Počátek posledního měsíce v roce je ve vojenskohistorických publikacích téměř beze zbytku spojován se 7. prosincem 1941 a překvapivým útokem japonského válečného námořnictva na americkou námořní základnu Pearl Harbor. Tato událost si samozřejmě zaslouží maximální pozornost, a to také ze systémového hlediska.

Fakticky totiž proměnila dva v té době probíhající a na sobě nezávislé vojenské konflikty – v Evropě, Atlantiku a Středomoří na jedné zemské polokouli, na Dálném východě na druhé zemské polokouli – v jediný válečný konflikt, první válku v lidských dějinách, která měla globální charakter.

Ve stejném roce však došlo na počátku prosince k jiné události, jež ovlivnila průběh druhé světové války v Evropě obdobným způsobem. Ráno 5. prosince 1941 zahájily sovětské jednotky útok u města Kalininu a odstartovaly tak události, jež byly později označeny jako protiútok sovětských vojsk u Moskvy nebo moskevská útočná operace.

Několik válečných událostí prvního dvacetiletí 20. století obdrželo přívlastek „zázračné“. V létě 1914 se na francouzském území odehrál „zázrak na Marně“, když se Francouzům podařilo zvrátit tehdejší úspěšný postup Němců na Paříž. O šest let později pak došlo k „zázraku na Visle“, v němž Poláci odrazili útok bolševických jednotek na Varšavu. Při interpretaci dějin druhé světové války se však již s takovými přívlastky šetřilo, snad i z toho důvodu, postupující bezvěrectví odmítalo hledat vysvětlení překvapivých událostí a válečných zvratů v transcendentnu. Místo toho se však objevila vysvětlení spjatá s přírodními podmínkami, takže vítězil „generál bláto“, „generál mráz“ či „generál zima“.

Oba tyto typy interpretace mají mnohé společné, hlavně neschopnost získat a vyhodnotit ucelené soubory informací, které dokáží ony překvapivé zvraty vysvětlit. V sovětsko-německé válce let 1941-1945 pak existuje ještě jedna interpretační berlička, téměř bez výjimky užívaná v rámci interpretace konkrétní bojové akce poraženou stranou. Jde o autoritativní zásah ve vojenských věcech nekompetentního diktátora, buď německého Adolfa Hitlera, nebo sovětského Josifa Stalina. Tento diktátor diletant je schopen svojí umanutostí a diletantismem ničit skvělé plány geniálního německého (např. Ericha von Mansteina) či sovětského (např. Georgije K. Žukova) vojevůdce. Tato interpretace se sice objevuje hlavně v pamětech, psaných dotyčnými generály, velmi často však prosakuje i do odborných publikací a pravé žně pak slaví ve statích popularizačních.

Interpretace bojových akcí sovětsko-německé války je specifikum sama o sobě, neboť standardně pokřivený pohled historiografie účastněných zemí je zde navíc násoben ideologickými floskulemi, jež zůstávají v menší či větší míře zachovány i po půlstoletí. Česká historická obec sice mohla mít výhodu nezúčastněnosti, a tím aspoň relativní objektivnosti, až do konce osmdesátých let minulého století však byla ideově připoutána k jediné interpretaci, jež se s objektivní realitou neshodovala téměř programově. Možnost názorové pluralizace v posledních dvou desetiletích však přispěla jen k tomu, že knižní trh zaplavily publikace prakticky celého názorového spektra ze zahraničí.

Kvůli tomu, že česká vojenská historie v oficiální linii zkomírá na úbytě, není standardizovaná národní interpretace dějin druhé světové války v dohlednu, o kritické diskusi nad jednotlivými tématy ani nemluvě. Český čtenář tak má možnost získávat informace a seznamovat se s interpretací dějin druhé světové války jen z cizojazyčných překladů, ve nichž se dosti často snoubí nepříliš vhodný výběr publikace ze strany nakladatelství s ještě horším překladem. Český čtenář tak dosti často zůstává v zajetí interpretačních extrémů, jež se zvláště při zpracování historie bojových akcí na východoevropském válčišti druhé světové války prosazují mírou vrchovatou. Přitom reálný průběh bojových akcí na východě Evropy od června do prosince 1941 lze, při znalosti stále se rozšiřujícího faktografického spektra, interpretovat vyváženě a logicky. V posledním desetiletí dosahují na tomto poli vynikajících úspěchů zvláště američtí vojenští historikové, jejichž publikace si poznenáhlu začínají razit cestu také na náš trh.

