Už jsem si říkal, že premiér Andrej Babiš přece jen trochu prozřel, omezil svou aroganci úspěšného podnikatele, jehož firmy umístěné ve svěřenských fondech nám dělají z polí chemické továrny, a začal se chovat tak, jak by se ve své funkci chovat měl. Nevím, co mě to napadlo, snad jsem ho dlouho neslyšel a nějak jsem asi začal věřit informacím o tom, jak je úspěšný a dobrý chlap, které sám vysílá do světa, když se bije za chudé a utiskované.

Už si to neříkám. Kupec, kupcem zůstane, i kdyby spal s Hamletem pod hlavou. Nic víc, nic míň. Z literatury má Babiš nejspíš nejradši Bohumila Hrabala (slavný spisovatel mi snad promine) a jeho: Když se sám nepochválím, nikdo to za mě neudělá. Ať se ho zeptáte na cokoliv, odpoví vám jen na to, co je podle něho a pro něho přínosné. „My makáme a ti, kdo vládli před námi, neudělali nic, jen kradli,“ shrnu jeho věčné proslovy. Pak vytáhne čísla, z nichž mám pocit, že matematika zmrzačená pro potřeby účetnictví už není tak exaktní vědou, jakou bývala.

I v nedělních Otázkách Václava Moravce na ČT se choval stejně – pravdu mám já, ptejte se mě na co chcete, na co chci vám odpovím, anebo vůbec: budu říkat jen to, co chci.

Muž, který je na seznamu agentů StB podle soudního rozhodnutí oprávněně, nám o morálce káže (vím, byla to těžká doma, kde na morálku nebyl čas – ale je rozdíl mezi člověkem, kterého zatlačili do kouta, jako třeba Jaromíra Nohavicu, a toho, kdo potřeboval dělat kariéru a byznys – což náš Andrej umí skvěle). Babiš totiž prohlásil, že jeho vládě ve výkupu pozemků na stavby dálnic házeli klacky pod nohy takoví pacholci, jakými jsou spekulanti, kteří vykupovali pozemky, aby pak stát vydírali.

Má pravdu, předsedo, řekl jsem si ústy klasika. Ale hned jsem si vzpomněl, jak Babiš koupil státní korunové dluhopisy, protože se z jejich výnosů neplatila žádná daň, což bylo samozřejmě nastaveno z jiného účelu, než aby si miliardář mastil kapsu na úkor státní kasy.

Potom je tu zase to Čapí hnízdo, kde je všechno přece čisté. Jen se z obrovské firmy vyčlení malá proto, aby získala padesát milionů z evropských dotací. Proč ne, když to přece jde – je to sice podle selského rozumu podvod, ale proč to nezkusit, když to zákon povoluje (což se ale ještě uvidí).

Takže vážení obdivovatelé našeho statečného premiéra, já ho dál neobdivuji. A jestli přece jen, říkám si, tenhle národ nemá na víc, než jen na to, aby ho vedl vstříc budoucnosti kupec. To je cesta tak do supermarketu a zpátky. A já se ptám: Není to málo?

Jan Dvořák
Novinář