Současná česká společnost je stále silněji světonázorově rozdělena. Na politické scéně proti sobě stojí zapřisáhlí příznivci a odpůrci Miloše Zemana či Andreje Babiše. Stále výraznější je i hodnotový rozkol. Podle nedávného výzkumu se 38 procent lidí starších čtyřiceti let domnívá, že před listopadem 1989 bylo lépe než dnes. Více než polovině Čechů se dle jiného průzkumu ve spojení s Evropskou unií jako první emoce vybaví pochybnosti. Neméně polarizujícími tématy jsou klimatická změna, vztah k uprchlíkům či role Rusů při našem osvobozování.

Tento názorový rozkol bývá dnes nejčastěji analyzován v souvislosti s naší komunistickou minulostí a porevolučním vývojem. Někdy jsou mapovány též širší mezinárodní souvislosti: podobnou polarizaci vidíme dnes koneckonců i v USA či Británii. Ve svém textu bych chtěl zvolit poněkud větší časové měřítko a podívat se a celý problém z hlediska vývoje české národní identity od 19. století a velkých „mytických“ příběhů, které tuto identitu pomáhaly ustavovat. Jakkoli se nám dnes mohou jevit jako vzdálené, v něčem jsou pro nás stále aktuální.

Mýty jako příběhy o kolektivní identitě

Lidská společenství odedávna svůj pocit sdílené kolektivní identity vytvářela pomocí příběhů. Ve svých mýtech si tradiční společnosti vyprávěly o tom, kdo jsou, odkud pocházejí, jaké místo ve světě jim náleží, jaké hodnoty vyznávají a jaký řád ve světě spatřují. Mytické příběhy byly vnímány jako posvátné. Vyjadřovaly něco hluboce sdíleného a nezpochybnitelného. Měly silnou autoritu a bylo možné jimi politicky argumentovat: „Již Théseus kdysi zastavil invazi Amazonek do Řecka, a proto i my musíme nyní být věrni jeho odkazu a v boji proti Peršanům znovu zjednat vítězství řádu nad chaosem.“ Mýty fungovaly jako pravzory vybízející k opakování. Byly zdrojem síly, dokázaly členy dané komunity mobilizovat. Jejich působení bylo mimoracionální. Mýty se napojovaly na hlubinné emoce a na nejhlubší symbolické struktury lidské duše a mysli. I z tohoto důvodu navzdory své fantasknosti působily dojmem čehosi mimořádně skutečného.

Tradičním mýtům plným draků a dalších pohádkových motivů učinilo v Evropě konec osvícenství. Svět byl odkouzlen, nově se cenila racionalita a faktičnost. Staré fantaskní příběhy byly vytlačeny do sféry literatury a umění, v níž byly jasně zaškatulkovány jako „fikce“. Mohly nadále sloužit pro zábavu, společnost si však začala hlídat, aby se jí nepletly do politických debat. Kde k tomu přesto dochází, označujeme takovéto příběhy stále jako „mýty“, ovšem v diskreditujícím slova smyslu: „mýty“ jsou pro nás hoaxy, které jsou sice působivé, soudný člověk je však nebere vážně.

Brzy se ale ukázalo, že úplně bez mýtů se společenství vytvářet nedá. Lidé stále potřebují příběhy o své kolektivní identitě, příběhy, které nám umožňují spojit se ve společném úsilí, dávají nám nějakou vizi, za níž společně chceme jít, dokáží nás mobilizovat k jejímu uskutečňování. Bylo třeba najít způsob, jak mýty vyprávět novým způsobem, aby vyhověly osvícenskému požadavku na faktičnost a racionalitu. Nemohly již vyprávět o bájných hrdinech bojujících s monstry. Jejich látkou se namísto toho stala historická fakta, racionální politické ideologie a vědecké poznatky a teorie.

Národní identita

Klasickým příkladem jsou národní mýty, které v 19. století pomáhaly ustavovat moderní národy. Národní identita sice existovala již dříve, měla však pouze význam kulturní, nikoli sociální. Češi se od Němců lišili svým jazykem a kulturními tradicemi, pro loajalitu ke společenství to však nehrálo roli. Ve feudální společnosti se člověk cítil být členem města či vesnice, příslušníkem stavu či konfesijního společenství, poddaným místního šlechtice či panovníka dynastického státu. Ve všech těchto případech byla však národnost druhotná a často nepříliš jasná. Na lokální rovině byla řada lidí bilingvní, šlechta byla kosmopolitní a mnohojazyčná.