Vzhledem ke skutečnosti, že v posledních dvou desetiletích se zvláště v zemích východně od nás objevil úplný „roh hojnosti“, sypoucí nepřeberné množství dříve utajovaných archivních materiálů, dostává zkoumání dějin sovětsko-německé války let 1941-1945 nové impulsy, neboť se začíná vyrovnávat znalost podrobných reálií obou soupeřů v operační, technické i logistické oblasti. Kromě mnoho let tušené reality vyšší kvalitativní úrovně německých vojáků i velitelů a značné kvantitativní převahy na sovětské straně však ze srovnání adekvátních údajů začínají vyplývat dosti překvapivé závěry. A právě na počátku zmiňovaná bitva o Moskvu v roce 1941 má nyní k dispozici interpretace, v nichž o překvapení není nouze.

První z překvapivých závěrů se týká německého velení a koncepčního plánování vojenských operací. Německá útočná operace s krycím názvem Tajfun byla naplánována velice ledabyle a v perspektivě pouhých dvou či tří týdnů. Němci sice na počátku útoku soustředili přes 70 divizí, ale nedokázali doplnit svá vojska vojáky a zbraněmi na plné počty, a trend nedostatečného doplňování vojsk se během operace prohluboval. V klíčovém okamžiku navíc byla útočícím jednotkám odebrána značná část letecké podpory. Německé velení tak ignorovalo jeden z postulátů, jež německá vojenská věda v minulých dobách dovedla po teoretické stránce k dokonalosti, princip koncentrace sil a prostředků. Ruku v ruce s tím šla skutečnost, že německé velení plánovalo útočnou operaci bez ohledu na její potřebné logistické zabezpečení. Nízká kapacita přepravních prostředků nestačila ani na zásobování všech vojenských jednotek střelivem a pohonnými hmotami, takže i část tankových divizí musela zůstávat v týlu, neboť nebyla schopna pohybu. Reálná znalost logistického zabezpečení vede spíše k podivu, že se Němci byli schopni vůbec dostat tak daleko.

Druhý závěr se týká sovětského velení. To se na počátku operace chovalo zcela katastrofálně, takže Sověti během prvních deseti dnů bojových akcí přišli o téměř polovinu svých vojsk. Sovětský Hlavní stan však dokázal, na rozdíl od Němců doplňovat svá vojska. Sověti měli na moskevském směru původně přes sto divizí, přičemž téměř o polovinu přišli během prvních bojů. Ale do konce listopadu se dokázali posílit o více než 70 divizí, takže měli být – na rozdíl od Němců – ve vrcholné fázi boje silnější než na jeho počátku. Ovšem skutečnost, že Sověti tyto posily nasazovali rozdrobeně a bez jasného plánu znamenala, že své možnosti doslova promrhali v podružných střetech. Na jedné straně tak byli nuceni obětovat značné síly, aby získali čas na přesuny záloh, na straně druhé svojí neschopností soustředit vojska na operačně důležitých směrech nebyli schopni onen získaný čas smysluplně využít.

Třetí závěr se týká vlivu počasí a způsobí asi největší překvapení. Až do počátku prosince 1941 nemělo počasí výraznější vliv na vedení bojových akcí. Onen vzývaný „generál bláto“ v žádném případě nesehrál rozhodující úlohu při zastavení německého postupu. Schopnost útoku byla u Němců mnohem více ovlivněna akutním nedostatkem pohonných hmot po celou dobu bojových akcí. Stejně tak „generál zima“ se až do poloviny prosince 1941 vůbec neprojevil, neboť teploty klesly pod -15° C až počátkem druhé prosincové dekády.

Ukazuje se, že také pro moskevskou bitvu a konkrétně pro období počátku října až počátku prosince 1941 platí všeobecná zásada vojenských dějin – úspěchu dosahuje ten, kdo udělá méně chyb. V úvodu bojů trestuhodně chybovali Sověti, takže umožnili Němcům postoupit na dohled ke svému hlavnímu městu. Ovšem Němci ignorovali mnoho základních principů své vojenské teorie ještě před zahájením svého útoku, a tyto chyby se jim vymstily ve vrcholné fázi bojů. Operace Tajfun tak skončila – poprvé během druhé světové války – na pozemním válčišti německým neúspěchem.

Bez ohledu na propagandu obou stran neměla celá bitva u Moskvy ani jednoznačného vítěze, ani jednoznačného poraženého. Sověti zastavili německý postup a donutili protivníka stáhnout se částečně zpět, ovšem za cenu ztrát na lidech a materiálu, které by pro jinou zemi znamenaly definitivní porážku. Němci se naproti tomu v plánování a řízení operací dopustili takového množství chyb, jež by pro jinou armádu také znamenaly naprostou porážku. Jejich největším neúspěchem však byla ztráta času. Přišli o možnost dosáhnout rozhodnutí pomocí rychlých akcí a rozředili své síly v obrovském prostoru. Síly a prostředky pro vedení bleskové války se vyčerpaly a s jejich zmizením jim zmizela také šance na dosažení vítězství ve válce.