Bylo to v úterý prvního října. Předchozí víkend, pokud jste vyšli z domu po jedenácté, zahříval ještě břehy Vltavy závany babího léta, i když chlad byl patrný hned, jak slunce zapadlo za obzor – to už jsem ale seděl v metru. V pondělí jsem to také ještě přehlédl, domácí záležitost mě od cesty do práce trochu zdržela a cesta po Türkově v půl desáté ráno se teplotně nikterak nelišila od cest předchozí týden – jen skladba vozidel, ve které SUV helikoptérových rodičů nahradily utahané dodávky, naznačovala, že tentokrát jsem vyjel skoro o dvě hodiny později než obvykle.