Bohatství měří každý člověk po svém. Pro některé z nás jsou to konta v bance, nejlépe v zahraniční, sbírka aut nebo domy v Toskánsku. Pro jiné rodina. A do této skupiny se s dovolením počítám i já se svými přáteli.
S bohatstvím jiných pak bývá spojena závist. A závist může být také různá. Například ve mně hlubokou závist vyvolává má kamarádka Mirka, když mě dráždí vyprávěním o tom, jak potkala na Kampě Jana Wericha. Toto bohatství mně již navždy zůstane odepřeno. Přesto se necítím být chudým. Psal jsem si se světoznámými zoology minulého století Geraldem Durrellem a Bernardem Grzimkem, setkal jsem se s významnou primatoložkou Jane Goodalovou, nebo tibetským Dalajlámou. Při několika afrických výpravách jsem byl v milé společnosti profesora Zdeňka Veselovského. Těch báječných lidí a osobností, které jsem potkal, bylo mnoho. A s každým takovým setkáním, rozhovorem, či jen dotekem rostlo mé bohatství.
Na jeho hromadění se nesmazatelnou měrou desítky let podílel přítel, jehož jméno mám za synonymum renesančního člověka. Sešli jsme se kdysi v minulém tisíciletí nad sbírkou lebek. Dostal jsem od něj k dvacátým narozeninám lebku mravenečníka stromového a k jeho šedesátinám jsem mu na oplátku věnoval tapíra indického. Jeho znalosti přírody mě při každém setkání znova a znova překvapovaly. Na mojí promoci mně přivezl lebku jeskynního medvěda, a když za mnou přijel na vojnu do Doupovských hor, zabývali jsme se tokajícími tetřívky a hnízdy černých čápů. Křtil mnoho zvířat v chomutovském zooparku a byl také čestným členem Nadace na ochranu fauny Evropy.
Přírodou ovšem jeho znalosti zdaleka nekončily. Každého dokázal ohromit svými znalostmi umění, historie, etnografie. Nejvíce byl však znám jako vynikající karikaturista. Jeho Sek, Zula a pravěká zvířata, čerti, upíři a jiná strašidla, dokonalé zvládnuté starověké i středověké historické postavy, krásné nahé ženské i tlouštíci, ti všichni rozesmávali celé generace. Méně lidí vědělo, že jako výtvarník se zapsal také u divadla a filmu. Málokdo si dnes dovede představit vánoce bez Šíleně smutné princezny. Také tuto, dnes již klasickou pohádku svými návrhy kostýmů a scén významně ovlivnil právě Jiří Winter, obecně známý pod pseudonymem Neprakta. Byl člověkem tak činorodým, že ani po desetiletích našeho přátelství nemohu říci, že vím, kde všude zanechal svou nezaměnitelnou a nesmazetelnou stopu.
Jednou, bylo to v polovině osmdesátých let, jsme spolu jeli do Dvora Králové navštívit Josefa Vágnera. Pozorovat setkání dvou takových osobností byl koncert. Řeč se po nějaké době stočila od zvířat na politiku a pan domácí si posteskl, že režim je tak zakonzervovaný, že se nedožijeme jeho konce. Neprakta oponoval s ironickým nadhledem tím, že bylo zajímavé a někdy dokonce i zábavné pozorovat, jak se tady režim chopil moci, jak tu přežíval, ale po těch všech letech by bylo nesmírně smutné nedočkat se jeho konce.
Optimistický odhad smíchaný s dávkou černého humoru byl naštěstí pro všechny správnější. Ještě dlouhou řadu let jsem si mohl, díky němu, při každém našem dalším setkání rozšiřovat své obzory, bohatnout a zároveň se s ním dělit o své zážitky z cest, radosti z nových přírůstků do sbírek, nebo starosti kolem záchranných projektů a zvířátek vůbec.
Když jsem jej před několika dny navštívil ve Střešovické nemocnici, tiskl mi při loučení dlouho a silně ruku. Ten stisk se mi vryl do paměti jako tečka za vším, čím mne v životě obohatil.