V 18. století se nicméně evropská společnost zásadně mění. V předmoderní době byl výkon moci rozdělen mezi různé instituce (cechy, církve, vrchnost, panovník), jež byly do velké míry autonomní a každá vykonávala řadu funkcí od ekonomických po kulturní. Moderní byrokratický stát naopak soustředí politickou moc ve svých rukou, zatímco jiným složkám společnosti ponechává jen nepolitické role (ekonomickou, kulturní, náboženskou). Zatímco dříve byl stát souborem různých skupin, které regulovaly život svých členů, nyní se stává souborem autonomních jednotlivců. Jak ale zajistit, aby občané ke vzdálenému byrokratickému státu cítili podobnou loajalitu, jakou do té doby cítili ke svým cechům, městům či své vrchnosti?

První řešení, jež osvícenští intelektuálové nabídli, spočívalo v liberálním pojetí státu jako společenství rovnoprávných občanů, kteří participují na demokratických institucích. Takovéto pojetí státního společenství bylo však samo o sobě dosti abstraktní a bylo v přílišném rozporu s přetrvávající reálnou společenskou nerovností. Záhy se proto objevuje nápad propojit je zároveň s etnickou identitou a pojmout stát jako národní společenství. Národ držela pohromadě jeho sdílená kulturní a jazyková tradice, a proto dokázal lépe vytvářet dojem jednoho pomyslného společenství, v němž se cítí navzájem spřízněni i lidé z opačných koutů vlasti, kteří se nikdy nesetkali. Pocitu spřízněnosti výrazně napomáhalo napojení na hodnoty Francouzské revoluce: moderní národ byl chápán jako svazek občanů, kteří jsou si teoreticky navzájem rovni, panuje mezi nimi bratrství a jsou připraveni se podílet na správě své vlasti.

Moderní nacionalismus tak v sobě spojuje dva principy: stát chápe jako společenství občanů a zároveň jako kulturně-etnické společenství. Tyto principy jsou v mnohém protikladné, a často se proto setkáme se snahou je od sebe oddělit a postulovat dva odlišné druhy nacionalismu: nacionalismus kulturní či jazykově-etnický, v němž je národ vymezen společným kulturním, etnickým či jazykovým dědictvím, a nacionalismus politický, v němž je národ vytvářen na základě sdílení společného státu a jeho hodnot. Jak ovšem upozorňuje většina současných teoretiků nacionalismu, ve skutečnosti se v každém nacionalismu mísí oba principy a liší se jen jejich poměr. Nacionalismus spočívá ve svém jádru v nároku na to, že kulturně vymezené skupiny se podílejí na politické vládě. Jestli je v daném konkrétním případě národní identita konstruována spíše přes univerzální hodnoty nebo spíše přes partikularistickou kulturně-etnickou tradici, závisí na historických okolnostech a povahu nacionalismu to nemění nijak radikálně. Většina nacionalismů beztak kombinuje oba přístupy.

Národní mýty

Propsat vědomí takovéhoto společenství hluboko do duší lidí pochopitelně nebylo snadné. Klíčovou roli při tom sehrály právě sdílené příběhy. Jejich typickými vypravěči byli historici, kteří díky své vědecké práci s fakty měli v postosvícenské době velkou autoritu. I historik však nakonec z nepřeberného množství událostí musí nějaké nesamozřejmě vybrat a poskládat je do příběhu se smysluplnou strukturou. Historici 19. století své příběhy o dějinách vyprávěli tak, aby jako jejich přirozené vyústění působily moderní národy. Jejich příběhy byly často radikálně nové, navzdory tomu však slavily úspěch a začaly být vnímány jako podobně posvátné a autoritativní jako staré mýty. Magickým způsobem se díky nim podařilo dosáhnout toho, že lidé se opravdu začali vnímat jako součást politicky chápaných národů. Zavládl pocit, že tyto národy jsou zcela reálné entity a byly tu od dávných dob, že rozdíl mezi Čechem a Němcem je objektivně daný. Většina z těchto účinků trvá dodnes, byť se pozvolna proměňovala konkrétní podoba oněch mytických příběhů.

V českém případě můžeme od 19. století vysledovat dva základní národní mýty, které odpovídají výše nastíněným dvěma principům nacionalismu: mýtus partikularistický a mýtus univerzalistický. Podívejme se na ně.

