Koněv, paměťové války a umění přijmout svou minulost

05. 05. 2020 | 07:45
Přečteno 5995 krát
V posledních týdnech se opět rozhořel spor o Koněva. Radnice Prahy 6 využila nouzového stavu a nechala sochu odvézt do depozitáře, odkud má putovat do plánovaného Muzea paměti 20. století. Rusko v reakci na to zahájilo trestní stíhání osob, které mají odstranění na svědomí. Česká diplomacie se proti tomuto kroku ostře ohradila.

Ve většině z nás ruská reakce vyvolá oprávněný pocit rozhořčení a utvrdí nás v přesvědčení, že odstranění Koněvovy sochy bylo jedině na místě. Pokud se ale na celý problém podíváme z nadhledu, zjistíme, že se z něj dají vyvodit i jiná, pro nás důležitější poselství.

Ruský příběh kolektivní identity


Podívejme se nejprve na ruskou diplomatickou ofenzívu. O co v ní jde? Pro odpověď potřebujeme chápat, jaký význam má boj proti nacismu pro současnou ruskou kolektivní identitu.

Každá společnost si potřebuje udržovat nějakou představu o tom, co její členy spojuje a dává jim sdílenou identitu. Klíčovou roli v tom hrají společné příběhy. Lidská společenství si odedávna ve svých mýtech vyprávěla o tom, kdo jsou, odkud pocházejí, jaké místo ve světě jim náleží a jaké hodnoty vyznávají. Děláme to i my – pouze své příběhy už většinou nesituujeme do dávných mytických časů, nýbrž do relativně nedávné minulosti. Naši kolektivní identitu vytvářejí příběhy o našich dějinách.

Co když ale společnost projde radikální proměnou, od své minulosti se distancuje a své staré příběhy odmítne? S tím se potýkají všechny postkomunistické společnosti. Některé z nich mohly základ své identity situovat do moderního předkomunistického období. Pro nás tuto roli hraje první republika, která představuje náš „zlatý věk“, mytický předobraz naší modernosti, demokratičnosti a západnosti. Jde jistě o idealizující obraz, který přehlíží řadu slabin první republiky, jako zakladatelský příběh moderní české identity nicméně funguje vcelku dobře.

Rusko je v obtížnější situaci. Komunistické období zde bylo příliš dlouhé a identitní návrat před ně by byl obtížný. Carské Rusko mělo příliš mnoho zjevných slabin a vzhledem ke své předmodernosti by sotva mohlo fungovat jako předobraz pro stát jednadvacátého století. Využít z něj lze jen některé dílčí prvky, nelze o ně však ruskou identitu plně opřít. Zatímco u nás můžeme předstírat, že 40 let komunismu bylo jen trapným intermezzem v našem moderním vývoji, ruská minulost takto jednoduchý pohled neumožňuje.

Rusko se tím ocitlo ve svízelné situaci: na jednu stranu odvrhlo komunismus, na druhou stranu si však nemůže dovolit svou kolektivní identitu budovat, aniž by komunistické období bylo její klíčovou součástí. Rusové se proto přinejmenším od putinovské éry snaží vybírat si z komunistické éry alespoň některé prvky, z nichž by bylo možné nějaké obstojné příběhy kolektivní identity poskládat. Hlavním takovým prvkem je boj proti nacismu. Zatímco komunismus svůj zápas s kapitalismem prohrál, o světodějném významu sovětského boje proti Hitlerovi není pochyb. Právě ten se proto mohl stát základem kolektivní identity. Putinovské Rusko mohlo zavrhnout Stalina komunistu, ale opřít se o Stalina vojevůdce.

Tato mytologická strategie není jistě ideální, ale ve srovnání s identitními příběhy, které nabízejí jiné proudy ruské politické scény, patří ještě k těm lepším. Má přinejmenším tu výhodu, že není protizápadní, a naopak umožňuje ruské dějiny napojit na velký západní příběh boje proti nacistické tyranii. Má ale jednu slabinu: má-li Velká vlastenecká válka fungovat jako hlavní pozitivní pilíř moderní ruské identity, není možné její blahodárnost jakkoli zpochybňovat.

V praxi se to projevuje nevraživostí vůči jakýmkoli výkladům, které by na Velkou vlasteneckou válku vrhaly negativní světlo. Jejích temných stránek přitom nebylo málo. Není obtížné příběh o druhé světové válce vyprávět způsobem, v němž se Stalin od Hitlera neliší zas až tolik. Právě pro tuto snadnost jsou Rusové hákliví na jakékoli byť jen dílčí námitky proti jejich válečnému narativu.

Válka narativů a jak z ní ven


Rusko se pochopitelně touto svou politikou paměti dostává do konfliktu se svými bývalými satelity, jejichž kolektivní vzpomínání na ruské osvobození je složitější. Náš koněvovský spor je toho příkladem, ale vlastně je jen slabou ozvěnou obdobných „paměťových válek“, které paralelně probíhají v Pobaltí či Polsku.

