Jak fungují symboly: religionistické postřehy k mariánskému sloupu

09. 06. 2020 | 15:19
Přečteno 4663 krát
O mariánském sloupu, jehož replika byla minulý týden vztyčena na Staroměstském náměstí, se v posledních dnech vyjadřoval skoro každý. Nebudu zde proto na hromadu již přinesených argumentů přidávat další. Namísto toho se z pohledu religionisty zamyslím nad platností některých z těchto argumentů a využiji sloupu jako ilustrace toho, jak fungují symboly. Málokdy máme totiž dnes tak dobrou příležitost vidět v naší společnosti živý tradiční symbol opravdu v akci.

Symboly jsou mnohoznačné.


To první, co na mariánském sloupu dobře vidíme, je mnohost jeho významů. Zahlédneme ji ale až ve chvíli, kdy vezmeme v potaz názory více stran. Jednotliví diskutující často pracují jen s jedním významem, který prosazují jakožto ten pravý. Takto např. biskup Starokatolické církve Dušan Hejbal zdůrazňuje, že „Mariánský sloup byl postaven před více než 350 lety na památku ochrany Prahy před švédskými vojsky a nemá tedy nic společného s bitvou na Bílé Hoře a následnou násilnou rekatolizací. Jeho stržení v roce 1918 bylo omylem rozvášněného davu.“ Podobná redukce významů sloupu na jeden jediný je pochopitelná jakožto obranná strategie: sloup je přece o Švédech, nikoli o Bílé hoře, naši oponenti se mýlí! Při pohledu z nadhledu se ale takový pohled ukazuje jako jednostranný. Odpůrci sloupu totiž věrohodně namítajíjí, že sloup „se stal symbolem vítězství katolické monarchie ve třicetileté válce a koncem nadějí na stát, ve kterém by mohli vedle sebe existovat lidé různých vyznání“.

Symboly mívají nějaký přímočarý význam, který je vědomě reflektovaný a většina lidí by ho uvedla jako odpověď na otázku, co daný symbol znamená. V případě mariánského sloupu by nám nejspíše většina dobových aktérů opravdu sdělila, že sloup je výraz díku Panně Marii za vítězství nad Švédy. Vedle toho však už i v okamžiku svého vzniku mívají významy další, u nichž už vědomá reflexe může být menší, neboť mají komplexnější povahu a nelze na ně snadno ukázat prstem.

Řadu z těchto nepřímých významů rozebírá např. vyjádření Ústavu dějin umění AV ČR, které ukazuje, že sloup byl i výrazem širších dobové protireformační nábožensko-politické ideologie. Sloup se stal novou náboženskou dominantou náměstí, jemuž do té doby dominovala na jedné straně radnice coby politické centrum, na straně druhé pak kostel Panny Marie před Týnem, někdejší „chrám utrakvistické církve mající své kořeny v českém husitství“. Instalace sloupu byla tak součástí procesu „rituální očisty města a země od nekatolické minulosti a ztělesňovala zahájení symbolické rekatolizace tohoto klíčového prostoru“. Tytéž koncepty byly vyjádřeny i v konkrétních detailech sloupu: „Panna Marie na vrcholu byla zpodobena jako tzv. Panna Marie Neposkvrněného početí, která byla symbolem obnovy (v českém prostředí často násilné) katolické víry. Andělé, umístění v přízemí sousoší, byli zpodobeni v boji s ďábly a dalšími příšerami. Ty byly jako bytosti temna a zla v dobové symbolice a aktuálním protireformačním kontextu chápány jako pokoření nekatoličtí ‚kacíři‘. Tedy stejně, jako političtí nepřátelé Habsburků – tj. české nekatolické stavy poražené na Bílé hoře.“

Tyto komplexnější významy často nebývají vysloveny naplno a vědomě by je dokázala vyjádřit jen menšina dobových aktérů. Řadový divák nejspíše boj andělů s ďábly četl doslovně jako náboženský výjev a politické konotace mu buď vůbec nepřisuzoval, nebo ho vztahoval jen k boji proti „ďábelským“ Švédům. Symboly nás zkrátka oslovují na mnoha rovinách a v každém jedinci a každé situaci evokují něco jiného. Symboly fungují asociačně, vyvolávají v nás řetězce různých významů, z nichž některé mají k výchozímu obrazu blíže, jiné od něj stojí o několik asociačních kroků dále (v případě sloupu např. právě porážka na Bílé hoře). To ale neznamená, že jsou takovéto méně bezprostřední významy méně důležité než ty přímočaré.

