Tomáš Pštross: Otevřený dopis spolku Milion chvilek od bývalého velvyslance ČR

17. 06. 2019 | 14:40
Přečteno 5057 krát
Vážení a milí organizátoři protestních akcí „Milion chvilek pro demokracii“,

od samého počátku držím palce všem Vašim aktivitám a příležitostně se jich zúčastňuji. Jsem nadšen z jejich rozsahu i ze zvyšující se kvality jednotlivých vystoupení. Je zde nashromážděna obrovská energie, sycená rostoucím znechucením ze stavu veřejných věcí v naší zemi. Všichni dobře víme, v čem tkví jeho příčiny a kteří jedinci ho personifikují. Dávno nás již omrzely jejich demagogické odkazy, že jde o výsledek demokratických voleb, a tudíž není na místě pozastavovat se nad stavem věcí. Všichni rovněž dobře víme, že hlavním aktérem této podivné hry, která nás v očích demokratického světa sune kamsi na východ, je bizarní a zdiskreditovaná figurka současného premiéra s odpudivou minulostí a kriminální přítomností dnes již evropských rozměrů - vůdce, či spíše majitele hnutí, které podpořila pouhá třetina oprávněných voličů a které utvořilo stále jen menšinovou vládu díky spoluúčasti do bezvýznamnosti upadajících sociálních demokratů, podpoře komunistů, SPD a proruského prezidenta. Co udělalo pár let vládnutí tohoto uskupení s naší zemí a jejími demokratickými institucemi a jakým nebezpečným směrem dál spěje vývoj, je patrné nejen všem těm, kteří demonstrují na náměstích měst, ale i statisícům dalším, kteří jim fandí a sdílejí jejich rozhořčení.

Jednoduše řečeno, víme, co nechceme. Ale co chceme?

Kromě více či méně vtipných, stále se opakujících hesel, adresovaných pitoresknímu premiérovi a jeho podporovatelům, se v posledním kole protestů opakovaly převážně jen konkrétní výzvy k demisi jeho a pod hlavičkou obav z účelově zmanipulované justice i jím instalované ministryně spravedlnosti. Domnívám se, že je to poněkud málo. Je nabíledni, že i přes stále sílící tlak ze strany veřejnosti je demise premiéra naprostou iluzí. Totéž platí o ministryni spravedlnosti, která se navíc těší osobním sympatiím současného nájemníka Pražského hradu. (Osobně se domnívám, že tato dáma, navzdory podivným úkrokům v její profesní minulosti, si tolik pozornosti ani nezaslouží.) Nezávislost justice je i při vší aktuálnosti jen jedním, i když jistě zcela zásadním předpokladem pro udržení demokratického charakteru našeho veřejného života. Jde přeci o něco víc. Mám trochu pocit, že to „něco víc“ zůstává víceméně jen zamlčeným předpokladem celé vlny dosavadních protestů.

Víme, že samo odstranění hlavního adresáta protestů toho mnoho nezmění - jde nám přeci o to, aby se naše země nestala rejdištěm oligarchů, aby nenabírala podobu poloautoritativních režimů východního typu a neoslabovala svou evropskou a proatlantickou orientaci. Jsou a budou tu i jiní oligarchové s politickými ambicemi, po té odstrašující zkušenosti s Babišem budou však jistě rafinovanější a opatrnější.

Nabízí se otázka, jaká východiska ze situace jsou na demonstracích nabízena. Plamenné apely, aby účastníci demonstrací vzali věci do svých rukou a angažovali se politicky a občansky v místech svých bydlišť, znějí sice líbivě, podle mne však míří do prázdna. Ať se to komukoliv líbí nebo ne, angažovat v tomto směru se bude vždy jen malý segment k tomu odhodlaných a osobnostně disponovaných jedinců. Naprostá většina bude vždy jen očekávat, že jimi zvolení zástupci na všech stupních samosprávy se budou chovat slušně a profesionálně. Tento závěr ostatně opravňuje i reálný stav polistopadové havlovské vize občanské společnosti.

