidské sobectví než jako záchrana zvířecího života.

Byla bych ráda, kdybychom přestali řešit dostihy a začali řešit opravdu velké problémy v současném chovu zvířat a zacházení s nimi. Co třeba prasata, neskutečně chytrá a zvídavá zvířata, která zavíráme v halách velkochovů v naprosto nevyhovujících podmínkách? Co slepice, kuřata, krávy? Nechme koně běhat a náš čas a energii raději věnujme tomu, že se v obchodě podíváme po jiných než klecových vajíčkách a jiném než tom nejlevnějším kuřeti.

Klára Fafejtová
Autorka je skandinavistka a studentka oboru ochrana zvířat a welfare odborně se zaměřující na ochranu hospodářských zvířat