Morálka je soubor psychologických adaptací, které umožnují veskrze sobeckým jedincům těžit z výhod vzájemné spolupráce.





Vývoj na Zemi přesvědčivě dokazuje výhody spolupráce oproti taktice soupeření. Před čtyřmi miliardami let se atomy začly slučovat do molekul, za další dvě miliardy se ukázala buňka životaschopnější než probiotická polévka, pak byla poznána výhoda mnohobuněčných, na konci jejichž cesty stojí člověk. Ten chtěl dostát hrdému přívlastku „rozumný“ a tak začal spolupracovat s dalšími příslušníky svého druhu nejen v rámci rodiny, kmene a nejbližší society, ale dál a víc. Až vznikly národy a jejich státy.

Větší celky mají větší výhody, současně také větší nevýhody, neboť se při vší národní jednotě zpětně drobí na skupiny s odlišnými požadavky. V rámci spolupráce je důležité, kolik každá skupina (MY) dostane a kolik musí obětovat ve prospěch celku (VONI). Organismus národa a jeho státu se podobá organismu jedince, kde každá buňka maká jak barevná a dostává podle zásluh (například při kritickém nedostatku úplně poslední cenné sacharidy systém nepřiděluje mozku, ale ledvinám a krvetvorbě a tak se vládce dozvídá o svém významu). Někdy se stane, že se skupina buněk osamostatní a rozhodne se urvat vše pro sebe. Zdárně rostou, zatímco organismus chátrá. Říká se tomu rakovina.

Český národ to neměl jednoduché, zvlášť když se ucházel o cíl nejvyšší – o svobodu. Po dvaceti letech probíjením se spletitými počátky demokracie přišla sudetská tragedie. (Je zajímavé, kolik lidí nazývá stejnou situaci na Ukrajině „oprávněnými nároky Ruska“.) Druhá republika vyvalila stoku toho nejhoršího, co se zde skrývalo. Pak tu byla okupace, která už jasně udělala dělící čáru mezi – podle Fromma – biofilní a nekrofilní částí obyvatelstva. Velká část elit byla zlikvidována a kolaboranti se nakonec ukázali jako životaschopnější populace. Rakovina už tehdy bez zábran postupovala a prostupovala společností.

Katastrofu završilo zatažení do sovětského bloku ve vazalském postavení s další likvidací elit spolu s jejich odchodem do exilu a pošlapáním elementárních prvků slušnosti, práva i morálky. Jak to přesně definoval Záviš Kalandra v procesu s Miladou Horákovou, k moci se dostala spodina společnosti (která se za pár let začala pobíjet mezi sebou). Rozkrádání majetku, které předčilo pobělohorské drancování, končilo nenapravitelnou devastací kulturních hodnot a ožebračením celého národa měnovou reformou v roce 1953.

Krátké nadechnutí s matnou vidinou něčeho lepšího v roce 68 skončilo zakroucením krku svobodě hned v srpnu. Neměli bychom přehlédnout fakt, že příjezd ruských tanků uspíšila neochota českých generálů změnit střední Evropu na atomové bojiště, jak plánovali sovětští stratégové. Že svou doktrinu tehdy zdaleka neopustili, naznačilo i rozmístění jejich posádek na českém území.

Úžasná jednota (označována dnes při výročí srpnové okupace tehdejšími kolaboranty za „nacionální hysterii“) skončila po několika týdnech. Dekapitace elit pokračovala odchodem čtvrtmilionu schopných do celého světa. Prověrky na počátku sedmdesátých let ohnuly páteře zbytku a kdo si to nedal líbit, šel mýt výlohy, topit do kotelny, nebo byl paradoxně po Chartě 77 do emigrace vypuzen. Z knihoven bylo opět odstraněno několik desítek autorů a mozky rostoucí generace byly tak dále vymývány. Masarykovo „Nebát se a nekrást“ bylo nahrazeno pragmatickým „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Vnitřní emigrace a konzumní styl (týkající se převážně nedostatkového zboží) se staly dominantní národní filosofií.