Tyto války evokují na obou stranách pocit ohrožení, ale zároveň jsou pro obě strany v nějakém ohledu posilující. Dokáží veřejnost mobilizovat proti vnějšímu nepříteli. Dobře to vidíme na Koněvovi: ruské stížnosti nás zvedají ze židlí a umožňují nám semknout se v našem spravedlivém rozhořčení. Totéž platí i pro ruskou stranu. Vyhrožování trestním stíháním našich politiků je symbolická show pro ruské publikum, která vytváří pocit křivdy, mobilizuje k jejímu odčinění, a tím generuje politickou energii a posiluje ruský identitní příběh.

Co z toho pro nás plyne? Ruská diplomatická ofenzíva je bezesporu nehorázná a je na místě ji rázně odmítnout jako nemístné vměšování do vnitřních záležitostí cizího státu – jak to ostatně již české ministerstvo zahraničí udělalo. Zároveň ale není třeba na ruskou „megafonovou diplomacii“ reagovat obdobně silnými mediálními gesty. Naopak: čím víc se do této show sami zapojíme, tím více budeme přilévat vodu na mlýn ruské propagandy a budeme její jednostranný narativ posilovat.

Naší hlavní výzvou není na ruskou návnadu skočit a pustit se do války narativů. Taková reakce by byla jen zrcadlovým obrazem ruského postoje. Svědčila by o nedostatku sebevědomí, o potřebě generovat politickou energii tím, že budeme vyprávět jednostranné příběhy o vlastní minulosti a vytvářet pocit ohrožení vnějším nepřítelem. Přistoupení na ruskou show by navíc posilovalo i naši domácí paměťovou válku a přispívalo k polarizaci společnosti (což je také jeden z vedlejších cílů ruské hry). Ani to není pro nás žádoucí.

Naše hlavní výzva je opačná: prokázat, že umíme na svou vlastní minulost hledět komplexněji a umíme přijímat i její temné stránky.

Koněvova ambivalence


Koněv nám pro takovýto úkol dává ideální materiál. Je symbolem našeho rozporuplného vztahu k Sovětskému svazu. Vyvolává v nás silné emoce a pomáhá nám vymezit svou identitu. Činí tak ovšem dvěma protichůdnými způsoby. Jedna část společnosti naši identitu pojímá v kontrastu k hrůzám nacismu a Koněva chápe jako bojovníka proti nim. Druhá část naši identitu vymezuje v kontrastu k Rusku a za Koněvem vidí příběh o ruské okupaci.

Pointa je v tom, že platí oba pohledy. Koněv byl osvoboditel i okupant v jednom. Sovětští vojáci nás opravdu osvobodili, naši lidé je v roce 1945 z velké části vítali upřímně a v reakci na mýtus „mnichovské zrady“ pokládali příklon k SSSR za rozumnou volbu. Současně jsme se tím ale dostali do sovětského područí, což se naplno projevilo v roce 1968.

Řada z nás má dnes pocit, že rok 1968 jen vyjevil pravou povahu ruského „osvobození“ střední Evropy a ukázal ho jako okupační projekt od samého počátku. Podobný pohled není neoprávněný. Stalin skutečně boj proti nacismu chápal jako příležitost pro rozšíření sovětské sféry vlivu. To ale nemění nic na tom, že bez nasazení sovětských vojsk by nejspíše nacismus poražen nebyl.

Podobné situace jsou v dějinách časté. Dějiny vznikají jako komplexní síť protichůdných mocenských zájmů a je běžné, že výsledek těchto střetů je ambivalentní. Lidské společnosti se často snaží tuto znepokojivou ambivalenci zastřít a nabízet jednoznačnější příběhy kolektivní identity. Tyto snahy ale ne vždy uspějí. Společnosti jsou totiž vnitřně rozvrstvené a málokterý příběh uspokojí všechny strany.

Tradiční společnosti na tuto situaci často reagovaly tím, že do svých mýtů systematicky zabudovávaly různé nejednoznačnosti. Jejich hrdinové bývali ambivalentní: vykonali úžasné kulturotvorné činy, ale současně i řadu zločinů. Příkladem může být Oidipús. Ten nejprve osvobodí Théby od lidožravé Sfingy a stane se jejich oslavovaným králem. Po dvaceti letech vlády ale Théby stihne mor a věštba za viníka označí vraha bývalého krále Láia. Oidipús se energicky pustí do jeho hledání, aby nakonec zjistil, že oním vrahem je on sám.

Koněv se Oidipovi nápadně podobá: i on byl nejprve vítán jako osvoboditel od nacistického monstra, po dvaceti letech se však ukázal jako zdroj poskvrny. Udržet tuto dvouznačnost pro nás není snadné, a proto máme tendenci jednu ze stránek prohlašovat za tu pravou a druhou marginalizovat. Podobný přístup ale nic neřeší a vede jen ke společenské polarizaci.