Český partikularistický mýtus

Partikularistické mýty se soustředí na jedinečný kulturní a historický vývoj daného národa a snaží se ukázat, že tento národ je jasně odlišitelný od ostatních a je dostatečně významný na to, aby měl nárok na politickou suverenitu. Český partikularistický mýtus formuloval v 19. století František Palacký. Vypráví o úspěšném českém státu, který se rozvinul za Přemyslovců a Karla IV. Hlavními hrdiny mýtu však nejsou tito úspěšní vladaři, nýbrž po nich nastupující husité. Lidoví husité se jevili jako vhodnější představitelé českého národa nežli do velké míry nadnárodní šlechta. Palacký v nich viděl nejen předchůdce reformace, ale i moderních ideálů svobody, rovnosti a demokracie. S husity český národ vstoupil na scénu světových dějin a vyjevil na ní svůj duchovní a humanistický potenciál. I po porážce radikálního husitského křídla přetrvával v českém království duch náboženské tolerance, předznamenávající moderní sekulární státy.

Tato vrozená demokratičnost Čechů však v průběhu dějin opakovaně narážela na principy germánského feudálního panství. Konflikt s německým hierarchickým živlem postupně sílil, až se posléze stal rovnostářským Čechům osudný. Jeho zpečetěním byla porážka na Bílé hoře a následná rekatolizace. Český národ málem zahynul: přežíval jen v podobě venkovského lidu, zatímco městské elity a šlechta se odrodily a byly poněmčeny. Z tohoto stavu klinické smrti zachránili národ až stateční obrozenci v 19. století. Jejich národní obrození připravilo půdu pro odčinění bělohorské porážky a pro návrat k humanistickým ideálům husitů, které tvoří základ českého národního ducha.

Palackého národní mýtus byl nesmírně úspěšný. Obyvatelé českých zemí se díky němu opravdu začali vnímat jako součást jednoho národního společenství s jasnými hranicemi a identitou. Koncem 19. století jej v hrubých obrysech sdílela již většina Čechů, jakkoli se přeli o výklad jeho detailů. V průběhu první světové války dokázal T. G. Masaryk právě na základě tohoto mýtu klíčové západní politiky přesvědčit, že Češi mají nárok na vlastní stát.

O Palackého mýtus se následně opírala celá první republika. Čeští katolíci to nenesli vždy nejlépe, nakonec i oni se však partikularistickému mýtu z velké části přizpůsobili a pouze jej doplnili o vlastní nové prvky, například o roli svatého Václava. Následná německá okupace Palackého stereotypy o německých utiskovatelích ještě posílila. Většině Čechů po válce připadalo jedině přirozené tělo národa očistit od cizorodého německého živlu, a definitivně tak odčinit Bílou horu a dovést do konce husitský zápas. Jak konstatoval článek v časopise Osidlovacího úřadu Osidlování z 10. 6. 1946: „jako tehdy hnala husitská vojska cizácké hordy ze země ven po vítězných bitvách, nad nimiž žasl celý svět, tak dnes dovršujeme po největší válce světa, co oni tehdáž tak slavně začali.“

Zásadnější změnu nepřinesl ani komunistický puč. Zdeněk Nejedlý, jeden z hlavních aktérů prvorepublikových debat o české otázce, dokázal Palackého mýtus snadno přizpůsobit komunistickým parametrům, když pozornost přenesl z českého národa na český lid reprezentovaný proletariátem. Husité se v této verzi mýtu stali jakýmisi protokomunistickými revolucionáři. Boj národní byl zároveň bojem třídním. Tato geniální reinterpretace významně přispěla k tomu, že komunistická ideologie se významné části národa nakonec nejevila jako zcela cizorodá.

Český univerzalistický mýtus

Zatímco partikularistické mýty oslavují jedinečnou kulturní tradici daného národa, mýty univerzalistické vyzdvihují jeho civilizační, morální a duchovní úspěchy světového významu, které jsou podmínkou k tomu, aby národ byl v moderní době brán vážně. Drtivá většina partikularistických mýtů proto nakonec musí mít i nějakou univerzalistickou dimenzi. Palacký tak husity chápal jako předchůdce moderní volnosti, rovnosti a bratrství, Masaryk v nich viděl zakladatele tradice českého univerzalistického humanismu, zatímco komunisté v nich spatřovali bojovníky za sociální emancipaci. Jediným obdobím, v němž český národní mýtus svou univerzalistickou složku takřka úplně ztratil, byla druhá republika a protektorát, kdy se cílem stalo prosté národní přežití, zatímco vyšší morální hodnoty byly vnímány jako nemístný luxus, který první republiku přivedl k jejímu pádu.

