Pražská kavárna. Poprvé jsem toto spojení slyšela začátkem listopadu během Hovorů z Lán. Souhrnně se tak prý označuje skupina kritiků prezidenta, kteří se nesmířili s tím, že před necelými dvěmi lety nebylo po jejich. Kavárna má symbolizovat zřejmě styl života. Povalečství bez starostí, bohémství těch, kteří o chudobě pouze četli a nikdy nepracovali rukama. Takový podivný ostrůvek, jenž nemá se zbytkem republiky nic společného.

Jak to ale s těmi pražskými intelektuály ve skutečnosti je, kde se vzali a proč jsou tak drzí?

Sama v hlavním městě pobývám osmým rokem a ke „kavárně“ se intuitivně řadím také. Z lidí, které jsem poznala nebo mezi nimiž se pohybuji, jsou skuteční Pražáci spíše v menšině. Rozhodně nedominují. O několika, kteří se ve stověžaté matičce narodili, vyrostli tu, studovali, samozřejmě vím, ale mnohem více jich pochází od Kyjova, z Bruntálska nebo třeba Vysočiny.

A kdo je tato „náplava“, díky níž považuji Prahu i její „kavárnu“ především za směsicí kultur a dialektů? Například lidé, kteří se ani po letech nezbavili svého moravského „tož“, kteří vyrostli v neúplné rodině a na rozdíl od pražských náctiletých si své první peníze vydělávali ve fabrice, protože jiné brigády se na maloměstě příliš sehnat nedají. Zároveň jsou to ti, kteří chtěli něco lepšího a žít třeba jinak, než do té doby viděli.

Konkurence vás donutí makat

Častý způsob, jak se stát Pražákem, je nastoupit sem na vysokou a pak už zůstat. Pro většinu mladých lidí na východ od Vysočiny to znamená krok do neznáma, který často musí zvládnout sami. Zatímco si totiž spolužáci ze střední pronajmou v Brně, Olomouci či jiném pár desítek kilometrů vzdáleném městě privát, na kterém tráví tři dny v týdnu a pak se společně vozí domů, do Prahy, potažmo na tutéž školu leckdy míříte jako jediní z ročníku, ne-li města.

To obnáší větší samostatnost. Na mladé nadšence s maturitním vysvědčením v kapse tu pochopitelně nikdo a nic nečeká. Že je zde konkurence mnohem tvrdší než na regionálních univerzitách a malých oborech, si uvědomíte hodně rychle.

Pokud se nechcete ztratit v davu - protože lidem, kteří mají ve stejném věku výrazně více znalostí či zkušeností, se zde na rozdíl od menších měst zkrátka nevyhnete - musíte na sobě tvrdě makat. Třeba se učit jazyky, být aktivní v nějaké studentské organizaci, vyjet na Erasmus, absolvovat letní školy v cizině, cpát se na stáže nebo konference, které se týkají vašeho zaměření. To má pochopitelně vliv i na rodilé Pražáky, chtějí-li držet krok.

Nejen z časových důvodů začne řada „naplavených“ studentů, kteří to mají „domů“ déle než dvě hodiny cesty, postupně trávit více a více víkendů v Praze, až ji nakonec úplně přijmou za svou. Kromě toho, že si tak osvojí podobné banality jako umět si uvařit, hospodařit s penězi déle než týden a nevozit pravidelně rodičům tašku špinavého prádla na vyprání, se začnou seznamovat i s dalším okruhem lidí ze všech koutů republiky, všech možných oborů, politických názorů, kulturních kořenů a znalostí. Což samozřejmě také obohacuje a posouvá myšlení.

Inspirace Kazanem?

Rozhodnout se hned po maturitě jít po svých není jednoduché. Nemusí jít nutně o Prahu, ale u té je tento fenomén „trvalých odchodů“ podle mého názoru v Česku nejviditelnější. Znamená to rozhodnout se, že opustíte zajeté zvyky, skupinu lidí, která bude dál držet pohromadě, ale bez vás. Rozhodnout se, že si vybudujete něco nového a najdete místo, kde se realizujete. A budete za sebe zodpovídat.

Možná se jedná o odvážný příměr, ale napadají mne Spojené státy z počátku dvacátého století. „Země“, jak ji prezentuje například režisér Elia Kazan ve filmu Ameriko, Ameriko, symbolizovala jakýsi příslib úspěšnějšího života a naplnění ideálů. Praha představuje v jistém smyslu pro řadu Moraváků či Slezanů paralelu. Neznamená to, že se zde nashromáždili ti chytřejší nebo ti, kteří si to mohli dovolit víc. Ale dalo by se říci, že ti podnikaví, kteří měli chuť něco dokázat.

A u lidí, kteří se již v raném věku odhodlali udělat tak zásadní změnu, případně byli nuceni s touto dravou náplavou ze zbytku republiky bojovat o své místo na trhu, je jednoduše mnohem větší pravděpodobnost, že budou aktivní i veřejně – ať už proti prezidentovi nebo jinde.

Tereza Holanová
Aktuálně.cz