Vzpomínka na Larisu Bogoraz

08. 08. 2019 | 09:12
Přečteno 1242 krát
Jména účastníků dnes už ikonické demonstrace 25. srpna 1968 na Rudém náměstí nejsou Čechům zcela neznámá, za poslední léta se opakovaně objevovala v tisku, tváře některých z nich jsme viděli na televizních obrazovkách. Asi nejsilněji do povědomí Čechů vstoupili básnířka Natálie Gorbaněvská, Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov, kteří několikrát navštívili Českou republiku a zájemci se s nimi mohli setkat tváří v tvář při diskusích a číst nebo sledovat rozhovory s nimi v našich médiích. V loňském roce u nás poprvé veřejně vystoupila i osmá účastnice demonstrace, Taťána Bajeva. Československo ani Českou republiku naopak nikdy nenavštívil nejmladší demonstrant, básník Vadim Delone, který po odpykání téměř tříletého trestu za účast na demonstraci emigroval do Francie, kde v roce 1983 zemřel. V Československu jsme mohli přivítat počátkem devadesátých let, nedlouho před smrtí, lingvistu Konstantina Babického. Českou republiku navštívil několikrát neoficiálně také Vladimir Dremljuga. Prahu, Karlovy Vary a další místa navštívila také Larisa Bogoraz, které bych ráda věnovala tento text. Dnes by se totiž Larisa Iosifovna Bogoraz-Bruchman dožila devadesáti let.

Zemřela 6. dubna 2004 a u nás zůstává poněkud ve stínu, přestože šlo o skutečně výraznou osobnost sovětského disentu, klíčovou postavu, která stála u zrodu systematické ochrany lidských práv v SSSR. Její byt se stal záchytným bodem nejen pro disidenty, kteří položili základní kámen rozsáhlého hnutí, ale i přestupní stanicí pro desítky či spíše stovky mimomoskevských lidí, příbuzných vězňů, kteří se zde zastavovali nejen proto, aby načerpali síly a odpočinuli si na často dlouhé a úmorné cestě za svými blízkými, ale aby zde také získali tak cenné informace a rady, jak své blízké podpořit a hájit jejich práva. V neposlední řadě pak byl tento byt i místem, kde se jeho návštěvníkům dostalo tolik potřebné a vzácné morální podpory.

Se jménem Larisy Bogoraz jsem se poprvé setkala v knize Anatolije Marčenka, jejího druhého muže, Žij jako všichni, která vyšla v překladu Jany Váchové v Revolver Revue v roce 1990. Paperback malého formátu s poněkud rozmazanou civilní fotografií autora na zadní straně, jak jsem v letech následujících zjistila, svou silnou výpovědí zapůsobil na mnoho lidí. Larisa Bogoraz byla autorkou epilogu, v němž popisuje poněkud zastřené okolnosti smrti Anatolije Marčenka, který ve věznici v Čistopolu zemřel na následky hladovky, i rozloučení s ním, jak jej v roce 1986 neochotně umožnily sovětské orgány.

Mohlo by se zdát, že po osmdesátém devátém roce byly náhle po ruce všechny informace, které by si člověk přál. Nicméně ještě v první polovině devadesátých let byly okolnosti demonstrace na Rudém náměstí stále v jakési faktografické mlze a pátrání po nich připomínalo dobrodružství. Domnívám se, že v té době kniha Poledne Natálie Gorbaněvské, popisující jak událost samotnou, tak následný proces, nebyla ve Slovanské knihovně ještě dostupná, byla-li, já jsem o tom nevěděla.

