Němci přinesli světu mnoho užitečných vynálezů, od automobilu, přes pojízdný hasičský žebřík, trolejbus až po Trabant, aspirin, první počítač, zubní pastu, ale vysoko nad všemi těmito banalitami ční objev hry člověče nezlob se, gumových medvídků a především od roku 1512 historicky prověřený návod jak zacházet s malými dětmi při koupeli.


V satiře nazvané Narrenbeschwörung vylil první dítě s vaničkou Thomas Murner (werfen das Kind mit dem Bade) a proto se ani nedivím, že česká Wikipedie o něm napsala: „Murner byl aktivní a vášnivý charakter ale vyrobení nepřátelé kdekoli on šel“. Já bych ho také hnal sviňským krokem, kdyby mi takhle řádil doma. Nápodoba jeho počínání bohudík zůstala dlouho omezena na německy mluvící kraje, ale tam řádila neúprosně a neušetřila ani vědecké kruhy. Kepler při úpravách Koperníkova modelu odolal tomuto pokušení, alespoň se o tom zmiňuje v jednom svém traktátu.

Trvalo více než 300 let, než se tento zvyk dostal do konzervativní Anglie (throw out the baby with the bath water), kam jej údajně uvedl Thomas Carlyle ve své stati Occasional Discourse on the Negro Question. Se zájmem jsem si přečetl jeho plamennou obhajobu otroctví, které „romanticky“ modernizoval do nevolnictví, našel jsem tam také výzvu k novému chápání svobody, blížící se marxistickému, ale mezi jejími atributy nebylo ani zmínky o hygienických návodech a procedurách týkajících se batolat.

Nicméně jak nás poučují etymologické manuály, z Velké Britanie nejspíš prostřednictvím BBC se již jako epidemie šířily tyto manýry Evropou. Nejprve do Francie (jeter le bébé avec l'eau du bain) a pak dále na východ, dokonce až do Ruska (выплеснуть ребёнка вместе с водой). Všichni aktéři měli volnou ruku, co se týče načasování samotného výkonu, pouze Italové tak činili teprve poté, co bylo dítě omyto a voda byla uznána za špinavou (buttare via il bambino con l’acqua sporca). Druhou možností je, že dítě vkládali do již špinavé vody.

Je chvályhodné, že všude se snažili především ZAMEZIT tomuto počínání, i když v moderních bytech a domech, by se asi nic děsného nepřihodilo, kdyby se jim to nepovedlo, protože dítě by odtokem ve vaně či v umyvadle určitě nevyteklo dál a zůstalo by k dispozici pro další postupy (osušení, oblečení do pyžama, atd). To zřejmě věděl inspektor z Havlovy Asanace, když prohlásil: „Nepřišel jsem vylít s vaničkou i dítě. Chci dítě naopak z vaničky vyjmout, osušit a ošetřit, aby mohlo dál zdravě žít a rozvíjet se do krásy“.

Chápu, že nezkušení mladí rodiče se mohou tohoto přehmatu snadno dopustit a věřím, že EU záhy vydá příkaz, aby dětské vaničky byly vybaveny bezpečnostními postroji na způsob autosedaček pro nezletilce, a že ve všech zemích proběhnou rozsáhlé vzdělávací akce v úhrnné ceně řádově miliard euro, na což bude vypsána příslušná daň, přičemž rodiny s dětmi, které se koupou, obdrží jednorázové „vanovné“, pokud bude u vesla sociální demokracie. O příspěvcích těm rodinám, které špinavé děti raději zahodí a udělají si nové, rozhodne zvláštní – k tomu speciálně zřízený – státní úřad, na počest Noemovy (záchranné) archy nazvaný KOCÁBKA.

Co však je daleko větší a dosud ještě ani nereflektovaný problém, je ne/vylévání dětí z vaniček ve veřejných institucích. Jak je možné zjistit byť jen z letmého nahlédnutí do jakéhokoli media, potýkají se s ním všude a je lhostejné, jde-li o privátní či veřejnou sféru. Nejhorší stav je na všech úrovních státní správy.

Například v Brně to musí být akutní, když se problému intenzivně věnuje radnice: „Nikdo nezpochybňuje to, že je potřeba tento fenomén posledních brněnských let začít řešit, nicméně nelze s vaničkou vylít i dítě. Primátor města se vyjádřil, že si uvědomuje potřebu nějak žebrotu na brněnských ulicích regulovat...“ Není sice jasné, zda tam žebrají o vaničky, o vodu, o děti, nebo o povolení k vylejvání, ale naléhavé to je. Jakýsi blogger sice radí: „Někdy stačí jen cesta tramvají a ani nemusíte vylít dítě i s vaničkou…“, ale protože je příspěvek nadepsán DENÍČEK A NOČNÍČEK, vnucuje se otázka, co chce jeho autor vylévat.

Trestuhodná je absence jakýchkoli hygienických norem a dalších prováděcích předpisů na úřadě, který by měl být pro ostatní vzorem, tedy na ministerstvu zdravotnictví ČR. Pan náměstek Šnajdr totiž prohlásil: „Při těch tisícovkách rozhodování úřadu o lécích se může stát, že dojde k chybám. A je taky pravda, že zákon potřebuje drobné změny. Ovšem celkově jde o správný systém, tak nechtějme s vaničkou vylít i dítě.“

Ptám se, kde vzali – uprostřed legislativní procedury – na státním úřadu dítě? Ze siročince? Nebo je musel (dobrovolně? za úplatu?) zapůjčit někdo ze zaměstnanců? Jak staré a jak velké má být dítě připravené k vylití? Kdo dbá o teplotu vody ve vaničce? Jaký výcvik má pověřená osoba, která má tomuto činu zabránit? Kam se vylejvá na ministerstvu voda z vaničky? Kam děti? A takových otázek jsou desítky! Nezodpověditelných?? Možná. Zvláště když se k tomu vyjádří jeden z nejpovolanějších, slovutný profesor lékařské fakulty Karlovy Univerzity: „kategorické soudy medicíně nepřísluší, neboť by se mohlo s vaničkou vylít i dítě.“ Pak babo raď!

Dítě ve vaničce se však dostává i do oblasti vysokých financí a je tam tak důležité, že je (ve srovnání s méně podstatnou inflací) tučně vytištěné: „I Blanchard uvádí, že stabilní inflace musí zůstat jedním z hlavních cílů měnové politiky – tedy že „dítě by se nemělo vylít i s vaničkou“. Myslel jsem si, že na takových místech se pouze lichvaří, ale z citátu plyne, co tam dělají. Moje rozpaky nad způsobem realizace monetární politiky ukončil příspěvek uvedený na stránkách zvaných LUPA: „Datum: 18. 9. 2006 19:37 Nový--- Vložil: Jarmil Prdel---Titulek: Re: Delaji pitomosti (Celé vlákno)--- U nás se tomu říká "vylít s vaničkou i dítě." Oni je tam tedy evidentně vylili!

Charakter lidí, kterým se přes odpor pokrokových sil daří vylévat děti (nebo to ÚPORNĚ plánují), je pod psa. Zde náhodný, leč reprezentativní výběr: Nevyčítám mu kritiku činnosti ČT, ale to, že je schopen s vaničkou vylít i dítě (týká se „nevzdělance a demagoga Knížáka“) --- na zmíněném webu prezentovaný se snaží úporně s vaničkou vylít i dítě --- Jak nebrat kritiku na vědomí, zastavit se u způsobu, jakým byla přednesena a odmítnout ten způsob a tím vylít to pověstné dítě s tou vaničkou (ničemnostmi šokovaný Goldstücker se prohřešuje proti češtině a redundantně používá ukazovací zájmena; nevím, jak by uspěl ve slohové práci u státní maturity).

Když jsme u psů, jich se to také týká. Ba i koček. Alespoň tak na svém webu soudí jejich majitel (=páníček, vylitej): „Nechci však vylít dítě s vaničkou a tak dnes začnem nacvičovat, jestli to se psem (kocourem) něco udělá.“ To zavání černou magií. Našinec ale musí zůstat stát na Zemi a teorie ověřit experimentem. Bobina (naše psa) do vaničky odmítla ohánějíc se citátem, že dvakrát nevstoupí do stejné vody. Ale zítra přijde vnučka. Ta menší. S ní by mohly jít pokusy snáz. Ta větší už by se mohla úspěšně bránit.