Ekonomický i myšlenkový debakl „nejspravedlivějšího ze všech sociálních systémů“ vedl k jeho pádu, a to nejen u nás, nýbrž v celé východní Evropě. Poslušní Němci jej kupodivu nastartovali dřív než věčně rebelující Češi. Řekněme si ale, že nabytí svobody nebylo cílem velké části naší společnosti; ta pouze toužila „mít se jako na Západě a žít si jako v socialismu“ a nejenže neuměla, ale dodnes ani neví, co si se svobodou počít.

Autopoietické (sebetvořivé, samopořádající, seberozvíjející se) tendence osvobozeného národa tak nesměřovaly k ozdravení celku (Havlova idea občanské společnosti, která katastrofálně neuspěla), nýbrž do divokého kapitalismu, v němž nabyli vrchu ti, kteří se skvěle vyznali i v době předchozí. Mojžíš dobře věděl, proč tahal vyvolený národ čtyřicet let po poušti. Tam si kolaborantští vykukové nevrzli! Mohl tak vzniknout národ držící pohromadě i v dobách horších, než panovaly na poušti.

Desiluze svobody nedosrostlého občana je umocňována tím, že ti u koryt příliš hlasitě mlaskají. Navíc je z nich na dálku patrná úroveň, ze které vyšli. A tak nesvistitida (neschopnost + závist podle profesora Parkinsona) logicky vyvolává rovnostářskou otázku: „Proč já, když jsem stejně blbej, jako von, neberu ty samý prachy?“ Zajímavé je, že ti, kteří odborářsky žádají, aby jim schopnější dávali více ze svého, kritizují ty, kterým se podařilo tuto myšlenku dotáhnout do konce a označují je za nepřizpůsobivé. Za to, že ztělesňují esenci jejich tužeb?

Možnost těžit ze spolupráce se nejeví reálná, neboť morálka, která by to umožnila je pohřbena kdesi hluboko, hluboko a není zde nikoho ochotného ji vyorávat, jako kdysi činila Čechie, máti naše drahá, za pomoci Sokolíků, poblíž Strahovských hradeb. (Navíc si vůbec neumím představit, že by se kdekoliv postavila třeba jen sokolovna, která stávala v každé větší vesnici, natož Národní divadlo, bez dotací z EU, z nichž by se tři čtvrtiny rozkradly.)

Dělá mi problém letět v ústrety lidem, kteří volají po vládě silné ruky, kteří ztratili paměť a vzývají mocné Rusko vedené chudým fízlem vyšlým ještě ze staré znímé garnitury, co to dotáhl až na cára a teď má problémy, že neví, kde mu říše končí. Čekám, kdy po vzoru přičinlivého knihkupce bude k ní chtít přičlenit ein Kurort im Westen Tschechiens, čili Вари Кадлоыйе в средней России. Zatím kopíruje Hitlerův sudetský projekt věrně a důsledně.

A Češi, kterým se Zpěvy páteční jeví příliš těžké, nacvičují Písně otroka. Konečně – napsal je Čech (dvojitý; a to už něco váží), navíc se slovanským křestním jménem, které je přijatelnější a mírumilovnější než nějaký nevrlý neruda.

Začněme hledat lék na tuhle rakovinu! Pojďme vyorat morálku! Zatím jsme jak ten synek, co oral, oral, ale málo. To ruchadlo na pomníku v Rybitví, které nějaký schopný občan jistě prodal jinému schopnému občanu do sběrny kovů, je tam zase zpátky. Teď už jen Přemysla a nějaké voly, něco na způsob obrozenců, kteří nehleděli na vlastní kapsu, ale měli především zájem o budoucnost národa. Tažné. Ty chovné pošleme do Říše – do té dnešní.