V České republice se opakovaně objevuje mýtus, že se významné části populace nechce pracovat, protože dostává příliš štědré dávky. Pomáhají ho udržovat, ať již z nevědomosti či vypočítavosti, i politici různých stran a slibují, že si došlápnou na ty, co údajně zneužívají dávky.

Nevadí přitom, že nikdo nikdy nepředložil věrohodné odhady počtu takových zneužívačů. Nehrají roli ani poukazy na reálnou výši dávek různých typů domácností a skutečnost, že mnohdy nedostačují ani k uhrazení těch nejnutnějších nákladů (vždyť, kdo dokáže vyžít z životního minima ve výši 3 410 Kč?). Naopak hlasu dostávají stížnosti zaměstnavatelů, že nezaměstnaní odmítají nabízenou práci a pracující nechtějí zvýšit úvazky a mzdu. Takové příběhy mohou být v mnoha případech pravdivé, jenže nevysvětlují, proč se tak děje.

Některé z důvodů, proč je pro mnoho lidí nejen nevýhodné, ale dokonce i nebezpečné pracovat, přinesla před časem studie Centra pro společenské otázky – SPOT nazvaná Práce jako finanční a existenční riziko, na níž jsem se podílel. Ukazuje, že současné nastavení systémů exekucí způsobuje, že většina domácností v exekuci musí vyjít s podstatně menšími částkami, než jsou ty minimální stanovené v dávkových systémech. Zadluženým členům domácnosti se kvůli vysokým srážkám buď vůbec nevyplatí pracovat, nebo je pro ně výhodnější práce za nízkou mzdu, při níž mají stále nárok na sociální dávky. Zvlášť silně současné nastavení dopadá toto nastavení na domácnosti s jedním příjmem, tedy zejména samoživitele/samoživitelky.

Zajistit, aby členové zadlužených domácností, kteří pracují, nebyli za svou aktivitu trestáni, ale naopak odměňováni, vyžaduje mimo jiné změnu system srážek stanoveného v občanském soudním řádu. Pomohlo by ale také, jak jsme s organizací SPOT navrhli letos v lednu, vhodným způsobem upravit vládní nařízení č. 595/2006 Sb., o nezabavitelných částkách. Tuto normu má v nejbližší době projednat vláda a předkladatel novely – Ministerstvo spravedlnosti – o problému dobře ví. Jenže ho chce řešit jen částečně.

Ministerstvo navrhuje, aby byla ponechána o něco větší část z příjmů – a tím byli více motivováni k práci, jen dlužníkům s příjmy od 16 072 do 25 715 Kč. Těm, kteří mají příjmy menší, má být podle názoru ministerstva prosazovaného v připomínkovém řízení strháváno stejně jako dosud. Příjmovou hranici, nad kterou se dlužníkovi sráží vše, chce ministerstvo posunout z 16 072 Kč na již uvedených 25 715 Kč.

Proč nechce ministerstvo umožnit, aby se práce více vyplácela i těm s nejnižšími příjmy, případně aby byli motivováni k práci za vyšší mzdu dlužníci s nadprůměrnými příjmy? Podle stanoviska uvedeného v připomínkovém řízení je to proto, že by se snížily příjmy věřitelů z dluhů těch nejchudších. U druhé skupiny konstatuje stanovisko prostě: „U vysokopříjmových dlužníků nepovažujeme v současné době za nutné posilovat motivační prvky.”

Taková stanoviska jsou ale obtížně obhajitelná. Už jen proto, že z analýzy, kterou si samo ministerstvo nechalo zpracovat ve spolupráci s firmou Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s. jasně vyplývá, že současná pravidla vůči dlužníkům jsou v ČR mnohem přísnější než v sousedních zemích. I když ponecháme stranou výrazně vyšší nominální mzdy v Německu, není tam dlužníkům, kteří dosahují příjmů poloviny tamní průměrné mzdy, sráženo ze mzdy nic. U nás je dlužníkovi s příjmem poloviny zdejší průměrné mzdy sraženo 15,3 % příjmu. Při vyživovacích povinnostech jsou rozdíly ještě mnohem znatelnější. Německému dlužníkovi je sráženo nejčastěji mezi 16 24 % ze mzdy. U nás se sráží 10,8 % u nepřednostních pohledávek zaměstnancům s jednou vyživovanou osobou a čistou mzdou 11 887 Kč a 49,3 % (podle nového návrhu 26,8%) osobám s jednou vyživovanou osobou a čistou mzdou ve výši 28 529 Kč. Také nastavení samotné výšky nezabavitelné částky je u nás vůči Německu v hrubém nepoměru. Zatímco minimální mzda je v Německu na úrovni trojnásobku té české, dlužníci a jejich domácnosti musí u nás vyjít s 4,5 nižší nezabavitelnou částkou, než zůstane dlužníkovi v Německu. Příjem, nad který se dlužníkovi sráží vše, je v Německu stanoven na 5,7násobku toho českého.

Vláda se nyní při projednávání novely nařízení o nezabavitelných částkách stejně jako při přípravě novely občanského soudního řádu musí rozhodnout, zda chce zajistit, aby se lidem vyplácelo pracovat i v případě, že jsou zadlužení, nebo zda chce vycházet vstříc zájmům věřitelské a exekuční loby. Právě pro ni, a nikoliv pro příjemce dávek, je současné nastavení nejvýhodnější. Naopak stát i ti, které nutí, aby před příjmy ze zaměstnání dali přednost dávkám, na pravidlech nastavení exekucí jen tratí.

Filip Pospíšil
Autor je antropolog, působí v Centru pro společenské otázky - SPOT, v letech 2007 – 2015 byl zastupitelem v Praze 1.