Pamatuji si, jak jsem byla nadšená, když jsem se dozvěděla o přednášce na Fakultě sociálních věd věnované pouze demonstraci. Jména všech účastníků nebyla přesně známá a podrobnosti spojené s protestem velmi nejasné a neověřené. Zapsala jsem si: „…někdo z demonstrantů měl s sebou kočárek, nejspíš to byl Babickij...“ V době, kdy i z výdělku za studentskou brigádu nebyl problém koupit lístek na autobus a odcestovat do Paříže, kde žili Gorbaněvská, Fajnberg, vdova po Vadimu Delone, Irina Bělogorodská a mnozí další, v letech, kdy nejeden z našich přátel bez problému vyrazil vlakem do různých koutů hroutícího se Sovětského svazu, jako by zde stále existovala jakási neprostupnost hranice, skrze níž se fakta a skutečnosti probojovávaly jen velmi pomalu. Jistě to bylo dáno i fascinací z vlastní historie a kultury, která se naopak rychlým tempem a v obrovské mase odhalovala doma a současně vytvářela nové vrstvy - vstřebat to vše nebylo lehké. S trochou pevné vůle si samozřejmě mohl člověk potřebné informace opatřit, ale běžně k dispozici nebyly.

Musela jsem si tedy počkat na rok 1997 a konferenci organizovanou Českým helsinským výborem a Člověkem v tísni, na kterou mne pozvala Markéta Trojanová: „Hele tebe zajímají ti Rusové, přijď zítra do Betlémské kaple.“

Byla to velmi pěkná konference odhalující kontury transformace postsovětského prostoru, setkání disidentů, kteří zůstali a těch, kteří odešli do emigrace, diskuse těch, z nichž se stali politici s těmi, kteří se svůj způsob práce rozhodli rozvinout na poli neziskového sektoru a občanských aktivit. To vše v Praze druhé poloviny devadesátých let konfrontováno s pohledem představitelů západních zemí. Na to, jaké hvězdy zasedly v hlavním panelu, byla konference poměrně málo navštívená. Zde jsem poprvé na živo uviděla Natálii Gorbaněvskou, Mustafu Džemileva, Vjačeslava Černovila a Larisu Bogoraz.

Když jsem ji pak viděla samotnou kouřit na dvoře, nemohla jsem si pomoci a přes ostych jsem jí šla poděkovat za to, co před necelými třiceti lety udělala. „A vy jste kdo?“ Zeptala se mě tenkrát. Její otázka mě natolik vykolejila, že jsem zmateně odpověděla: „Já jsem nikdo…“ Pak jsem vykoktala, že jsem studentka, a to už se zase milosrdně ujala slova ona a začala mi vypravovat, že vyhnanství pro ni nebylo jen trestem, ale leccos jí i dalo. Věnovala mi tenkrát na tom dvoře velmi běžnou, přesto osobní vzpomínku ze života na Sibiři, fascinující pro mě nejen svým obsahem (ač byl vlastně všední) a autentičností (kromě svých rodinných příslušníků nebo učitelů jsem se tváří v tvář s lidmi, kteří by takto vyprávěli, nesetkávala), ale hlavně samozřejmostí, s jakou příběh vyprávěla jen pro mě.

Příště jsem se s Larisou Bogoraz setkala coby posel, při své návštěvě Moskvy jsem jí nesla balíček, znovu pak, když jsem byla hostem v jejím bytě na Vernadského třídě, kam jsme přijely na pár dní s mojí přítelkyní Káťou Kolcovou, dnes Tlustou. Místo plánovaných několika dní jsem nakonec v bytě Larisy Bogoraz zůstala asi tři týdny a měla to štěstí, že jsem vyslechla desítky příběhů ze života této ženy, její rodiny i jejích přátel. Měla jsem možnost být partnerem v diskusích o politických tématech i zcela všedních věcech a zažít tak rozvážný a velmi poctivý přístup, s jakým Larisa Bogoraz formulovala svoje myšlenky. Fascinující pro mě byla její otevřenost a empatie, s jakou to dělala a zároveň jasný názor, do něhož své úvahy byla schopná vtělit. Mezi hosty, kteří bytem prošli a s nimiž jsem měla možnost se seznámit, přišla i Taťána Bajeva, která nebyla v té době ani v Rusku uváděna mezi účastníky demonstrace (mluvilo se většinou o sedmi statečných nebo sedmičce). Obě ženy se setkaly po poměrně dlouhé době, byl srpen 1998 a Larisa Bogoraz mi Taťánu Bajevu představila se slovy: „Toto je naše spoludemonstrantka, zůstávala v pozadí, ale ráda bych nyní na výročí její účast veřejně odtajnila.“

