Když se lékaři pustí do politiky a léčení společnosti, nedopadá to dobře. Jedinou světlou výjimkou byl Radovan Karadžić, ale ani on nebyl úplně bez chyb. Nechal se chytit, což se správnému politikovi nesmí stát. Naši lékaři se také příliš nevyznamenali, snad jedině ta bystrá doktorka, která prohlásila, že lidé, kteří zažili válku se jistě rádi uskrovní, protože to dovedou, aneb co se v mládí naučíš...



Nabídka zpracovat takovéto téma se ale neodmítá, neboť je z těch, jež přicházejí jednou za život. Patřím do generace, která už ponechává výboje mladším, věnuje se pohledům do historie a hledání souvislostí. V souladu s jednou z pěti latinských vět, které umím (latina patřila za našich školních let mezi reakční pavědy a později už na ni nedošlo), směle tvrdím, že historia – magistra vitae nám může něco hezkého poradit a doporučit.

Ponořil jsem se tedy do doby před šestisty roky, která se té naší nápadně podobá. Jistý rozdíl je v tom, že mravy byly ohleduplnější k prostému lidu a dopřávaly mu potěšení z pohledu na máchání provinilců ve Vltavě a jejich popravování, což dnes jen nedokonale nahrazují akční filmy.

Jinak ovšem byly zpustlé, což plasticky popisují – kupodivu shodně – nám nepřátelsky naladění i naši kronikáři. Snad se milovník citátů na Hradě shlédl ve staré čínské poezii a procítěně deklamoval, co napsal Wan Czi: Kam slunka boží zář se lije, / pít bude se a pilo, pije, / že všechno pije -- každý ví ! -- / a já mám být sám střízlivý !?, je ale také možné, že se inspiroval jinými vzory, každopádně se v tomto směru činil. Dokonce kvůli tomu zmeškal významnou státnickou schůzku (Palacký to omlouvá tím, že mu tenkrát šly špatně hodinky, že je pro bolest v prstech nemohl seštelovat) a vysloužil si přídomek Líný nebo také Opilec. Pražský kanovník Pavel Židek o něm velmi neuctivě napsal: Byl žráč a opilec.

Elita ho chutě následovala, dokonce Jan z Jenštejna s ním zpočátku s oblibou popíjel a filosofoval, ale pak se arcibiskup polepšil, dal se k Anonymním Alkoholikům a s Václavem se nějak rozkmotřili, což vyvrcholilo sporem o vodní dílo na Labi přerostlým až do malé války, jejímž koncem bylo vlastnoruční královské umordování Johánka z Pomuku.

Nicméně spotřeba piva a vína (metanol ještě neznali) byla znamenitá, jak konstatovala SZO. Průzkum, který agentura STEM udělala pro Zbyňka Zajíce z Hazmburka „přinesl alarmující výsledky: krádeže, smilstvo, porušování předpisů a opilství – to byl obraz, který arcibiskup o svých podřízených dostal“, tvrdí historik.

Generální amnestie všech loupežníků výměnou za to, že potáhnou proti Řádu německých rytířů vynesl vojenskou slávu Janu Žižkovi, zatímco lobista Huler, který dlouho úspěšně pletichařil, byl nakonec dopaden u zpronevěry a popraven. Bulvární deník Hrom o tom přinesl podrobnou reportáž (byli jsme při tom!) s titulkem Sťatý král sťal svého Hujera. Popravě přihlížel pražský rychtář a Iveta Bartošová.

Své kouzlo měly i Václavovy půtky se Zikmundem, kdy jeden druhému propichoval a trávil na hostinách kamarády a spojence a pak se to ututlalo. Vrcholem provincialismu byl Kutnohorský dekret. Ten si vydupal na vladaři rektor (soutěžní otázka: kdožpak tehdá byl rektorem UK?), aby se zbavil opozice, která tak přišla o místa na kandidátce a viklefovci pohodlně vyhráli. Byla to prostě zajímavá doba, v níž o adrenalin nebyla nouze a když docházel, udělal se pogrom.

Půvabným zakončením tohoto období pak bylo vyházení konšelů z novoměstské radnice na rožně připravených sudlic a šlaku trefení Václava IV. v Kunraticích. Než dojela na místo RZS, bylo po něm.

Přes četné podobnosti lze přece jen některé rozdíly, krom shora již zmíněného, mezi tehdejší a dnešní dobou najít, a to:

- v průměrné době dojezdu rychlé záchranné služby;
- v rekvizitách užitých v politickém zápolení a předvolebním boji;
- především ale v tom, že všemu svinstvu tenkrát říkali HŘÍCH, zatímco dnes je to NEMOC. Hříšník versus pacient – každý má naprosto jiné řešení.

Hřích je nutné přiznat, potom se kát a slíbit, že se dotyčný hodlá polepšiti a více již nehřešiti. Nemoce se mají léčit bez ohledu na to, že – jak píše Havlíček v Perunově lamentaci – dřív si, prase, zdraví zkazil, / potom ho mám hojit. Nutno připomenout, že pokrytecký přístup vede k tomu, že konkurs na lékaře své doby vyhrávají sociální inženýři, kteří promění malý malér ve velký velkér. Proto prohlašuji s Hippokratem (který jako všichni Řekové mluvil latinsky), primo non nocere! Především neškodit! Konkrétní postup mě naučili naši chirurgové: Nech to vyhnít!

Psáno pro HN