Předminulý týden server iHned.cz uveřejnil komentář bývalých představitelů České národní banky Zdeňka Tůmy a Mojmíra Hampla upozorňující na ekonomické a širší náklady a důsledky stávajících tvrdých opatření proti šíření Covid-19, který se přes víkend stal předmětem vášnivých debat na sociálních sítích. S autory souhlasím (byť dost pravděpodobně z rozdílných důvodů), že je nutné otevřít diskuzi nad dalšími kroky a plány v boji s pandemií, a za vykopnutí v tomto směru jsem jim upřímně vděčný. Zároveň ale jejich text dle mého názoru ukazuje na několik velkých problémů české debaty nad širším kontextem boje s koronavirem a jeho dopady. Těmi nejzásadnějšími jsou neschopnost nahlížet současnou krizi jako na jedné straně komplexní politický problém, a na straně druhé jako možnost přehodnocení některých politických a společenských norem.

Koronavirus zůstane – a politická dilemata s ním
Tvrdá opatření české vlády s velkou pravděpodobností zabránila scénáři, v němž by došlo k přetížení zdravotnického systému a smrti možná až tisíců lidí, a za to je nutné jí poděkovat. S Tůmou a Hamplem nicméně souhlasím v tom, že současný stav mimořádných opatření nemůže trvat příliš dlouho. I pokud bychom nechali stranou ekonomické dopady (k nim za chvíli), asi těžko můžeme čekat, že kdokoliv z nás by byl schopný toto nastavení vydržet rok. Již nyní je tedy nutné, aby vláda a příslušné orgány transparentně a jasně vysvětlovaly svoje kroky a konzultovaly je s odborníky z řad nejen epidemiolo/gů/žek, ale i sociolo/gů/žek, psycholo/gů/žek a ano, také ekonom/ů/ek. Pokud máme krizi zvládnout, je nutné debatovat možné postupy a scénáře veřejně a jasně. V tomto ohledu není nevýznamné, že podle některých průzkumů lidé snášejí karanténu mnohem hůře, pokud je spojena s nedostatkem informací ohledně důvodů, které k ní vedly, a dalších možných prodloužení.

Problém je ještě hlubší, jelikož začíná být jasné, že koronavirus s námi zůstane minimálně po dobu roku až roku a půl, než bude dostupná vakcína, přičemž ani ta nemusí být plně funkční. Jako jeden z pravděpodobných scénářů se jeví střídání tvrdších a měkčích opatření, která by po potlačení nákazy měla zabránit jejímu znovurozšíření. Dá se tedy očekávat, že každodenní život i společenské struktury a politické nástroje dojdou důležitých změn. Chci zopakovat, že s Tůmou a Hamplem se shodnu na tom, že stávající situace opravdu vyžaduje hlubokou a v řadě ohledů nepříjemnou diskuzi nad náklady přijímaných opatření. Pokud čelíme opravdu hlubokým společenským a politickým změnám, nemůžeme jenom sedět se založenýma rukama a doufat, že všechno dobře dopadne. V sázce je posílení nedemokratických praktik a tendencí (viz například současné dění v Maďarsku) a obětí koronaviru se snadno může stát i globalizace.

I pokud se ale vyvarujeme orwellovských scénářů, je stále nutné vnímat kroky proti šíření koronaviru primárně jako politický, nikoliv technicko-epidemologický problém. Tady je dobré zdůraznit, že politika je především sporem o rozdělování zdrojů – a to včetně zdrojů na podporu, zkvalitnění a záchrany životů. Zároveň jsem si vědom toho, že lidské zdraví a životy nejsou absolutní prioritou. Pokud by tomu tak bylo, bylo by dávno ilegální nejen vycházet bez roušky, ale také vyrábět a konzumovat uzeniny, kouřit, pít alkohol a provozovat uhelné elektrárny, což jsou všechno činnosti, které významně zkracují lidský život. V tomto ohledu tedy nejsou stávající debaty nad společenskými, ekonomickými a politickými náklady opatření proti koronaviru unikátní. Stávající situace a šokující zprávy z Itálie a dalších zemí toto nastavení vychýlila směrem k větší prioritizaci ochrany zdraví populace – což, jak jsem již psal výše, nelze než ocenit, neboť tvrdé počáteční kroky zachránily nemocniční sektor před kolapsem a nás před tisíci mrtvými.

V dlouhodobém horizontu je ale nutná pokud možno střízlivá, i když bolestivá debata o tom, co jsme ochotni obětovat (a nyní nemám na mysli lidi nad 65 let věku). Jsem toho názoru, že je zásadní si v následujících týdnech a měsících připomínat, že otázky vztahující se k epidemiologickým opatřením, ekonomickým krokům a sociálním opatřením nejsou pouze technické záležitosti, ale souvisí se základním politickým a společenským nastavením. Jinými slovy, musíme zabránit depolitizaci těchto debat, která staví určitá řešení jako „jasná“ a neproblematická – což platí jak pro ekonomizující rámec, kde je „očividné“, že stávající opatření jsou škodlivé pro hospodářský výkon, a musejí být proto ukončena, tak pro čistě epidemiologický pohled na věc, který se soustředí pouze na co nejrychlejší vymýcení nákazy a naprosto ignoruje jakékoliv náklady a dopady těchto snah.

