Už deset měsíců v této zemi nevládnou politické strany. Neprojednávají se důležité zákony, odsouvají se životně nutné reformy, poslanci předvádějí jen dobové tanečky a občas dokonce dramatická divadelní představení, senátoři si dokonce vzali tříměsíční dobře placené prázdniny, během kterých samozřejmě dál dostávají nedaněné poslanecké náhrady na kancelářské potřeby, provoz kanceláří, dopravné, ošatné, stravné a tak dále a tak dále.

My, daňoví poplatníci platíme politickým stranám za každé křeslo v parlamentu devět set tisíc korun. Takže za senátorskou dovolenou přispějeme politickým stranám více než dvěmi sty tisíci korunami za každého senátora.
Nepolitická Fischerova vláda bojuje o každý ušetřený milion, který jí nabubřelí papaláši s neuvěřitelnou samozřejmostí shazují ze stolu a žádají další a další miliardy na uplácení určitých skupin voličů z kapes všech daňových poplatníků.
Jak je to možné? Jak to, že denně nás platy poslanců, senátorů, ale také ministrů, kteří nemohou nic rozhodnout, vyjdou na tři čtvrtě milionu korun a nikdo z těch nečinných neřekne: Je to nemorální, mělo by se s tím něco dělat. Třeba část peněz vrátit do státního rozpočtu, abychom nezvyšovali jeho katastrofální schodek. Nejde přece o zanedbatelná čísla. Za rok jim platíme z našich daní víc než čtvrt miliardy. Kdo z vás to má, jak řekl kdysi pan Paroubek novinářům, když mluvil o svém platu.
Není to celé nestoudné? Nezaměstnanost stoupá. Pracovní místa mizí. Zadlužování státních i veřejných rozpočtů nabírá na rychlosti, hrozba státního bankrotu začíná být reálná. Už teď přibývá osobních bankrotů, exekucí, lidských tragédií. A pak se najde poslankyně strany, která má dokonce ve svém názvu odkaz k sociálnu, a ta paní tak nerada jezdí vlakem, že se raději po republice pohybuje letecky. Kdyby to nebylo tristní, bylo by to k smíchu. Ale my už si bohužel ani šibeniční humor dovolit nemůžeme.
Naše státní kasa je vyždímaná a ochotu politiků, kteří nesou za tento stav vinu, řešit stále hrozivější problém zadlužování státu nevidíme. Že by třeba naše zvolené v této neradostné situaci napadlo snížit si platy? Tak to ani omylem. Naopak, hledají cesty, jak lidi ještě více obrat na daních. Každá rada drahá a každý sebedrastičtější způsob dobrý.
Strana Věci veřejné připravila sérii návrhů protikrizových opatření, které mohou do státní kasy přinést stovky miliard korun a přitom daňovým poplatníkům nevytáhnou z kapes pomocí daní jedinou korunu. Například inventuru obzvlášť nemravných prodejů státního a veřejného majetku za posledních deset let a doplacení skutečné ceny nebo zrušení těchto pro stát prodělečných obchodů. Nebo nasazení agentů provokatérů mapujících, kteří politici a státní úředníci jsou ochotní ke korupci, jejich odhalení, zveřejnění a nucený odchod z politiky i ze státních služeb. Osm set miliard ročně vydává tento stát na veřejné zakázky. Statistika říká, že jsou předražené o třicet procent. To znamená, že třicet procent z osmi set miliard se ukradne a nastrká do kapes politiků a úředníků. Zastavení tohoto systému pomocí agentů provokatérů by tedy uspořilo dvě stě šedesát miliard. A bylo by po schodkovém rozpočtu.
Nebo daňovou amnestii po vzoru Itálie i Německa, která by zpět do republiky vrátila desítky miliard korun, vyvezených z této země v rozporu s daňovými předpisy. Jejich zdanění by opět přineslo peníze do státního rozpočtu. Ukázalo se, že jdeme dobrou cestou. Daňová amnestie se líbí ministru Janotovi a uvažuje o jejím rychlém uvedení do praxe.
Náš balík obsahuje více než deset ekonomických návrhů. Od jara ale politici naše návrhy ignorují. Že by se k nim během dovolené nic nedoneslo? Ale ne všichni jsou přece na dovolené. Ti, kteří si dovolenou zatím nevzali, ovšem místo přemýšlení, kde ušetřit navrhují spíš jak ještě víc zatížit státní rozpočet dalšími výdaji. Jako by neviděli, že tato země už nutně potřebuje záchrannou akci. Jen aby na ni nebylo nakonec pozdě. Když ovšem nutnost záchranné akce nevidí politici, musíme se o ni pokusit my občané. Při volbách.
Radek John, předseda strany Věci veřejné