Některé typy národních mýtů jsou však univerzalistické v ještě silnějším slova smyslu: totiž takové, které národní identitu neodvozují jen z unikátních dějin dané etnické skupiny, ale také ze způsobu, jímž je tato skupina zasazena do širšího geopolitického kontextu. Širší mezinárodní souvislosti samozřejmě nemůže ignorovat žádný národní mýtus. Viděli jsme, že i v Palackého partikularistickém mýtu spočívala jedna z hlavních zápletek ve „stýkání a potýkání“ Čechů s okolními mocnějšími národy, zvláště pak s Němci. Tato mezinárodní stránka však hrála jen druhotnou roli. Základem Palackého mýtu byl český národ jako samostatný aktér se svébytnou vývojovou dynamikou a vlastním historickým posláním. Okolní národy Čechům někdy pomáhaly, častěji bránily v naplňování tohoto poslání, jeho vlastní podstatu však nijak zásadně neovlivňovaly a nanejvýše se zpožděním české humanistické myšlenky samy přebíraly. Palackého slovy: „Čechové v dějinném vývoji a postupu svém byli osamoceni a jen k sobě samým odkázáni.“

V silně univerzalistických mýtech oproti tomu širší geopolitický kontext není vnímán jen jako překážka či zdroj nebezpečí, nýbrž jako zdroj pozitivních civilizačních hodnot, na něž se národ napojuje a pomáhá je rozvíjet. Takovouto koncepci nacházíme poprvé u Masaryka, který partikularistický mýtus o jedinečné kulturně-historické tradici Čechů elegantně zkombinoval s univerzalistickým mýtem o první světové válce jako globální bitvě mezi středověkou absolutistickou teokracií a moderní republikánskou demokracií. Vůdcem demokratického bloku byly Spojené Státy, Češi se však do tohoto zápasu zapojují se svou vlastní tradicí husitského humanismu. „Československá otázka je otázkou světovou a je otázkou právě této války; svobodné Čechy, anebo reakční Rakousko, svobodný československý národ, anebo degenerovaní Habsburkové – to je pro Evropu a Ameriku, pro myslící Evropu a Ameriku volba,“ píše Masaryk v roce 1918 v Nové Evropě. Český partikularistický mýtus byl v jeho očích zároveň mýtem univerzalistickým.

Již v Masarykově době se objevuje i první pokus nabídnout čistě univerzalistický pohled na českou národní identitu. Přišel s ním historik Josef Pekař, podle něhož byl ráz českého vývoje určován nikoli jedinečnou povahou našeho národa, nýbrž „především vlivem, vzorem, úsilím, duchem západní Evropy“. Pekař však nedokázal tuto svou tezi přetavit v silný příběh, který by v širším publiku rezonoval a mohl partikularistickému mýtu konkurovat. První republika byla v základu stále postavena na Palackého mýtu a jakýkoli silnější univerzalismus byla ochotna akceptovat nanejvýše jako jeho doplněk.

Na syntéze partikularistického a univerzalistického mýtu své pojetí národa postavili i komunisté. Nejedlý Masarykovo schéma v podstatě převzal a učinil v něm jen drobnou změnu: světová revoluce tentokrát nespočívala v nastolení demokracie pod vedením Spojených Států, nýbrž v nastolení vlády proletariátu pod vedením Sovětského svazu. Příklon k sovětským osvoboditelům se pod vlivem mýtu o „mnichovské zradě Západu“ jevil po válce jako logický a byl široce přijímán. Čeští husité socialistickou revoluci předznamenávali, a činili z nás tak průkopníky pokrokového tábora.

Klíčový rozdíl oproti Masarykovi (a ještě více Palackému) byl v tom, že komunistický partikularistický mýtus byl mýtu univerzalistickému jasně podřízen: národní identita představovala pouze cestu k sociální emancipaci, nikoli cíl o sobě. Komunisté tím navzdory své návaznosti na poválečný nacionalismus dokázali zároveň zmírnit mnohé jeho excesy. Usilovali například o to, aby se do budování socialistické společnosti mohli plnohodnotně zapojit i Romové či zbylí Němci.