Symboly je třeba číst primárně ve vztahu k přítomnosti.


Při debatách o sloupu padají často historické argumenty. Mnozí autoři při tom mají tendenci význam sloupu redukovat na původní záměry jeho vztyčovatelů. „Mariánský sloup je historický pomník, který vyjadřuje myšlenky své doby. ... Franta Sauer a další anarchisté v roce 1918 nevzdělaným davům namluvili, že jde o pomník Bílé hory a habsburské poroby,“ uvádí například památkář Josef Štulc. Podobná argumentace se však s fungováním symbolů míjí. Významy symbolů nejsou primárně dány původní záměrem při jejich vytváření (tj. např. při stavbě daného pomníku). Významy vznikají kolektivním nabalováním v průběhu dějin, vrství se na sebe a primárně jsou vždy utvářeny přítomností. Franta Sauer tedy pomník nijak nedesinterpretoval. Přiřkl mu pouze nový význam, který asociačně navazoval na některé starší konotace sloupu, ale dával jim nové vyznění přizpůsobené dobovému kontextu.

Že symboly získávají stále nové významy, je jejich přirozenou vlastností – bez toho by dávno zemřely a přestaly nás zajímat. To neznamená, že symbol má jakýkoli význam, který mu kdokoli přiřkne. Kritériem platnosti daného významu je veřejná rezonance. Kdyby Sauerova interpretace nikoho neoslovila, sloup by se prostě znovu vztyčil a jeho stržení by bylo vyhodnoceno jako vandalismus v rozvášněných časech. To se nicméně nestalo. Stržení sloupu ve společnosti rezonovalo, a tím stvrdilo jeho chápání jako symbolu habsburského útlaku. Nemusí se nám to líbit, ale tahle symboly prostě fungují.

Že Sauerův výklad rezonoval v roce 1918, samozřejmě ještě neznamená, že musí být platný i dnes. Stejně tak to neznamená, že starší významové vrstvy přepsal. Symboly své významy v souladu s dobou stále proměňují, získávají nové, a naopak některé starší odsouvají do pozadí – odkud se nicméně se změnou společenského klimatu mohou opět vynořit do popředí. Kritériem platnosti je vždy přítomnost. I v ní je třeba sledovat, zda dané významy u dostatečně velkého počtu lidí rezonují. Pokud ano, jsou platné – ať už s nimi souhlasíme, či nikoliv.

Historické významy slouží jako mytické předobrazy


Předchozí sekce by mohla probouzet dojem, že historickými významy symbolů se v takovém případě nemusíme zabývat a stačí sledovat, co pro nás symboly znamenají dnes. Takový závěr by ale byl nepřesný. Opravdu platí, že symboly musíme primárně studovat ve vztahu k přítomnosti. Součástí těchto přítomných významů jsou ale i četné odkazy na minulost. Ta ovšem v takovýchto případech nefunguje historicky, nýbrž myticky. Když dnes v debatě o mariánském sloupu argumentujeme historickými významy v době jeho vzniku, nečiníme tak ve skutečnosti proto, že bychom se tím chtěli vracet do minulosti. Činíme tak proto, že minulost používáme jako svého druhu mytický pravzor, v jehož světle dáváme smysl přítomnosti.

Jak jsme již viděli, mnozí obhájci sloupu argumentují tím, že sloup nebyl vztyčen jako symbol rekatolizace, nýbrž jako poděkování za záchranu Prahy před Švédy. V řadě případů je ale tento motiv pozoruhodně myticky rozvíjen a jsou z něj vyvozována různá poselství pro přítomnost. Michal Černý například nejprve boj se Švédy vylíčí jako „nejčernější a nejhorší válku, kterou české země zažily“, aby následně mariánský sloup interpretoval jako „symbol konce násilí a genocidy a o začátek nových dějin vzdělanosti a kultury, která však už nikdy nebyla tak rozvinutá jako na počátku sedmnáctého století. Následky třicetileté války si s sebou neseme dodnes.“ Ze švédského obléhání se tím stává ústřední událost našich dějin, která je vlastně zodpovědná i za naše současné zaostávání. Jde vlastně o inverzi Palackého mýtu, v němž analogickou roli hrála bitva na Bílé hoře.