Vyrovnání s minulostí


Spor o Koněva souvisí s problematikou „vyrovnání se s minulostí“. Volání po něm dnes slyšíme často. Podle většinové představy má spočívat v tom, že ve svých dějinách jasně oddělíme všechny nosné demokratické prvky od prvků totalitně-komunistických a od těch druhých se rázně distancujeme. Tím ovšem spíše než k vyrovnání s minulostí směřujeme k jejímu vytěsnění. Z plurality vzpomínek, jež tvoří naši kolektivní identitu, si vybíráme jen některé, zatímco k jiným se odmítáme hlásit. Koněv je toho dobrou ukázkou. Jde vlastně o týž přístup, jaký kritizujeme na ruské tendenci opomíjet temné aspekty vlastních dějin.

Potíž je v tom, že takto odmítané vzpomínky nemizí. I ony stále součástí naší kolektivní identity zůstávají. Můžeme si stokrát opakovat, že Koněv byl okupant. Nic to ale nezmění na tom, že Rudá armáda byla pro porážku nacismu klíčová a významná část naší společnosti ji v roce 1945 upřímně vítala. Toto vítání se tím stalo nevymazatelnou součástí naší kolektivní identity a v části společnosti je stále živé.

Totéž ostatně platí i pro komunistický režim jako takový: i ten byl u nás nastolen víceméně po dobrém. Touha po novém společenském řádu, který napraví sociální nespravedlnosti první republiky, byla po válce u nás široce sdílená. Skutečnost, že řada reformátorů roku 1968 byli v 50. letech zapálenými komunisty, není náhodná a svědčí o tom, že mnozí komunisté svůj zápas o lepší zítřky dlouho mysleli upřímně a chápali jej jako završení emancipačního projektu modernity. Že se mnozí z nich posléze stali disidenty, jen zvýrazňuje ambivalenci našich poválečných dějin.

To neznamená, že máme své někdejší komunistické vzplanutí spojené s fixací na SSSR omlouvat a pokládat za správné. Spíše je na místě ho vidět v jeho dvouznačnosti, vnímat jak všechny dobové dobře míněné emancipační snahy, tak všechny hrůzné důsledky, které byly jejich nevyhnutelným průvodním jevem.

Vyrovnat se s komunistickou minulostí je podobné jako vyrovnat se s komplikovaným dětstvím, v němž autoritativní otec vyžadoval naprostou poslušnost všech členů rodiny. Psychologické řešení takovéto situace nespočívá v tom, že otce zavrhneme jako padoucha a budeme se tvářit, že s ním nemáme nic společného. Podobný přístup by naopak zvýšil pravděpodobnost, že se u nás časem začnou projevovat tytéž nežádoucí vzorce chování, které jsme tak nesnášeli na otci. Skutečná dospělost spočívá v tom, že otce přijmeme v jeho celku, vidíme i jeho světlé stránky a nezapomínáme ani na ty temné.

Ani v případě Koněva proto není řešením ze své kolektivní identity vyříznout vše proruské a tvářit se, že tím celý problém zmizí. Kdyby se nám podobné vytěsnění bezezbytku povedlo, byl by výsledkem podobně černobílý svět, jako je ten, který kritizujeme na ruském válečném narativu či na naší vlastní komunistické minulosti. Chceme-li se ze své minulosti poučit a jejímu opakování se vyhnout, měli bychom si ji naopak připomínat se vší jejím ambivalencí. Mít před očima neblahé důsledky komunismu a bratrství se Sovětským svazem, ale zároveň chápat, proč pro nás svého času byly tak neodolatelné.

Památník osvobození jako nová šance


Koněv je odstraněn a nemá moc smysl se zpětně ptát, zda šlo o správné rozhodnutí. Na místě je spíše otázka, co dál.

Zastupitelé Prahy 6 již v září rozhodli o tom, že na místě pomníku má být vybudován památník osvobození Prahy, na jehož návrh bude vypsána otevřená výtvarná soutěž. To je náhrada, která skýtá velkou šanci. Nový památník by totiž mohl být vybudován tak, aby nejednoznačnost osvobození dokázal vyjádřit, a tím nám pomáhal se s minulostí vyrovnávat.

Památníky mají na kolektivní paměť velký vliv. Dokáží některé z jejích obsahů zafixovat. Ale také umí jejich vyznění posunout a propojit významy, jež se doposud vyskytovaly odděleně. Lze proto jen doufat, že účastníci soutěže této možnosti využijí a budou hledat způsoby, jak z památníku udělat provokující místo paměti, které nebude jen reprodukovat perspektivu jedné ze stran koněvovského sporu, nýbrž se pokusí osvobození vystihnout ve vší jeho nejednoznačnosti.

Text byl pod názvem "Nepříjemný test kolektivní paměti" publikován v příloze Orientace Lidových novin 2. 5. 2020.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy