Myslím, že město Praha by se mělo při zlepšování kvality života zaměřit spíš na jiné věci než na chytré lavičky s wifinou a odpadkové koše, co samy zavolají popeláře. O tomhle se v poslední době napsalo až až, já se budu věnovat přízemnějším věcem. Doslova.

Obyčejná stavební údržba chodníků a ulic je pro lidi, co město používají, podstatnější než výkřiky bezdrátové techniky. Metropole by měla do toho, po čem každý den šlapeme, nejen investovat daleko víc peněz, ale taky dbát, aby za ně byly vidět kvalita, účel a vkus.

Ne že by na to vyloženě kašlalo. Ale stav komunikací, především těch pro pěší, často není důstojný devátého nejbohatšího regionu Evropské unie.

Kdo po tom a mezi tím chodí denně, možná si bohužel zvykl. Musí se přizpůsobit. Ale pohled, který neotupěl, vidí, že dlažba, asfalt, obrubníky a tak dále často odpovídají spíš Albánii než srdci Evropy. Příklad: Nádražní ulice na Smíchově mezi nádražím a lihovarem. Doporučuji.

Když zaprší, ukáže se, jak jsou na tom pražské chodníky a ulice doopravdy. Rázem vzniknou tisíce rybníčků, které vyplní všechny ty dolíky, výmoly, propadliště, vyježděné koleje, špatně záplatovaná místa, nepovedeně spádované prostory, odkud nemá voda kam téct.

Ano, pohybovat se městem pěšky za deště sebou nese jisté obtíže vždycky. Ale v Praze je to jiná liga: musíte být permanentně ve střehu, abyste nespadli do vodní překážky, nebo vás neosprchoval projíždějící automobil. Kdo na tohle nemá náladu, tím spíš se přemisťuje vozem, nejlépe robustním modelem s bytelnými pneumatikami a kvalitním pérováním.

Chodníkovou kulturu Prahy ilustruje následující fotografie. Je z místa, které vloni rozkopali a položili tam nějaké roury, jde o frekventované území včetně autobusové zastávky, čili předpokládám, že šlo o aktivitu v municipální, ne soukromé režii.

Původně pěkně vydlážděný chodník nakonec zalili, kvapně, nelítostně a nahrubo, betonem. Takhle to vypadá plus mínus po půl roce a rozhodně ještě nějakou dobu vypadat bude.


Kdyby chtěl někdo chodník (jedná se o takových 100 metrů) náhodou dodatečně opravit, bude muset v první řadě poslat partu se sbíječkou, spíš se dvěma, která tu betonovou zálivku zase rozmlátí a zdemoluje krumpáči. Pak se uvidí, co dál.

Když to vidí, člověk v duchu nadává jak dlaždič. Chodník byl vlastně zničen.

Takový přístup musí mít něco společného s dobou komunismu, kdy všechno patřilo všem a zároveň nikomu. Péče a pečlivost – nechytejte mě za slovo, ne ve všem a všude – byla tak trochu pod úroveň: proč by se s tím člověk dělal, když se ho to netýkalo?

Tahle genetická výbava se promítla a dodnes promítá do toho, jak vypadá takzvaný veřejný prostor. I chodníky a ulice.

Jistěže lehce zmutovala, ale jedno mají v tomto ohledu praktický kapitalismus a socialismus společné: vášeň pro to, co je nové, co se dá „prodat“ jako novinka, jako nový projekt, novota, novostavba. Věci tohoto typu se přeceňují.

Naopak podceňují se péče, kvalitní správa už existujícího, obnova a oprava. Protože to se „prodává“ blbě. Slovo údržba dokonce dostává pejorativní význam: „pouhá“ údržba! Nic nového!

Bídnou údržbu ulic a chodníků nevytrhnou jenom peníze, bystří plánovači a pilné stavební čety. Dokud bude společenská prestiž „dobré správy“ příliš nízká, dokud péče a opravy nebudou dostatečně ceněny a poptávány, nic moc se nezmění. Což samozřejmě neplatí jen pro péči o chodníky.

Jan Lipold, Aktuálně.cz