Ještě dál jde ve svých mytických aktualizacích profesor dějin umění Pavel Štěpánek ve své polemice s Milenou Bartlovou. Odmítáním sloupu podle něj Bartlová „vlastně schvaluje všechny barbarské zásahy, ať už provedené násilně v jednom rozhodujícím okamžiku, nebo pozvolnou manipulací, jakou je dnes připravované zbourání domů na Václavském náměstí (i jinde), proti kterému se staví skutečně většina (odborné) veřejnosti. ... Nebo se snad kolegyně Bartlová jako historička (umění) domnívá, že kdyby švédské vojenské tlupy, které vykradly Pražský hrad, pronikly i na Staré město, bylo by v Praze lépe?“ Boj proti Švédům se zde stává mytickým obrazem boje řádu proti silám chaosu. Tento vzorec je následně přenesen do roku 1918: „skupina anarchistických vandalů“, která tehdy sloup strhla, vlastně jen opakovala onen prapůvodní barbarský útok, a každý, kdo s ní souhlasí, se tím stává obhájcem chaosu a destrukce. Totéž schéma pak Štěpánek vztahuje i k naší současnosti, když zbourání domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice interpretuje jako opakování téhož archetypického vzorce.

Podobně mytické zacházení s historií je v politických debatách normální a vlastně se mu nelze vyhnout. Je přirozené, že svou argumentaci potřebujeme opírat o mytickou rovinu, která jí dává větší autoritu a emoční sílu. Jakýkoli odkaz na minulost v politickém projevu má vlastně takovouto mytickou platnost. Je nicméně dobré o tom vědět a zvláště při mytickém osočování svých oponentů si dávat pozor, abychom nepřekračovali meze slušnosti. Štěpánkova argumentace, z níž Milena Bartlová vychází jako obhájkyně chaotického vandalismu, je hezkou ukázkou právě takovéhoto překračování mezí.

Živé symboly nelze zredukovat na estetické objekty


Jeden z argumentačních postupů, který se ve spojení se sloupem objevuje, je snaha o neutralizaci jeho moci pomocí estetizace. Například Matěje Hollana na sloupu zajímá jen to, „aby úžasná umělecká díla byla ve veřejném prostoru. Za ten hrozitánský ideologický nános nemohou. ... Namísto toho, abychom se soustředili na krásu, na estetičnost a radovali se nad tím, že Staroměstské náměstí po dlouhé době dostává svou pravou tvář, nad logickým urbanistickým dotvořením náměstí, tak tady vedeme směšné války o tom, co si kdo o sloupu myslel v roce 1683, 1756 a 1896. To je ale jedno.“

Podobný přístup je pochopitelný a je pro posledních zhruba 70 let typický. Je reakcí na moderní vědomí toho, že symboly nemusí být jen povznášející, ale může se v nich skrývat i nebezpečná síla. Ve 20. století to nejzřetelněji ukázal nacismus, který s archaizujícími symboly pracovat rozsáhle. Aby se hrůzy druhé světové války neopakovaly, rozhodli se Evropané sílu symbolů co nejvíce oslabit. Jednou ze zvolených cest byla právě estetizace: křesťanské kostely a symboly postupně ve veřejném prostoru ztrácely svůj význam náboženský a začaly být vnímány především jako krásné památky. U nás podobnou proměnu vlastně ještě posílilo komunistické potlačování církví. Jak jinak křesťanské památky před komunisty uhájit než tím, že je prohlásíme za díla s hodnotou nikoli náboženskou, nýbrž uměleckou? Většina českých nekřesťanů tak dnes křesťanské památky přijímá jakožto krásné urbanistické objekty. Boží muka v krajině neurážejí většinou ani zaryté ateisty a jsou pro ně prostě součástí idylické tradiční české krajiny.

Jakkoli je ale toto vše pravda, platí to pouze tam, kde dané památky nejsou zapleteny do sítě aktuálních historicko-politických významů. Řadová socha panny Marie je skutečně pro většinu nekřesťanů především estetickým objektem – což vlastně znamená, že ně jakožto symbol přestává fungovat. Některé náboženské symboly však na sebe nabalily nové nenáboženské významy. V takovýchto případech estetizace jako neutralizační technika přestává fungovat, protože je prostě příliš slabá na to, aby síle symbolů mohla konkurovat.

