Útěk před svobodou

01. 08. 2014 | 10:43
Přečteno 7342 krát
Před třiasedmdesáti lety vyšla poprvé publikace, v níž autor chtěl vysvětlit demokratickému světu, jak je možné, že německá veřejnost, až na čestné výjimky, uvěřila Hitlerovi a stala se jeho nekritickou a oddanou služkou. Narozdíl od politologů a ekonomů vycházel ve své analýze především z psychologie německého národa, zejména jeho nižší střední třídy. Předem vyloučil tehdy často prezentovanou úvahu, že Němci nekriticky podlehli několika šílencům. Také velmi správně a jasnozřivě nepovažoval vývoj v Německu za důsledek Versaillské smlouvy, která byla nacisty použita jen jako výhodná záminka.

Vychází naopak hluboko z historie, kdy podle jeho mínění národní psychologii formovala Lutherova protestantská teologie, která v době odcházejícího středověkého způsobu života (po celkem laskavém katolicko-judaistickém pohledu na člověka) reflektovala svérázným způsobem narůstající osamělost jedince. Místo odpuštění a posmrtné spásy mu však nabídla bezpodmínečné vzdání se vlastní svobody a přimknutí k autoritářskému Bohu. Fromm píše: Lutherova víra svým přesvědčením, že člověk bude milován jen za předpokladu úplné podřízenosti, byla řešením, jež má mnoho společného s principem úplného podřízení se jedince státu a „vůdci“.

Společenský vývoj vede ke stále větší míře svobody jednotlivce, která je však dvojznačná: svoboda „k něčemu“, tedy k osobnímu růstu a tvořivé činnosti, avšak také svoboda „od něčeho“, v tomto případě od bezpečné závislosti v závětří moci, ale i odpovědnosti jiných. Tato druhá část svobody je pociťována jako cesta do osamělosti a nejistoty. Útěk od svobody (a název knihy v originále zní Escape from freedom) autor přirovnává k neurotickému mechanismu. V nesnesitelné tísni psychologického konfliktu se objeví příznak sice jako řešení, vede však k dalším chronickým potížím. Fromm popisuje tři takovéto cesty:

- Autoritářský charakter. Jde o psychologický, nikoliv sexuální, sadomasochistický postoj, kdy jedinec touží ovládat jiné, ale také být ovládán. Proti autoritám se sice bouří. ale jen „rebelantsky“, nikoliv doopravdy, protože tento symbiotický vztah v němž je podřízen, potřebuje a vyžaduje ve své osamocenosti. Jako určitou kompenzaci však současně potřebuje ovládat jiné. Nechce je zničit, ale ovládat. Český slang má pro to výraz „cyklista“ – nahoru se hrbí, dolů šlape.

- Destruktivita naopak směřuje ke zničení objektu nebo subjektu. Destrukce pak slouží k falešnému potvrzení moci při faktické bezmocnosti kolečka v soustrojí, které sice pomáhá neustále vytvářet, ale naprosto je nemůže ovládat.

- Konformita představuje proces, kdy jedinec nevědomě přebírá myšlenky a normy společnosti a považuje je za své vlastní. K tomu je veden neustálým zamlžováním pravdy propagandou a dalšími způsoby omezujícími jeho samostatné myšlení, k němuž má přinejmenším ambivalentní postoj, protože to v něm vyvolává existenciální úzkost. Dosažený „nadhled“ nad neuspořádaným a rozbitým obrazem světa je pak buď směsí nedůvěry a cynismu ke všemu, co se dozvídá a na druhé straně až dětinská důvěra k tomu, co říká člověk v pozici autority.

Nacistická ideologie nabídla většině vykořeněného německého národa, který si nedokázal poradit se svobodou, pocit sounáležitosti, naprosto falešné hrdosti a slib podílu na moci. Za cenu podřízení, které se jevilo jako útěk do bezpečí.

Hitler byl koncentrovanou směsí, ztělesněním malosti a arogance, jeho stoupající hvězda se stala přitažlivou a touhu po moci zahalil do vznešeného poslání – světového pořádku. Geniální manipulátor získal moc nad davy, přičemž své praktiky se vůbec nesnažil zastírat. Mein Kampf obsahuje nespočet příkladů. Nicméně své sliby plnil, jednak díky podpoře velkobužoazie, jednak z uloupeného židovského majetku. V byrokratickém aparátu rozdával funkce nesoucí sebou zdání důležitosti a jeho válečná tažení měla zpočátku vskutku grandiózní úspěchy. Úzkost z izolace a poměrně slabé mravní zásady pomáhají získávat loajalitu velké části obyvatelstva každé straně, jakmile jednou uchvátí moc ve státě. Navíc Hitler machiavellisticky propojil své osobní cíle s osudem celého Německa a v takové situaci zůstat stranou, už pak není jen otázka osamělosti, ale také otázka značného existenčního rizika.

V závěru knihy Fromm uvažuje o tom, že ani demokratický systém není imunní vůči podobné degeneraci, protože i zde má střední třída pocity osamělosti, závisti a frustrace. Jeho navržená řešení však mají naprosto utopický charakter, jak historicky prokázaly všechny experimenty se sociálním inženýrstvím a zaváděním „spravedlivých“ řádů.

