Hynku, Viléme, Jarmilo! Vašeho autora, geniálního tvůrce rýmu, láska – páska, od jeho dob již více nepoužitelného, by se zmocnil permanentní psychický orgasmus nad verši, které se jak oslňující jiskry ohňostroje vyrojily v posledních dnech na nebi klenoucím se nad volebním kláním (planouce tam, co slzy lásky). Kam by se na ně hrabaly jeho zážitky s Lori! Pravda je, že reklamní veršotepectví bylo vždy na vysoké (nebylo by přesnější napsat, „na hluboké“?) úrovni potvrzujíc tak pravdu, že umění má sloužit jen kráse a nikomu a ničemu jinému.

Čas všude ryje nehtem zlým / a déšť ty čáry v maltě drolí, napsal básník a nelze, než souhlasit. Přesto mi některé skvosty utkvěly a hodlám se o ně podělit s nadějí, že diskuse přivane další.

Bohužel jsem neměl možnost shlédnout Vestpocketku, ale měl jsem možnost číst její text. Podle něj měly na scéně figurovat také dvě reklamy na ženský časopis:



Jako dítě jsem utrpěl dvě knížky od pana Haise-Týneckého, které byly celé psány ve verších, jako kdyby autor musel křečovitě psát pro Cimrmanova děda Vševěda. Později jsem pochopil, že to vedlo k pádu Krhútské říše. Svědčí o tom jeden z dochovaných zádrhelů: Hoří necky blíže chýše / v níž pan Hais Týnecký píše. / To ať raděj píší necky / a shoří pan Hais Týnecký.

Rolnický kalendář s vepsanými údaji o počtu sebraných vajec a datu, kdy byl navštíven obecní kozel, jsem našel u babičky a s chutí se začetl do jeho povídek, které většinou končily svatbou, až na jednu, která naopak končila smrtí (zasažení bleskem) nezdárného hospodáře. Je tomu již pěkná řádka let, co se mi do paměti vpálilo dvojverší plynně pokračující prózou:



Přibližně v tomtéž věku jsem s tátou absolvoval prvomájový průvod před volbami v roce 1946. Byla to ještě taková pestrá doba. Abych pochopil, proč – když nikdo nepracuje – tramvaje v Praze přesto jezdí, bylo na každé z nich připnuto rýmované heslo, které mi tenkrát přišlo divné (moje vnučka užívá toto adjektivum místo daleko tvrdšího označení):



Z tramvajové poezie vzpomínám ale s dojetím na zdravotnickou osvětu, šířenou zde prostřednictvím šablony a válečku, z čehož povstal nesmytelný nápis na okně a jak vidno, též v mém srdci:



Hygienické motivy se zdají přitahovat reklamní umělce – jako by se jim nedostávalo jiné inspirace – magnetickou silou jantarové hory. Na pravítkách, které jsme dostali darem někdy v obecné škole, stálo:



Když pominula pestrost života, přinášela své ovoce třídní poezie. Bohužel se tam připsali i básníci, částečně zpitomělí, částečně pod existenčním tlakem. Konstantin Biebl, krátce předtím, než skočil z okna, napsal:


Nemohu též opomenout Sovětský svaz, mírovou hráz, kdo na ni půjde, zláme si vaz. Doufám pevně, že se zde opět najdou obhájci této angažované poezie a patřičně mi vyčiní. Musím říci, že už se na ně těším. Ondyno jsem cosi publikoval u konkurence a žádný kritik se neozval, což mě přivedlo do hluboké frustrace.

Ale vzpamatoval jsem se záhy. Osvěžující poezie předvolebních hesel, zpěvů a dokonce jedné hymny mě probudila z letargie a zahnala mé zklamání. Zejména když jsem zjistil, že kvalitní verše – navíc pravdivé – jsou oděny do stejně kvalitního hudebního závoje.



Ocenil jsem filosofii „autora“ hymny paní Bobošíkové, který si zřejmě řekl, že když Cimrmana mohla vykrást taková esa, jako byl Oskar Nedbal, Richard Straus, Franz Lehár a další, že se rovněž stane slavným touto cestou, tentokrát jako neohrožený pomocný Čech.



Teď se ale ukázalo, jaký je Zdeněk Svěrák zaprodanec rakouské monarchie! Soudil se snad Cimrman s tehdejšími občany Rakousko-Uherska? A jaký to byl vlastenec. Český. S hlavou vzhůru.

Klenotem sezóny jsou ovšem verše z dílny neznámého autora velebící pravici s jasným sluncem na líci. V souladu se zákony dramatu pokročil děj z krize způsobené láskou do katastrofy spáchané básníkem.



Tak tohle by Mácha nevymyslel! Myslím, že všichni autoři by měli utvořit svaz a ve Wagnerově stylu vydat prohlášení k českému národu: Teď konečně máte poezii!