Tohle psaní nebude o současných teplotách ani o počasí.

Údolí Biká je bohaté na vinice, sady, pěstuje se zde pšenice i zelenina. Je zahradou blízkovýchodního Libanonu.

Představte si, že dnes máte dobrý den: farmář Vám řekl, že můžete budete pracovat. Za dolar a půl na hodinu. Pokud je dobrý měsíc a makáte 10-12 hodin, vyděláte si až tři sta. Na poli nebo na stavbě ale můžete pracovat jen sezónně, tedy zhruba od dubna do září. A zájemců o práci i za tak malou mzdu je hodně.

V Libanonu vedle 4,4 milionu místních obyvatel oficiálně žije milion syrských uprchlíků. Neoficiálně další statisíce, možná až půl milionu. Přitom tato malá země s historií vlastní občanské války, velkých palestinských uprchlických vln a cizích intervencí má rozlohu jako Jihočeský kraj a velkou část povrchu tvoří pohoří.

Většina obyvatel žije ve městech na pobřeží a právě v úrodném údolí Biká. Na rozdíl od Turecka či Jordánska zde neexistují státem či OSN provozované uprchlické tábory pro Syřany s potřebnou infrastrukturou, které by poskytly střechu nad hlavou, vodu a základní podporu. Běženci žijí rozptýleně asi v 1700 oblastech po celé zemi, většina z nich v provizorně postavených chatrčích z cihel, dřeva a igelitů.

Pětičlenná rodina u města Zahle za zděnou ale velmi nuznou místnost bez vody na okraji pole platí každý měsíc 70 dolarů. Před válkou utekla z Aleppa a pak ještě jednou z Afrinu v severní Sýrii. V Libanonu žijí dva roky a toto je jejich třetí “domov”. V předchozím to finančně neutáhli a v hlavním městě Bejrútu zase žili v přelidněném slumu. Tady aspoň mají venku prostor a výhled na kopce a vinice, je zde sezonně více práce a trochu levnější místní potraviny.

I v novém příbytku se necítí jako doma. Pronajímatel – zaměstnavatel muže – je omezuje, co se týká jejich návštěv či drobných úprav. Třináctiletý syn pomáhá v holičství, dvě nejmladší děti si v poloprázdném prostoru hrají s tím, co přijde pod ruku. Kromě matrací na zemi a poličky je jediným vybavením stará televize. Něco jako koupelna neexistuje, v létě vaří venku na ohni. V nadmořské výšce přes tisíc metrů sněží, mrzne a letošní zima byla dlouhá a studená.

Tato rodina je příjemcem potravinové pomoci, kterou s podporou české vlády realizuje Středisko humanitární pomoci Diakonie s místními partnery. Dostávají krabici základních potravin v hodnotě 80 dolarů na měsíc plus pleny a kojeneckou výživu, které by si jinak nemohli koupit. Není divu, že s hodinovým příjmem námezníka třicet korun nezbývá ani na to základní. V Libanonu je cenová hladina srovnatelná s naší a země nese velké břímě. Jen si zkuste představit Jihočeský kraj s šesti miliony lidí, kde je každý čtvrtý uprchlík před válkou…

Konflikt v Sýrii trvá přes osm let a lidé, které jsem potkal, jsou nejen materiálně ale často i psychicky vyčerpaní. Chtěli by zpět do svých domovů, které už zčásti vůbec neexistují. Do zničené země, kde je ale část z nich nechtěná a část neví, jak by se tam uživila. Mladším mužům a chlapcům stále hrozí zverbování do armády nebo milic, v horším případě trest za dezerci nebo věznění.

Na dotaz, co si přejí do budoucna, odpovídají střízlivě. Chtějí, aby jejich děti chodily do školy. Ty místní učí na dopolední a odpolední směnu a doslova praskají, i když ze syrských dětí je navštěvuje sotva polovina. Komunitní centra při místních kostelech a mešitách poskytují uprchlíkům nejen potravinovou ale i zdravotní pomoc a školní výuku či kurzy, které mají zlepšit jejich kvalifikaci. Zda děti uprchlíků z Biká budou chodit do školy, záleží i na dostupnosti a dopravě, kterou si rodina sama často nemůže dovolit.

Je jasné, že Česko ani Evropa všechny Syřany nezachrání. Nemá ale smysl jim pomáhat, když i malá cílená pomoc může rozhodnout o tom, zda zbyde na dopravu do školy, na palivo v zimě nebo zda se mohou sami lépe stavět na nohy?

Erik Siegl
Autor pracuje jako vedoucí zahraničních projektů Diakonie ČCE, Střediska humanitární a rozvojové pomoci. Facebook