Byla by škoda, aby obrovský potenciál obsažený ve vaší iniciativě zanikl v halasu stále se opakujících sloganů a výzev. Demonstrace samy o sobě nemohou být pouhým opojným ventilem nahromaděných negativních emocí, musejí nabízet konstruktivní, r e á l n é východisko ze stavu věcí, vůči němuž jsou namířeny. Ti, co jsou u nás u moci, pochopili, že sama masa nepřátelsky se projevujících lidí na ulicích je sice nepříjemná, ale reálně je neohrožuje. Cynický výsměch hlavy státu víc než stotisícovému shromáždění v Praze, že nic neznamená, protože jde jen o pouhá procenta počtu obyvatel, postrádá logiku, ale naznačuje, že ani milionový dav lidí nemůže podle jeho názoru nic změnit. Je rovněž zřejmé, že dopad těchto protestů na kmenový elektorát vládnoucího hnutí ANO bude vzhledem k jeho pochybné demografické a sociokulturní reprezentativnosti marginální. Jsme svědky toho, že ani trapné a nestoudné praktiky vůdce tohoto hnutí, ani to, že se pod tíhou zdrcujících fakt stává čím dál víc umanutou karikaturou sebe sama, viditelně neovlivňují jeho příznivce.

Nepropadejme euforii a nezavírejme oči před faktem, že politické masové protesty mají jen omezenou, nebo dokonce nezamýšlenou účinnost. Stačí připomenout situaci po prezidentských volbách v Rusku v r. 2011, neblahé důsledky „arabského jara“, zcela nedávný pokus o zvrat situace ve Venezuele, postupnou vyprázdněnost pseudorevolučního hnutí „žlutých vest“ ve Francii apod. Uvědomme si, že masový pouliční protest, který nepřináší rychlý efekt a stává se opakovanou rutinou, ztrácí náboj spontaneity a vede nevyhnutelně k „únavě“ všech jeho sebevíce nadšených aktérů. Jakoukoliv perspektivu nabízí zřejmě jen situace, kdy masový protest má funkci podpůrného, symbolického prostředku, doplňujícího konzistentní, propracovaný a reálný politický program.

Vzpomeňme obrovský symbolický účin letenské demonstrace v době, kdy totalitní režim zažíval svou agonii a hroutil se tváří v tvář - i když jen dočasně a účelově svorné - opozici všech (ideově vzájemně většinou neslučitelných!) protitotalitních sil hlásících se ke společnému sjednocujícímu programu.

V našich podmínkách stále platí, že základním a v podstatě jediným ústavně legitimním prostředkem ke změně situace je výsledek parlamentních voleb. Ty jsou pro nás stále tím nejcennějším, co máme k dispozici vzhledem k příslušnosti k evropské demokratické tradici.

Naše vlastní novodobá historie nás poučila, že vzestupu autoritativních, v krajním případě totalitních tendencí lze čelit jen jednotným postupem těch sil a proudů, pro něž parlamentní demokracie není prázdným pojmem. Netřeba jistě připomínat, co předcházelo osudovému únoru r. 1948.

Nikdo rozumný nezpochybní konstatování, že pluralita politických proudů je velkým výdobytkem parlamentních systémů. Pokud tuto pluralitu ideově vychýlí jedním směrem volební úspěch některé z tzv. „nesystémových“, latentně nedemokratických či přímo nedemokratických stran, měly by „tradiční“ demokratické síly zapomenout na všechny podstatné i nepodstatné ideologické a programové rozdíly a hledat společnou obrannou platformu, založenou na obecnějších, společně sdílených principech, o něž se opírá koncept parlamentní demokracie a občanských svobod. To by mělo platit pro demokratické strany bez rozdílu, tj. i pro ty, které zažívají krizovou situaci a pro něž zdánlivým východiskem by mohla být výhodná (a zpravidla i lukrativní) spolupráce s vítězem voleb. Je nesporné, že sám vstup širší, takto vzniklé demokratické koalice do voleb by nebyl hladký. Velkým problémem by bylo mj. stanovení klíče pro rozdělení kandidátek a mocensky relevantních postů v povolebním období. Jsem ale přesvědčen, že tento složitý úkol stojí za pokus a že je to asi jediná možnost, jak se vymanit z dnešního marasmu.