Zažila jsem v bytě Larisy Bogoraz i třicáté výročí demonstrace. Viděno optikou dneška, kdy je připomínka této události už více než deset let spojována s obstrukcemi moci nebo dokonce zatýkáním, mi bezstarostnost devadesátých let v tomto směru připadá úplně snová, ač probíhala na pozadí právě vrcholící ekonomické krize. Pamatuji si, že se v souvislosti s výročím v bytě zastavilo několik novinářů, ruských i zahraničních, Larisa Iosifovna poskytla pár krátkých interview po telefonu. Také mi vytanula iniciativa, kdy se několik desítek osobností kulturního života rozhodlo vyjádřit se k výročí okupace Československa a veřejně se kát. Pozvali i Larisu Bogoraz, ta s díky odmítla, že už svůj postoj vyjádřila před třiceti lety.

Larisu Bogoraz dnes známe především z jejích prohlášení a publicistických textů. Asi nejznámější je Výzva ke světové veřejnosti, v níž s Pavlem Litvinovem požadovali dodržování zákona v rámci politického soudního procesu, který podle počtu obžalovaných vešel ve známost jako proces čtyř, a vyzývali „všechny, kdo mají svědomí a dostatek odvahy“, aby proces odsoudili. Výjimečnost této výzvy z ledna šedesátého osmého roku spočívá především v tom, že není adresována politikům a primárně ani tisku, nýbrž skutečně veřejnosti, tedy lidem bez jakýchkoli zvláštních pravomocí, je to v té době v Sovětském svazu unikátní apel na občanskou společnost.

Ač jsem během své srpnové návštěvy vyslechla opravdu desítky hodin vyprávění, nezachytila jsem pro sebe ani pro nikoho jiného nic. Mnohé příběhy se mi v následujících letech propojily s vyprávěním dalších lidí, kteří je v dané době s Larisou Bogoraz sdíleli, nebo zapadly do skládačky jiných psaných textů a vzpomínek.

Jsem velmi vděčná, že přibližně ve stejné době, tedy koncem devadesátých let, na základě rozsáhlého interview s Larisou Bogoraz, napsala francouzská rusistka Cécile Vaissié knihu Russie: une femme en dissidence: Larissa Bogoraz, která vyprávění Larisy Bogoraz předkládá v souvislém textu a ich-formě.

Soustavnějšímu psaní vlastních pamětí neměla Larisa Bogoraz čas se věnovat, do pozdního věku byla velmi zaneprázdněna aktivitami na ochranu lidských práv. Přesto své vzpomínky v posledních letech života zachytila v několika desítkách různých fragmentů. Tyto texty vyšly po její smrti pod názvem Sny paměti odkazujícím na román Borise Chazanova v nakladatelství Jevgenije Zacharova Prava Ljudini v Charkově. České vydání knihy Sny paměti připravuje nakladatelství Torst. Jde o vzpomínky, které sama autorka charakterizuje takto: Pod tímto názvem a v tomto významu mě láká možnost vršit ve svých vzpomínkách epizodu za epizodou, aniž bych se musela starat o jejich návaznost nebo vzájemnou provázanost. Předpokládejme, že můj život sám je seskládá do souvislého sledu. Tímto způsobem práci s uspořádáním jednotlivých úryvků vlastně předávám čtenáři a sebe od této práce osvobozuji. Každý čtenář má tak právo uspořádat si je podle svého a můj život tak získává mnoho podání, což patrně nejlépe vystihuje realitu. Snad takováto zpráva o životě Larisy Bogoraz pomůže alespoň částečně zaplnit místo, které by v českém kontextu rozhodně nemělo zůstat prázdné.

Z kuchyně bytu Larisy Bogoraz jsem si také odnesla mnoho anekdot, zejména těch židovských, které Larisa Iosifovna měla moc ráda a s velkým nasazením vyprávěla. Moje vzpomínky na ni jsou tedy vyváženě rozloženy mezi vážná témata a postoje, které mě výrazně ovlivnily na celý život, a humor útočící na intelekt a zároveň přirozeně vyvolávající záchvat smíchu. To vše v kuchyni s dýmem nejrůznějších druhů cigaret, ale zásadně vždy i vůní bělomorek.

Michaela Stoilova
rusistka

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy