Jsem amerikanistka. Americkou literaturu překládám, učím na FF UK a taky komentuju, a to jak pro Respekt, tak pro Lidové noviny. Občas se mě někdo zeptá, jak je možné, že píšu – předpokládám vzhledem k vlastnické struktuře – pro dvě tak odlišná periodika, na což vytrvale odpovídám jediné: proto, že americká literatura je jen jedna. A taky proto, že se jí věnuju celý dosavadní život a mohu tedy tvrdit, že se v ní přiměřeně vyznám (pravda, na úkor toho, že se nevyznám skoro v ničem jiném). A pokud k ní přivábím čtenáře, kteří si na to které dílo posléze utvoří vlastní názor, má to smysl.

Takto se svými chabými silami snažím o jakousi společenskou shodu, o kterou bych se ráda pokusila i nyní. A týká se vzdělání, tedy druhé a patrně poslední věci, které rozumím: jako člověk s mnohaletou učitelskou praxí na VŠ a matka puberťačky, nikoli jako metodik z ministerstva školství. A mohu zodpovědně prohlásit, že pravidelnou prezenční výuku žádný online zázrak nenahradí: i proto je ta prezenční, kdybychom brali vzdělání čistě jako zboží, čemuž se já osobně bráním, kupř. v USA několikanásobně dražší (neboť kvalitnější). Na vysokoškolské úrovni má tudíž smysl pro ty, co si prezenční programy nemohou časově či finančně dovolit. A v čase nouze, jaký jsme před létem na obou stranách Atlantiku zažili, je určitě lepší než nic i pro třinácti, čtrnácti a patnáctileté; domnívá-li se však někdo, že uvědomělá mládež zaujatě sleduje tu obrazovku, kterou právě má, a paralelně si na jiné nechatuje, šeredně se mýlí.

Efekt je tu zkrátka mizivý ať na drahé americké soukromé škole (jak mi sdělila za oceán provdaná dětná kamarádka, všichni vyučující za nemalou měsíční sumu dle „body-language“ jejich synů pouze usoudili, že se nesoustředí, leč to bylo zhruba všechno), či na notoricky podfinancované české škole státní.

Co do peněz dopady jarního výpadku vzdělávání vyčíslil ekonom Munich, a co se stalo, stalo se. Moje literární semináře proběhly online s tím, že s technickými problémy mi občasně ochotně vypomohli moji o generaci mladší studenti, a já si doma coby někdejší absolventka matematického gymnázia osvěžila mimo jiné dělení mnohočlenu mnohočlenem. Což bylo rozhodně přínosnější než sledovat konspirační koronateorie na sociálních sítích. A pevně jsem věřila, že to zpětně zhodnotím jako nezbytnou – a v mnohém snad i zábavnou – zkušenost.

Leč historie se opakuje, a tentokrát to nezbytné ani zábavné není. Již jsem nenápadně naznačila, že disponuji kvalitní maturitou z matematiky, a tak mně koncem srpna stačilo sledovat aktuální počty nakažených v naší zemi – a zejména v matičce Praze (vím, co to znamená exponenciálně, i když číslo R jsem přiznávám nepočítala). K čemuž jsem přidala v pozdních nočních hodinách procházku ulicí Dlouhá, načež jsem zjistila, že si z nás zbytek Evropy udělal – útlocitné povahy prominou – jeden velký bordel.

Ano, někteří mladí lidé se chtěli bavit; a jelikož jim to vlády okolních zemí v rámci preventivních příprav na školní rok znemožnily, logicky zamířili sem. Jak zrovna tohle přispělo k oživení turistického ruchu či hospodářství, nechť posoudí zodpovědné úřady. Já tehdy vyvodila jediný závěr: že se řítíme do průšvihu, a otec mého dítěte je mi svědkem. Což jsem mezi řečí sdělila i svým studentům, také mladým lidem, kteří se, jak se mi v konzultacích zdálo, upřímně těšili, že budou dělat to, co mají – tedy prezenčně studovat.

Ministrem zdravotnictví se nyní stal pan Prymula – doufám, že člověk, který se věnuje epidemiologii stejně jako já amerikanistice. Možná by tedy bylo dobré, aby v rámci znovunastolení důvěry v tento nezáviděníhodný post veřejně řekl, čeho si koncem srpna všímal on – a co s tím podniknul (lze očekávat, že na rozdíl od mé maličkosti telefon na Babiše má).

Dále by nejen ke všem matkám, ale ke všem (rozuměj i takzvaně starým) lidem této země bylo fér, kdyby teď hned vyložil na stůl svoje priority: budeme raději držet bary, hospody a fotbal, nebo – jako „Mutti Merkel“ – školy? A ano, uznávám, tak trochu sugestivní otázka: co je pro budoucnost této země důležitější? A hodně naštvaná otázka: co si myslí, že by asi ti mladší školní docházky zbavení teenageři kromě tupého čučení do obrazovek a spontánního shlukování mimo školní budovy dělali? A finální otázka: budeme se i nadále držet nyní prokazatelně neudržitelného babišovského narativu, že my děláme všechno nejlíp, nebo se konečně poučíme ze zahraničí: viz Tchaj-wan nebo Jižní Korea?

Tím můj příspěvek do veřejné diskuse končí. Je mi v podstatě fuk, co bude stát na Staromáku: shledá-li kompetentní orgán (asi na magistrátu, ne že bych po procesu schvalování nějak pátrala), že z hlediska historicko-estetického by to měla být Panenka Marie s kalašnikovem, skousnu to. Pro mé výše zmíněné procházce noční Prahou skousnu třeba i měsíční (či, bude-li to třeba, delší) distanční výuku na FF UK. Jistěže část vysokoškoláků by pařila taky, a vysokoškolskou úroveň už ostatně zaříznutou máme, pozdě bycha honit. Jestli bych ale zase skousla každodenní přetahovačky s vlastním ještě bezobčankovým a nedejbože opět do karantény uvrženým dítětem stran toho, že by se fakt mohlo trochu učit, netuším – a věřím, že tomu lze ještě zabránit.

Hana Ulmanová
Autorka je amerikanistka působící na FF UK.

P.S.: Tento text jsem v naději, že by mohl posloužit jako malinký most, nabídla současně Lidovkám a serveru Aktuálně.cz.