V tomto kontextu je text Hampla a Tůmy pozoruhodný svým úzkým myšlenkovým obzorem. Dva čeští ekonomové rozhodně nejsou jediní, kdo jsou znepokojeni hospodářskými dopady zdravotní krize, které budou skutečně enormní. Zároveň se ale formují v některých zemích i mimořádně rozsáhlé vládní plány na podporu ekonomiky i jednotlivých občanů a občanek během propadu. Někteří odvážnější komentátoři a politici prosazují, že stávající situace může být využita k přijmutí principů Zeleného údělu, tj. přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. A další navrhují zavedení univerzálního nepodmíněného příjmu, který by garantoval základní prostředky k životu všem. Hampl a Tůma si ale vystačí s doporučením, abychom se všichni vrátili do kanceláří a továren a zapomněli na hroutící se zdravotnickou infrastrukturu.

Ignorují i mnohem méně ambiciózní možnosti, než jakým je třeba ekologicky udržitelný ekonomický model. Jak upozorňuje přesvědčivě Daniel Prokop, v českém kontextu dochází k celé řadě neefektivních a ve výsledků prodělečných postupů a rozhodnutí, jejichž náprava může přinést do českého rozpočtu nyní nedostupné prostředky. Není právě teď, za výjimečné situace, příležitost přehodnotit způsob, jakým je řízen stát a spravovány a rozdělovány jeho zdroje?

Hodnotové rámce
Text bývalých guvernérů ČNB mě ale znepokojuje ještě více kvůli jejich technizujícímu pojetí otázky lidského života. Poté, co Hampl a Tůma vyčíslí náklady současných opatření, říkají, že „tyto prostředky nebudou k dispozici na léčbu jiných nemocných“, jelikož „v kontextu českého zdravotnictví je cena jednoho roku plnohodnotného života vyčíslena na 1,2 mil. korun“, tj. významně méně, než jsou celkové výdaje na hospitalizaci lidí zasažených koronavirem a ztráty způsobené omezeními. Pominu nyní skutečnost, že představitelé ČNB berou tuto situaci za neměnnou a ignorují, že je možnost společenské shody investice do kvality lidského života a zdraví zvýšit. Jako nejzásadnější problém Tůmova a Hamplova textu, ale i dalších reakcí na současnou krizi, totiž považuji obecně logiku poměřování života vůči monetární hodnotě.

Asi všichni jsme na sociálních sítích zachytili názor, že panika nad Covid-19 je zbytečná, neboť naprostou většinu obětí tvoří lidé v pokročilém věku, kteří by z života už stejně příliš neměli. Když odpůrci stávajících opatření argumentují, že běžná chřipka zabije jen v ČR běžně zhruba tři tisíce lidí, a že to nikoho neznepokojuje, mají samozřejmě pravdu. Stejně tak většinu lidí nezajímá vysoká úmrtnost mezi lidmi bez domova nebo tisíce utonulých ve Středozemním moři. Je jednoduše realitou, že pouze některé životy jsou, jak slavně řekla americká filozofka Judith Butler, hodné našeho zármutku. Jednou ze zásadních politických otázek je to, koho jsme schopni a ochotni oplakávat.

Logika zhodnocování lidského života skrze monetární jednotky tento problém dle mého názoru dobře ukazuje a prohlubuje, jelikož různé životy mají jednoduše různou peněžní hodnotu – léčba zdravějšího člověka stojí méně a po rekonvalescenci se bude opět podílet na tvorbě HDP. Argumentaci tímto stylem považuji za pohyb na šikmé ploše, která může vést k tomu, že spektrum životů, na nichž nám nezáleží, se bude dál rozšiřovat. V ekonomizující logice bychom nemuseli investovat peníze na léčbu dlouhodobě nezaměstnaných nebo postižených, kteří hospodářství pouze zatěžují, nebo lidí s chronickými depresemi, jelikož ti si také života příliš neužívají. Současná krize a s ní spojené náklady mohou snadno tyto úvahy legitimizovat a posunout do mainstreamu.

Přitom reakce v České republice zavdává i důvod k optimismu: vzepětí občanské společnosti, která v mnoha ohledech zdatně supluje státní infrastrukturu, ukazuje, že vzájemnost a solidarita je možná. Tento stav nebude trvat věčně - obrazy vojenských transportérů odvážejících mrtvoly a zhrouceného zdravotnického personálu v Itálii budou brzy vytlačeny každodenními starostmi a nepohodlím plynoucím z přijatých opatření. Zároveň ale vlna dobrovolnictví a péče o nejzranitelnější ukazuje, že hranice toho, kdo je hodný našeho soucitu, nejsou neměnné. Současná krize tak dává příležitost zamyslet se nad tím, za jakými hodnotami vlastně stojíme. Doufejme a usilujme o to, aby nepřevážily takové rámce, které pojímají hodnotu a kvalitu lidského života čistě jako prostředek a nikoliv cíl.

Jakub Záhora
Autor vyučuje na Katedře mezinárodních vztahů FSV UK.