Změna klimatu je realitou a každý, kdo má za něco zodpovědnost by měl přemýšlet, zda a jak se ho tento fenomén dotýká dnes a bude dotýkat v budoucnosti. Česká republika (hlavně díky aktivitám MŽP) má schválený dokument Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR, tzv. Adaptační strategii (usnesení vlády č. 861 ze dne 26. října 2015). Mít strategii vůbec neznamená, že se nám budou problémy vyhýbat. Adaptační strategie nám jen poskytuje prostor a možnosti se na problémy připravit, a když přijdou tak správně reagovat. Nepředpokládám, že by obsah strategických dokumentů mohl být náplní širokých veřejných diskusí. I proto je připraven a od letošního roku schválen tzv. Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, který Adaptační strategii rozpracovává do jednotlivých oblastí podle projevů změny klimatu a úkoluje zástupce jednotlivých sektorů. V materiálu jsou podrobně popsány možné dopady, zranitelnost a rizika plynoucí z dlouhodobého sucha, povodní, vyšších teplot, meteorologických extrémů a přírodních požárů.


Tyto nejnovější adaptační materiály, které má Česká republika k dispozici, jsou jen prvním krokem. Ne, že bychom potřebovali další popsané listy papíru, to ne. Teď se potřebujeme nad jednotlivými úkoly a problémy zamyslet a začít reagovat. Často slýcháváme, že změna klimatu je hrozbou. Ano, je. Ale já vidím hlavně příležitost. Příležitost něco změnit, zlepšit, něco ukončit a něco nového zahájit. A to vše tak, aby to zlepšilo kvalitu našeho života nejen v době extrémních situací, které nám počasí a podnebí přináší, ale i v každodenním životě. Proč by chtěl někdo zpochybňovat změny v hospodaření s vodou v krajině, hlavně v lesích a na horách? Proč by chtěl někdo zpochybňovat podporu zelených měst, malých nádrží a kašen, které zpříjemní pobyt v sídlech nejen v parném létě? Půdní eroze je rovněž problém, který bychom měli řešit, stejně jako zásobování vodou v oblastech, kde je o vodu nouze.

Diskuse o změně klimatu je u nás hodně rozjitřená. Mohou za to některé veřejně známé osoby, které mají výbornou politickou strategii a reklamu a minimální znalosti daného problému. Svými výhradami proti možnému vlivu člověka na klima dosáhli efektu, který jistě neplánovali. Jsou proti snižování emisí, proti změnám v hospodářském životě, proti podpoře technologického pokroku, zkrátka proti všemu co považují za ohrožení svobody a vůbec si neuvědomují, že jsou proti přírodě, proti člověku. Snižování emisí považují za poroučení větru dešti a nedochází jim, že právě emise skleníkových plynů a dalších látek ovlivňují naše počasí a podnebí. Produkcí emisí poroučíme větru dešti, ne tím, že je chceme snižovat. V lednu letošního roku jsme zažili několik smogových situací. Nejen na Ostravsku, kde to všichni považují bohužel za normální. Ale i v Praze a v dalších městech. Příčinu jsme hledali v emisích z dopravy, z průmyslu, z lokálních topenišť nebo v dálkových přenosech znečišťujících látek. Ale vždy šlo o emise, které mají úzkou souvislost s fosilními palivy. A emise skleníkových plynů také souvisí s fosilními palivy. Nebudeme snižovat emise skleníkových plynů? Budeme žít ve smogu. Můžeme se dohadovat o nutnosti tyto emise snižovat nebo mne. Můžeme to považovat za výmysly „environmentalistů“. Můžeme odmítat Pařížskou dohodu v parlamentních disputacích různých „ideologistů“. Ale adaptace, které se snaží řešit výše popsané strategické materiály, potřebovat budeme. Počasí si s námi zahrává a výhled na další roky a desetiletí není nijak optimistický. Je hodně málo pravděpodobné, že by se počasí ve střední Evropě v následujících letech vrátilo k mírnému průběhu, který jsme znali ve 20. století. Na to bychom spoléhat neměli.

Psáno pro Lidové noviny, 23.6.2017, s. 11