Je proto marné u mariánského sloupu argumentovat tím, že jde jen o krásné umělecké dílo. Symboly jsou něco jiného než umění. Jakmile se tudíž umělecké dílo symbolem stane, jeho estetická hodnota přestává hrát hlavní roli. Debata o tom, zda je Váňova replika sloupu úžasným uměleckým dílem, nebo jen lacinou „maketou z OBI“ (jak se domnívá Apolena Rychlíková), je druhotná. Podstatné je, co v nás symbol rozehrává. Od toho se ostatně většinou odvíjejí i následná estetická hodnocení: připadá-li Hollanovi sloup krásný, zatímco Rychlíkové ošklivý, odráží to do velké míry emoce a konotace, které v nich daný symbol vyvolává.

Na památkářské autentičnosti u symbolu nezáleží


Z téhož důvodu je vlastně i tak trochu jedno, jestli je sloup autentickým dílem nebo replikou. Argumentace proti sloupu je přitom často vedena právě z památkářských pozic. Jak uvádí například vyjádření Ústavu dějin umění AV ČR, barokní originál se nedochoval, nemáme ani jeho podrobnou obrazovou dokumentaci, a nynější stavba je tak pouze falešnou imitací, jež „má vůči svému baroknímu vzoru jen minimální autentický vztah“ a stane se „jen zcela nevěrohodnou, banální atrakcí“.

Podobný argument by platil, pokud by mariánský sloup byl pouze řadovou památkou. Památky jsou vlastně zvláštní typy objektů, jimiž v moderní době udržujeme symbolický vztah ke své minulosti v situaci, kdy již paradoxně pro tradice nemáme příliš velký smysl. Památky představují speciální ochranný režim ve chvíli, kdy se již tradiční symboly nedokáží ochránit svou vlastní silou. Zatímco živý symbol je přirozeně respektován, objekty, z nichž už symbolická síla vyprchala, musíme chránit na památkovém základě. Jejich autentičnost se tím pádem přestává měřit podle toho, co v nás rozehrávají, a namísto toho nastupují historická kritéria: památka je autentická, pokud co nejlépe odpovídá své původní historické podobě, kterou má zakonzervovat pro naši současnou kolektivní paměť.

Jakmile je ale symbol živý, je historická památková autentičnost druhotná. Proto naši předmoderní předkové s takovou lehkostí bourali kostely a stavěli na jejich základech úplně nové, ještě autentičtější. Totéž ale pro živé symboly platí i dnes. I kdyby proto současná replika mariánského sloupu originálu vůbec neodpovídala, na její symbolickou autentičnost by to nemělo žádný vliv. Právě naopak: symbolická síla sloupu v současnosti vychází právě z toho, že jde o repliku zničeného originálu. Kdyby sloup zbořen nebyl, byl by dnes jednou z mnoha pražských památek bez většího symbolického významu. Teprve zboření mu dalo jeho moderní symbolickou sílu. Proto se také ve 20. letech katolíci rozhodli sloup neobnovit a peníze sebrané ve veřejné sbírce na jeho obnovu použít raději na stavbu nových kostelů. Jak konstatuje Vít Vlnas, „jizva po zničené soše plnila svou politickou úlohu lépe než sebelepší novodobá imitace“. Zbořený sloup byl symbolicky působivější než případný restaurovaný originál.

Symboly jsou víc o emocích než o myšlení


Pohled na vyostřenou debatu na sociálních sítích v posledních dnech dobře ilustruje také jednu z hlavních vlastností symbolů, a sice jejich schopnost vyvolávat emoce. V debatách, které o sloupu vedeme, se pochopitelně snažíme emoce skrývat a používat racionální argumenty. Někteří z nás to dělají tak dovedně, že se diskuse o sloupu v jejich podání jeví jako téměř akademická racionální debata. Tento dojem je nicméně klamný. Většina argumentů ohledně sloupu má ve skutečnosti silný emocionální náboj, jsou pronášeny s velkým zápalem. Nejlépe je to vidět na sociálních sítích v diskusích řadových čtenářů pod články o sloupu zveřejňovaných různými mediálními servery (např. zde). Jakkoli máme tendenci se nad takovýmito emocemi nabitými komentáři pohoršovat, ve skutečnosti jsou cenným dokladem toho, co s námi sloup doopravdy dělá.