Že to jde, dokazuje i s jistou mírou přibližnosti nedávná zkušenost z malého Lotyšska, kde jsem působil jako velvyslanec. Z parlamentních voleb vyšla jako nejsilnější prorusky orientovaná strana (percentuálně analogicky s volebním ziskem ANO) - a vzhledem k až demonstrativní neochotě všech ostatních stran zůstala sama jako příslovečný kůl v plotě. Sestavení definitivní vládní koalice ze zbývající části (výrazně rozpolceného!) politického spektra nebylo snadné, stálo hodně času a dohadování, ale to vše byla malá cena za uchránění už tak dost zkoušené země před zesíleným ruským vlivem.

Proč by to nešlo u nás?

Jistě lze vznést spoustu námitek proti takovýmto spekulacím. Představa jakéhosi „demokratického bloku“ jdoucího do příštích voleb jakožto j e d i n á alternativa ANO, KSČM a SPD (s licencí přibližného odhadu může tato trojice dát dohromady nanejvýš 25-30 voličských procent) je možná příliš odvážná, ale svůdná. Zajisté je založena na nesnadných předpokladech, tj. na úzké spolupráci ODS, Pirátů, STAN, KDU-ČSL, TOP 09, Zelených atd. I když platí, že volební podpora koalic není pouhým součtem podpor jednotlivých koaličních partnerů, nepochybuji, že i specifický účel takové koalice zajistí vcelku bezpečné volební vítězství. Technicky to samozřejmě nemůže jít úplně hladce. Mezi mnoha možnými překážkami má jistě čelné místo nesnadné stanovení klíče k rozdělení podílů na volebním zisku. Na každou významnou pozici v politických a ekonomických strukturách by totiž připadal násobně větší počet aspirantů. Překážkou by se mohly stát osobnostní předpoklady a ambice politiků jednotlivých stran, vzájemné animozity, inherentní setrvačnost stranických aparátů a konkurenční momenty všeho druhu, vyvolané mj. překryvy politických agend. Úspěchu by významně přispělo zapojení ČSSD, jemuž by však muselo předcházet vykročení této politické síly z bludného kruhu sebeklamu a oportunistického alibismu. Snad není troufale idealistické věřit, že vědomí vyššího účelu tohoto spojenectví by převážilo nad všemi možnými riziky.

V tuto chvíli vyslovuji domněnku, že popisovaný model by u vědomí jeho účelu přijala naprostá většina členské a voličské základny demokratických stran, i když nějaký průzkum by byl určitě na místě. Sám koncept tohoto řešení by se měl v rámci jednotlivých demokratických stran stát předmětem diskuse na různých úrovních. Z této diskuse by mohla vzejít i předběžná představa povolebního „stínového“ kabinetu.

Rozbití faktického mocenského monopolu Babišova hnutí by bylo prvním krokem k nové, možná provizorní parlamentní konstelaci, z níž by teprve vzešel konečný tvar institucionálních struktur zajišťujících chod státu. I tento krok představuje mnohá úskalí, proběhl by však v již „pročištěné“ atmosféře a v rámci standardních pravidel politické soutěže.

Navzdory mnoha popsaným (a nepopsaným) překážkám, výsledek by přinesl možnost rozbití všech ohnisek, jimiž do chodu ekonomiky a státní správy na úrovni centra i regionů proniká vliv Babišova průmyslového holdingu. Znamenalo by to mj. i konec ostudy, kterou premiér coby naturalizovaný občan a představitel této země působí v zahraničí. Všechny další možné ostudy by vedle této byly skromnou Popelkou.

Čas je velkým protivníkem všech politických záměrů. Nějaká forma součinnosti demokratických sil ve smyslu předchozích úvah musí proto začít neodkladně.

Jistě nejsem první, kdo Vám chce radit v tomto duchu. Vždyť celý koncept se jaksi nabízí sám sebou. Nevím, zda se ztotožňujete s mými či obdobnými závěry, ale pokud ano, chystaná „mega demonstrace“ na Letenské pláni 23. 6. by mohla být příležitostí k veřejně vyslovenému apelu na demokratické politiky, aby postupovali tímto směrem.

Důstojným způsobem byste tak mohli předat mandát Vašeho hnutí stvrzený statisícy spoluobčany těm, v jejichž moci je technické zvládnutí jeho cílů.

Přeji Vám mnoho úspěchů a ještě jednou Vám gratuluji k výsledkům Vašeho úsilí.

V Praze, 12. června 2019

Tomáš Pštross
Sociolog a diplomat, bývalý velvyslanec ČR v Norsku a Lotyšsku

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy