Věda je vznešená a krásná, ale je někdy krutá ke svým milencům.
Teta Kateřina

Nelidská vedra posledních dnů ve mně nevyvolala vražedné tendence jako u občanů New York City, kde vzrostl počet vražd na dvojnásobek normy (zdroj: BMJ), ale naopak, naprosto umrtvila celou mou psychosomatickou aktivitu, o spirituální už ani nemluvě. A moje vnitřní dispozice spolu s korupcemi na Slunci na tento neblahý stav naroubovaly plevelné výhonky neuvěřitelné lenosti.

Byl jsem líný jak prase, ba co dím, ještě daleko línější. Asi jako demoralizovaná tlupa prasat, ve které je jako prase líný nejen prasečí „král“, ale také prasečí „šlechta“ i prasečí „proletariát“. A jak jsem tak uvažoval (líně; jak jinak) o míře, rozsahu a hloubce svého stavu, vzpomněl jsem, že před dávnými lety přítel Milan Meier učinil malý krok pro sebe, ale velký skok pro lidstvo, když vypracoval základy metody kvantifikující lenost. Vzhledem k omezenosti, nepřátelství a žárlivosti tehdy panujících koryfejů vědecké obce ji publikoval jen v úzkém společenství nás hochů, co jsme spolu mluvili.

Na rozdíl od Stevensonovy, samotným autorem později neprávem zlehčované, Obrany zahalečů (An Apology for Idlers), která přiznává právo na lenost jen mladým lidem, Čapkovy subjektivisticky pojaté Chvály zahálky, v níž se navíc dopouští zásadních věcných omylů (např. když píše, že „zahálka není matkou hříchu; nemůže být vůbec matkou, jsouc dokonale neplodná“) a Russelovy utilitaristicky podložené Chvále lenosti (In Praise of Idleness), představuje Meierův revoluční čin nezištnou a cennou službu čisté i aplikované vědě.

Pokud je mi známo, je to zatím světově jedinečná a jediná stupnice lenosti s krajními hodnotami „línej pracovat“ na jednom konci a „línej chodit na záchod“ na druhém. Tohoto stupně byl podle pamětí Boženy Neumannové schopen dosáhnout jeden slavný a několika generacemi opěvovaný básník, vyznačující se dále tím, že si často půjčoval, ale nikdy peníze nevracel. Zásadními charaktristikami mezi uvedenými extrémními hodnotami jsou: „línej jak prase – línej se milovat – línej sedět – línej jít do hospody“.

Lenost v mém pojetí ale nepředstavuje jen a jen pasivní stav, je také spojena s intenzivní – byť zprvu navenek nikterak patrnou – tvůrčí aktivitou, která vede k nečekaným objevům charakteru serendipity, jak ostatně dokládají ilustrační fotografie postihující výsledky naší, tedy typicky mužské, lenošné kreativity. Při veškeré úctě, již chovám k výronům ženského mozku, si dovoluji tvrdit, že na takové věci by žádná sebegeniálnější žena napřišla.



V době vzniku Meierovy škály lenosti jsem se zaobíral myšlenkou na usnadnění domácích prací, jejichž vykonávání se mi jevilo vesměs jako ponižující. Když bylo možné vynalézt automatickou pračku, což nepochybně bylo dílo muže zahnaného k neckám s valchou, proč by nešlo zautomatizovat další oblbující činnosti.

Myšlenka mého projektu byla prostá: postavit pro mladé rodiny městečko s obecními byty, v nichž by se vybíralo minimální, spíše symbolické nájemné.

Podmínkou by však bylo, že všechny ženy musí být zaměstnané a všichni muži musí být na plný úvazek v domácnosti. Nepochyboval jsem aní okamžik, že v krátké době by takové sídliště překypovalo vynálezy, jež by zastínily jak inspirativní film Frigo elektrotechnikem, tak vizi Bradburyho domku budoucnosti, v němž podlahu uklízely mechanizované myšky. Můj plán však narazil na naprosté nepochopení tehdejšího Ministerstva pro místní rozvoj a ČSAV.

Nicméně analogicky jako byla speciální teorie relativity nezbytná pro pozdější teorii obecnou, jsou i Meierovy myšlenky podkladem pro zahájení kvantifikace celé řady jevů a dějů vyskytujících se ve vědách sociálních, kde jsou dosud jen ledabyle okecávány. Podívejme se třeba na tak častou vlastnost, jakou je drzost, která je popisována jen čtyřmi nedokonale definovanými stupni: drzý, drzejší, nejdrzejší a chucpe. Je možné vystačit s takto rozmlženou škálou? Při tak hojném a pestrém rozprasení? Nebo deficit charakteru, intelektu a dalších vlastností!

Jen naivní jedinec bez špetky politického rozhledu se může ptát, k čemu to bude dobré. No přece ke všem blížícím se volbám. Teprve kvantifikace potřebných vlastností nám dá srozumitelný index, který bude mírou volitelnosti a prognostickým markerem potenciálního úspěchu. Tak třeba kandidát A bude mít drzost 20, deficit charakteru 42 a deficit intelektu 17, jeho konečný index bude 20x42x17 a bude jasné, že toho je třeba volit, a nikoliv slabšího kandidáta B s indexem pouhých 15x31x26, přestože jeho deficit intelektu se jevil jako velmi slibný.

Vážení, předkládám zde cenné výsledky svého období lenosti, bohužel se již ochladilo, takže jest mi vrátit se k práci.