1968: Zhroucení mytické syntézy

Právě jasná nadřazenost univerzalistického mýtu se ale posléze stala příčinou ztroskotání komunistické mytické syntézy. Zatímco v prvních letech fungovala dobře, zlom nastal v roce 1968, kdy český národ svou roli průkopníka humanistického pokroku vzal až příliš vážně, a dostal se tak se svým „socialismem s lidskou tváří“ do konfliktu se sovětskými vůdci světové revoluce. Sovětská okupace byla jakýmsi Mnichovem naruby a znamenala zhroucení proruského univerzalismu. Národní mýtus o svébytném českém socialismu byl však zároveň normalizačním režimem tvrdě potlačen. Režim se následně pokusil vrátit k předchozí Nejedlého syntéze, dokázal to ale už jen na úrovni vnější fasády. Upřímných věřících v původní verzi komunistického mýtu zbyla po roce 1968 jen hrstka.

Harmonická spolupráce partikularistického a univerzalistického mýtu se tím zhroutila. Na krátký čas dokonce poprvé došlo k tomu, že se oba mýty dostaly do konfliktu. Dobře to vidíme na polemice mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem v zimě 1968–69. Kundera ve svém eseji Český úděl v duchu Palackého mýtu pevně věřil, že malý český národ i tentokrát prokáže své historické poslání a navzdory okupaci vytrvá ve své snaze o zlidštění socialismu tváří v tvář imperiálním tlakům na uniformnost. Havel ve své stejnojmenné odpovědi podobný pohled pokládal za projev české malosti a omezenosti a trval na tom, že „socialismus s lidskou tváří“ ve skutečnosti nebyl žádným zázračným českým přínosem světu, nýbrž jen částečným návratem k normální západní demokracii, kterou jsme si svou vlastní pošetilostí zničili. Politický vývoj dal brzy za pravdu Havlovi a další rozvoj autentického českého partikularismu znemožnil. Neoficiálním vzorem velké části Čechů byl nyní znovu Západ.

Ucelenou podobu dal tomuto novému českému univerzalistickému mýtu filosof Jan Patočka ve svém pojednání Co jsou Češi z přelomu 60. a 70. let. Ve shodě s Pekařem v něm trvá na tom, že osud českého národa nezávisí na jeho vnitřní dynamice, nýbrž především na civilizačním vývoji západní Evropy. Češi dosahují velikosti jen v případě, že jsou v kontaktu s velkými západními národy a pomáhají jejich hodnoty šířit na východ. K tomu podle Patočky docházelo ve středověku, kdy Přemysl Otakar II. v rámci své imperiální politiky rozšířil hranice českého království až k Jadranu, Karel IV. učinil z Prahy hlavní město Svaté říše římské (v níž Čechy fungovaly jako „předsunutý hrot“ Západu zabodnutý do barbarského Východu) a husité svými požadavky předznamenali reformaci. Po porážce na Bílé hoře byly však Čechy od pokrokového protestantského Západu odříznuty a upadly do provinčnosti.

Když se na sklonku 18. století začal český národ znovu stavět na nohy, neměl podle Patočky se svým středověkým předchůdcem již mnoho společného. Byl to národ „shora osvobozených sluhů“, vybudovaný v době obrození zespoda bez pomoci elit. Hlavním nástrojem národní identity se stal jazykový nacionalismus, který Čechy odsoudil k malosti, neboť jeho smyslem bylo pouhé přežití jazykové menšiny. Masaryk se pokusil Čechy přivést k velikosti účastí na světové revoluci, selhal však a jím založená první republika byla nakonec také postavena na jazykovém nacionalismu – místo aby se opřela o nacionalismus politický, v němž národ není vytvářen na základě etnického původu, ale jen na základě sdílení společného státu a jeho hodnot. Jazykový etnický nacionalismus se nakonec podle Patočky Čechům stal osudný a vedl k Mnichovu. Při něm prezident Beneš podlehl své malosti, a místo aby národ vedl ke statečnému boji (jakkoli předem prohranému), vzdal se předem. „Zlomil tím morální páteř společnosti, která byla připravena k boji, nejen pro daný okamžik, ale na dlouhou dobu, na celou válku i období po ní.“

Ve druhé části textu zmapuji vývoj obou hlavních českých mýtů od roku 1989 do současnosti a zamyslím se nad tím, co z toho vyplývá pro naši současnou světonázorovou polarizaci.

(Text je výrazně zkrácenou verzí mého anglického článku „Competing Myths of Czech Identity“, New Perspectives: Interdisciplinary Journal of Central & East European Politics and International Relations 28.1 (2020). V tomto rozsáhlejším akademickém textu lze dohledat i odkazy na všechny prameny.)