Vychází-li nějaká – tehdy více než aktuální – kniha třičtvrtě století po svém prvním vydání, nutně se nabízí otázka: není to náhodou anachronismus? Není!

Malý český člověk se od malého německého neliší v ničem, navzdory tomu, že nemá luthersko-kalvínské vlivy ve své historii. Ono asi o tu protestantskou anamnézu v zásadě nejde, protože pocity vykořenění, úzkosti a osamělosti se objevují vždy, když společnost prodělává zásadní změny, jak je možno doložit historickými prameny od antiky po dnešek. V takových obdobích se vynořuje magické myšlení, jehož výsledky z pozdějšího pohledu nebývají nejšťastnější.

Příklon k autoritě a podřízení se jí nebude patrně nic v zásadě patologického, protože Homo sapiens sapiens je tvorem sociálním (někteří dokonce říkají, že – spolu s lidoopy – hypersociálním) a jistá hierarchická struktura tlupy, jako základního stavebního článku, je patrně přirozená. Míru poslušnosti pod nikterak silným nátlakem nijak významné autority nám odhalil Stanley Milgram, jehož eticky dost pochybný experiment měl přinést odpověď na otázku, zda Adolf Eichmann měl skutečně pravdu, když prohlašoval, že by byl o své vůli nikdy Židy nevraždil, ale že měl příkazy...

Fromm klade důraz na negativní aspekty svobody a přestože v závěru knihy navrhuje především odstranění této sociálně výbušné emoce nějakým přerozdělováním majetku, nezmiňuje se explicitně o závisti, která je jednou z hybných sil různých zvratů. Sice uvádí na jednom místě tuto bolest pociťovanou nebo zaviněnou štěstím druhých, jejich prosperitou, úspěchem, nebo příznivými životními podmínkami jako závist racionalizovanou jako mravní rozhořčení, ale hlouběji ji nerozebírá. Pocitově jde o směs méněcennosti, ponížení, studu, smutku, sebepochybností, selhání, beznaděje, křivdy a zlomyslnosti. Je považována za klíčovou složku stabilizační selekce, která má zabránit, aby druzí byli lepší. O nivelizaci společnosti, prezentovanou jako „rovnost“, usilují všechny diktátordské systémy deklarující se jako „silná ruka, která nastolí spravedlnost“.

Závist je destilovaným produktem sobectví a sobectví – stejně jako narcismus, který je doprovází – je pravým opakem zdravého vztahu k sobě samému, zdravé sebelásky. O tom se už autor rozepisuje: Sobectví není totéž, co sebeláska, ale je jejím pravým opakem. Sobectví je druhem chtivosti. Jako každá chtivost implikuje nenasytnost, jejímž důsledkem je věčná neukojitelnost. Chtivost je bezedná jáma, která člověka vyčerpává nikdy nekončícím pachtěním, aby uspokojil své potřeby (zde by mělo být spíše „přání“ v aristotelském smyslu – pozn. recenzenta), aniž toho kdy dosáhne1

Václav Havel ve své Moci bezmocných2 popsal většinový typ spoluobčana, kterého nám tu zanechal posttotalitní systém: Člověk propadlý konzumní stupnici hodnot, „rozpuštěný“ v amalgámu civilizační stádnosti a nezakotvený v řádu byti pocitem vyšší odpovědnosti, než odpovědnosti k vlastnímu přežití, je člověkem demoralizovaným; o tuto jeho demoralizaci se systém opírá, ji prohlubuje a je jejím společenským průmětem. Ressentiment těch, kteří v nedávné minulosti patřili k vyvoleným, po časech, v nichž „jediná spravedlivá společnost“ ve skutečnosti učinila ze značné části populace občany druhé kategorie, je docela silný.

Že nejde jen o můj pocit, dokumentuje postřeh čínsko-amerického biologa a sociologa Lixinga Suna2: Navzdory selhání komunismu jak politického tak i ekonomického systému, populární sentiment k jeho myšlenkám nikdy nevymizel. Nostalgické vzpomínky na tuto padlou ideologii jsou stále silné mezi neúspěšnými v Číně, Východní Evropě i v dřívějších sovětských republikách.

Přestože se tolik věcí změnilo, je publikace stále aktuální. Pouze posouvá otázku: Jak se to mohlo v Německu stát? do podoby: Co dělat, aby se to zítra neopakovalo kdekoliv? Třeba u nás.

Erich Fromm: Strach ze svobody. Portál, Praha, 2014. Druhé přepracované vydání (v Portálu 1.). 240 stran. ISBN 978-80-262-0615-6 (brož.) Doporučená cena 359.- Kč.

Psáno pro Psychologii dnes
______________________________________
1Fromm tyto charakteristiky rozvinul v dalších svých dílech, zejména v knize vydané poprvé v roce 1967: Mít nebo být (u nás: Aurora, Praha, 2014)
2Havel V: Moc bezmocných a jiné eseje. Knihovna Václava Havla, Praha, 2012
3Sun L: The Fairness Instinct: The Robin Hood Mentality and Our Biological Nature. Prometheus Books, 2013

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy