Pravidelní čtenáři mých nepravidelných blogů ví, že se snažím ve svých zamyšleních držet odborných klimatologických témat. Nadpis tomu sice nenasvědčuje, ale i dnes se toho budu (téměř) držet.

Měl jsem možnost zúčastnit se semináře „Změna klimatu a zvládání přírodních katastrof“, který na Taiwanu pořádal International Cooperation and Development Fund (ICDF). Jednalo se o malý, téměř rodinný seminář pro 23 účastníků z 18 zemí. Takové akce mám rád, protože poskytují široký prostor pro diskuse a výměnu zkušeností.


Česká republika je šťastná země. Když u nás řekneme „přírodní katastrofa“, tak se většině z nás vybaví jen povodně. Na Taiwanu to mají komplikovanější – několikrát ročně zasáhne ostrov tajfun a zemětřesení různých stupňů. A s tím samozřejmě souvisí další extrémy – vichřice, přívalové i dlouhotrvající deště, povodně, sesuvy a mury (blokovobahenní toky), zřícené budovy a požáry. Navíc má Taiwan v osídlených oblastech řádově vyšší hustotu obyvatel než je u nás (dvojnásobný počet obyvatel na polovičním území a větší část ostrova s horským, těžko obyvatelným, terénem).

Systém včasného varování před hydrometeorologickými extrémy je na Taiwanu hodně podobný tomu našemu (meteorologická předpověď, předpověď srážek a průtoků, varování, výstraha, evakuace). Narazil jsem však na dva významné rozdíly. Zaprvé mají reakci na nebezpečí hodně postavenou na dobrovolnících, kteří jsou proškoleni a koordinují lokální reakce ve svém okolí, v rodině, u přátel. Samozřejmě ve spolupráci s místními záchranáři (hasiči, policie, zdravotníci, armáda). A za druhé směřuje jejich systém primárně k evakuaci, která by měla proběhnout v dostatečném předstihu, v klidu a přes den. Žádné nervózní noční manévry. Samozřejmě za cenu mnoha hodin strávených v úkrytech a na různých shromaždištích v očekávání nebezpečí, které je často slabší nebo v jiné lokalitě. Varování a předběžná reakce před zemětřesením jsou bohužel složitější. I když se po zemětřesení v roce 2009 v italské Aquile hodně o možnosti varování diskutovalo a místní seismologové byli dokonce popotahování po soudech, tak nám stále rozum říká, že varovat předem nelze. Přesto mají na Taiwanu propracovaný systém šíření informace o zemětřesení, které do místa Vašeho pobytu dorazí za 50, 30 nebo 10 sekund (!). Je to tak akorát doba na otevření dveří, aby se nevzpříčily a schování se pod stůl. Popřípadě na zastavení výtahu a vystoupení. Tato informace je šířena na různé všudypřítomné displeje a obrazovky, hlasově a do některých zařízení i jen jako signál s automatickou reakcí (například zmíněné výtahy).

A proč ten podivný nadpis? Česká republika je šťastná země i proto, že jsme samostatnou součástí Evropy a víme, kam patříme. Nemusíme se vymaňovat z něčího vlivu (ale můžeme). I to je na Taiwanu poněkud složitější. Čínská lidová republika považuje Taiwan za své území. Taiwan má však svého přímo voleného prezidenta, vládu, parlament, policii, armádu, měnu, olympijské sportovce, … Část politické reprezentace považuje aktuální samostatnost Taiwanu za téměř dokonalou (chybí jen mezinárodní uznání této samostatnosti a „křeslo“ v OSN). Jiná část však považuje jednotnou Čínu za ideál, kde je vadou na kráse jen to, že je centrum této Čínské republiky na Taiwanu a ne v Pekingu. Je docela zajímavé, že Čína byla v OSN reprezentována Čínskou republikou se sídlem na Taiwanu až do roku 1971. Tato Čínská republika a nikoliv Čínská lidová republika je/byla zakládajícím členem OSN. Hovoříme-li tedy o jednotné Číně, pak bychom měli vždy dodat, kterou Čínu máme na mysli. Mezinárodní diplomacie a politika je složitá. Osobně přeji Taiwancům samostatnost s mezinárodním uznáním.