V článku s dlouhým názvem (zveřejněno 1. října) probral Pavel Žáček všechno možné. Je zvláštní, že zrovna v textu věnovaném vzpomínání na minulost předvádí, jak špatně mu jeho vlastní paměť slouží.

V první části komentuje situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů a jako obvykle nenechá na jeho vedení nitku suchou. To není nic nového, snad tedy jen jedna poznámka. Žáček se zřejmým despektem mluví o vedení ÚSTR jako o kindermanagementu. Ředitel a jeho zástupce, pánové Hazdra a Matějka opravdu nejsou žádní senioři. Je jim 37, respektive 41 let. Pavlu Žáčkovi bylo v roce 2007, kdy byl nejprve vládním zmocněncem pro zřízení ÚSTR a pak jeho prvním ředitelem, 38 let. Opravdu značný rozdíl. Nejspíš ovšem quod licet Iovi, non licet bovi.

Pavel Žáček dále poradil redaktorce Barboře Kroužkové a řediteli Ústavu pro soudobé dějiny AVČR Miroslavu Vaňkovi, o čem a jak měli v rozhovoru odvysílaném na ČT24 o týden dříve mluvit. Když ono je tak těžké odolat pokušení demonstrovat, že vím všechno nejlépe, zvláště když se o tom u počítače s časovým odstupem uvažuje tak snadno.

Legrace ovšem končí tam, kde Žáček navrhuje „prosazení vládní paměťové politiky (pochopitelně vlády vzniklé až po příštích parlamentních volbách)“. Do takového úsilí „budou koordinovaně zapojeny nikoliv pouze resorty vnitra a obrany, ale také úřad vlády či ministerstva školství a kultury“. Nejde ani tak o to, že tady předvádí i schopnost předvídat budoucnost; ví totiž, jak dopadnou příští volby. Jde především o to, že komu takový – opravdu vážně míněný? – návrh nepřipomíná metody ideologické indoktrinace, jak se je v letech 1948–1989 pokoušel praktikovat komunistický režim, a jejich žalostný výsledek, nepamatuje si snad vůbec nic. Bylo by ale opravdu nezasloužené, kdybychom všichni kvůli takovému kolosálnímu výpadku paměti měli být odsouzeni prožít něco podobného ještě jednou.

Na závěr svého článku začal Pavel Žáček vzpomínat i na dobu, kdy byl v letech 1999–2006 zaměstnán v Ústavu pro soudobé dějiny. Ani v této souvislosti nepracuje jeho paměť bezchybně.

Píše, že vedení ÚSD ve své době (tedy v době, kdy já jsem byl ředitelem ústavu) „nijak zvláště otevírání archivů nepodporovalo“. To je hloupost, stačí se podívat na veřejná vyjádření pracovníků ústavu v době přípravy nového archivního zákona. Jednou jsme dokonce v rozhovoru pro Český rozhlas lobbovali za co nejliberálnější otevření archivů s Pavlem Žáčkem spolu. A byl to archivní zákon (zákon č. 499/2004 Sb.), který otevřel přístup ke všem dokumentům z doby před rokem 1990. Nikoli zřízení Archivu bezpečnostních složek o několik let později, jak se často a, nutno říci, docela úspěšně snaží Pavel Žáček veřejnosti sugerovat.

K nehoráznému a lživému obvinění, že tehdejší „oportunistické vedení ÚSD“ cenzurovalo odborné výstupy badatelů (přinejmenším tedy Žáčkovy výstupy) se už ústav vyjádřil (zde). Protiví se mi se k tak ubohému nařčení vracet. Přece jen by mě – čistě ze zvědavosti - zajímalo, které své odborné výstupy může mít Pavel Žáček v této souvislosti na mysli. Každého jiného bych požádal, aby své tvrzení doložil anebo se omluvil. Způsoby jednání Pavla Žáčka si ale ještě pamatuji docela dobře a předpokládám, že by odpověděl asi ve smyslu: já přece nenapsal, že se v ÚSD cenzurovalo, já jenom napsal, že jsem o tom v kanceláři před patnácti nebo dvaceti lety mluvil.

Cenzurování, o kterém Žáček tehdy mluvil a dnes píše, se mělo dít pod vlivem „politiků osmašedesátníků“. To je další nesmysl, žádní politici, osmašedesátníci ani jiní, se činnost Ústavu pro soudobé dějiny nikdy ovlivňovat nepokoušeli. Alespoň za dobu, kdy jsem byl ředitelem, to mohu říci bez nejmenší pochybnosti. Hračkou, o kterou se politici začali zajímat, se stal teprve Ústav pro studium totalitních režimů. Ani v tomto případě se ovšem nepokoušejí ovlivňovat směr a výsledky bádání. Zato se často a s chutí vyjadřují k personálním otázkám.

Možná to všechno Pavel Žáček nemyslí zle. Možná jen, jak zaznělo na semináři ÚSD věnovaném soudobým dějinám v mediálním a politickém kontextu, „Pavel Žáček svým způsobem nerozumí významu historie jako svobodného prostoru pro výzkum, který nemá přímé politické zadání“. Nezbývá než si přát, aby i v budoucnu ÚSD, ÚSTR, jakož i další badatelské instituce v České republice takový svobodný prostor pro bádání o historii udržely.

Oldřich Tůma
Autor je historik a někdejší dlouholetý ředitel Ústavu pro soudobé dějiny.

Autor textu požádal o zveřejnění své reakce Forum24, které Žáčkův text vydalo. Protože se ale nedočkal odpovědi, požádal o uveřejnění s týdenním zpožděním Aktuálně.cz.