Symboly nejsou pojmy. Nejsou primárně o myšlenkách, koncepcích či názorech (byť o nich mohou být také). Jejich základní schopností je na nás působit na všech úrovních naší osobnosti, uvádět nás do nějakého rozpoložení, probouzet v nás emoce. Symboly nás umí oslovit v hloubi duše, nadchnout nás nebo rozčílit, zvednout ze židle a přimět k jednání. Dobře pochopitelné je to pro nás v případech, kdy v nás symboly probouzejí emoce vznešené (např. zápal pro dobrou věc). Stejně tak v nás ale mohou vzbuzovat i emoce nízké a vulgární. A v řadě případů není snadné mezi obojím rozlišit: mariánská zbožnost se může prolínat s agresivním prosazováním vlastní pozice ve veřejném prostoru, odkazy na vznešené osvícenské hodnoty mohou jít ruku v ruce s nenávistí vůči oponentům. Temné emoce při tom zpravidla samotnými aktéry nejsou vědomě reflektovány a vyčteme je až mezi řádky.

Významy symbolu spočívají primárně v jeho účincích


Řada z nás sloupu připisuje nějaký význam, který poté uvádíme v různých diskusích jako odpověď na otázku, co pro nás sloup znamená. Takovéto významy jsou pravdivé, ale celek symbolu se jimi zdaleka nevyčerpává. A co víc, někdy mohou tyto vědomě uchopované významy být dokonce to nejméně podstatné. Významy symbolů totiž poznáme nejen z toho, co o nich lidé říkají, ale ještě mnohem více z toho, co s lidmi dělají.

Ukázkou může být časté přesvědčení, že sloup je „symbolem smíření„ mezi katolickou a protestantskou linií naší kolektivní identity. Toto přesvědčení je jistě autentické. Zároveň ale reálné účinky sloupu mají ke smíření daleko. Každý, kdo v posledních dnech četl komentáře k sloupu na sociálních sítích, mohl jasně vidět, že jde o téma silně polarizující, které vyvolává obrovské vlny vzájemné nevraživosti. Z religionistického nadhledu je toto nakonec pro pochopení sloupu mnohem důležitější než to, co si o něm kdo myslí. Vyvolává-li symbol v masovém měřítku nevraživost, je toto základnější složkou jeho významu než vznešené úvahy části aktérů o jeho údajné usmiřující funkci.

Symboly umí spojovat, ale i znesvařovat


Symboly jsou pro společnost důležité mimo jiné v tom, že ji dokáží propojovat. Jelikož je každý skutečný symbol mnohovýznamový, dokáže kolem sebe sjednotit množství velmi odlišných lidí, z nichž každého na něm osloví něco jiného. Stejně tak silně dokáží ale symboly společnost i rozdělovat. Obojí jde často ruku v ruce: jedna symbolem stmelená skupina svou identitu ostře vymezuje vůči skupině jiné, která danému symbolu přisuzuje odlišné významy.

Přesně to vidíme na mariánském sloupu. Ten je dnes primárně symbolem hlubokého rozkolu v současné české národní identitě. Jde o rozkol mezi tradičním pobělohorským katolictvím, které bylo po stovky let naší hlavní náboženskou identitou, a mezi Palackého mýtem, který osou moderní české národní identity učinil demokraticko-sekulárně interpretované husitství. Tento rozkol by samozřejmě existoval i bez sloupu, ale mnohem slaběji. Sloup ho zesiluje, a tím snižuje naději na nějaké reálné usmíření.

Paradoxní přitom je, že až donedávna se konflikt mezi katolictvím a demokraticko-sekulárním českým nacionalismem jevil jako dávno překonaný problém minulosti. Napětí mezi obojím bylo silné za první republiky, období komunismu je však do velké míry zahladilo. Katolická církev během něho stála na správné straně, mnozí její příslušníci byli pronásledováni a zapojovali se do disentu. Církev si tím získala úctu i řady nekatolíků a po roce 1989 měla ve společnosti velký kredit. O to je smutnější, že v důsledku obnovy sloupu jej u řady lidí ztratí a znovu se navrátí stará napětí, která už mohla dávno v tichosti vyvanout.

Dá se s tím něco dělat?


Výše uvedené postřehy nejsou úplně optimistické. Z mé perspektivy je spor o sloup nešťastný a selhávaly v něm obě strany. Větší selhání vidím na straně prosloupové, která přes odpor významné části veřejnosti svou vizi agresivně prosazovala tak dlouho, dokud se jí nátlakově nad druhou stranou nepodařilo zvítězit. Že se toto vše dělo v upřímné víře ve „smíření“, jehož tím dosáhneme, je dobrou ukázkou záludnosti symbolů. Jakožto kolektivně utvářené fenomény jsou symboly celistvé, a jejich účinky nás tak vždy přesahují a nikdy je nemáme plně pod kontrolou. Symboly pomáhají zesilovat nejen naše dobré úmysly, ale často i jejich nezamýšlený stín (např. polarizaci společnosti).

Ani strana protisloupová se však příliš nevyznamenala. Například kolektivní výzva řady intelektuálů Zastupitelstvu města Prahy zaujímá neméně černobílý postoj: odstranění sloupu podle ní vyjadřovalo „kritiku symbolů nedemokratického zřízení katolické monarchie“, jeho znovuobnovení „bude dalším symbolem neblahé expanze konzervativních až ultrakonzervativních proudů katolické církve do veřejného a politického prostoru“. Takovéto opakování tradičního protikatolického narativu vytlačuje zastánce sloupu do démonické pozice a vlastně jim nedává jinou možnost než obnovování sloupu prosazovat o to urputněji. Kdykoli jsou totiž do sebe zaklesnuty dvě protikladné pozice, jakýkoli tlak z jedné strany vyvolává protitlak na straně druhé.

Opravdové smíření by muselo vypadat tak, že vezmeme do hry jak sloup, tak jeho zbourání. Součástí české kolektivní identity je totiž obojí: jak habsburské katolictví, tak demokratický sekularismus první republiky. Obojí k nám patří a je dobré o tom vědět a být si vědomi jak toho dobrého, tak všech extrémů s tím spojených. Představy o tom, že by jednu z těchto složek naší identity bylo třeba odstranit (např. úplně vygumovat Palackého mýtus a opírat se jen o údajný katolický narativ), pokládám za iluzorní a nebezpečné. Kolektivní identitu nijak snadno předělat nelze, a pokud se o to budeme pokoušet, povede to buď ke společenskému rozkolu nebo k tomu, že se nám takto vytěsněné složky budou vracet jako temný bumerang. Mariánský sloup je ostatně právě symbolem takovéhoto příliš radikáního pokusu o „očistu“ své kolektivní identity a nemožnosti v něm uspět. Vlny negativních emocí, které jeho obnova vyvolala, jsou právě oním temným bumerangem.

V tomto ohledu mariánský sloup opravdu má reálný potenciál být symbolem usmíření. Tento potenciál ale nelze naplnit vztyčením polarizující repliky sloupu. Naplnit by ho býval mohl například současný pomník zbourání sloupu. Ten by jasně připomínal, že tam ten sloup byl, byl zbourán, toto zbourání mělo své dobré dobové důvody, ale zároveň bylo přehnanou protireakcí, nicméně k něm došlo a nyní je i toto součástí našich dějin. Takováto připomínka stržení by bývala mohla být přijatelná pro všechny strany. Pro milovníky sloupu by mohla fungovat tak trochu jako Zeď nářků v Jeruzalémě (tamní zbořený chrám nikdo obnovovat nechce, jedna zbylá zeď je působivější). Pro jeho odpůrce by symbolicky stvrzovala, že demokraticko-sekulární hodnoty první republiky stále platí, ale zároveň by byla i mementem přílišné radikálnosti jejich prosazování. Byl by to způsob, jak se symbolicky vyrovnat s minulostí a moci hledět do budoucnosti.

Tuto příležitost jsme propásli a v tuto chvíli už nebude snadné situaci napravit. Možné řešení nabízí návrh Petra Vilguse na kreativní dotvoření sloupu nějakým dalším prvkem, který by symbolicky vyjádřil i druhou polovinu sloupového příběhu. Jakkoli mi ale takovýto návrh přijde skvělý, nepokládám za příliš pravděpodobné, že by v současné rozjitřené atmosféře bylo možné v tomto dosáhnout konsensu.

Nezbývá než si přát, aby postupem času emoce alespoň trochu polevily a sloup obklopený stánky s trdelníky přestal přitahovat tolik pozornosti. Teprve časem se ukáže, zda daná situace nabízí i nějaké pozitivní řešení.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy