Prezident Miloš Zeman se rozhodl vypsat ze svých soukromých prostředků odměnu 100 000 korun pro toho, kdo najde sporný článek Hitler je gentleman. Zpráva z tisku

Semiotika nás učí, že věci a děje se nejmenují od přírody tak, jak jim říkáme, že každý pojem je dohoda a je nutné vědět, že označované se kryje s označujícím úplně stejně pro všechny účastníky společného jednání. Aby tohle pravidlo bylo naplněno, existují zde definice, které (pokud se tak dohodneme) závazně vymezují náplň užitých pojmů.

Pro tento text a eventuální diskusi chci tedy definovat blud tak, jak to dělá většina psychiatrické literatury, a to jako nevývratné mylné přesvědčení vzniklé chorobnou cestou na patologickém podkladě. Tedy chorobný jev chorobného mozku signalizující chorobný stav. Vážný chorobný stav.

Není tedy řeč o Husovi, o hereticích a kacířích, odvolávání bludů, ale o psychopatologii. Blud je nesprávná myšlenka, „myšlenkový virus“. Na rozdíl od omylu si ho postižený nenechá vysvětlit, opravit nebo vyvrátit a čím více úsilí je věnováno na nápravu jeho myšlení, tím sveřepěji na své nesprávné myšlence trvá. Odporuje-li se mu dál, vyhlásí odpůrce za své nepřátele, pokud to má v hlavě poskládané ještě hůř, mohou být součástí spiknutí proti němu.

Blud má vliv na jednání. Jediný důsledný český solipsista, Ladislav Klíma, si nechal říci a uvěřil, že elektrika existuje nezávisle na jeho vědomí, když se jednou čelně setkal s jedoucí tramvají. Od té doby už neexistenci elektřiny nehlásal. To byla – v jeho případě – omylná víra, nikoliv blud. Nemocnému člověku můžete snést sto důkazů, on je odbyde mávnutím ruky a pokračuje dál po svém.

Jsou umanutí hledači pokladů, ale ti nikdy netvrdí, že už poklad viděli, jen věří, že tam někde je a občas nacházejí artefakty – podobně jako rybáři, jimž vděční vodní tvorové tu a tam přihrají hrnec, botu, či jiné věci ze dna vodotečí. Ale ani jedni ani druzí nepověřují další lidi, aby se pídili po úspěchu místo nich a nevypisují horentní odměny, když jim někdo jejich vysněný úlovek přinese.

Bludy mají různý charakter. Megalomanické se týkají vlastní velkoleposti, extrapotenční některých až nadpřirozených schopností. Tyhle bludy bývají často u progresivní paralýzy. Je-li jedinec v dominantní pozici, může přesvědčit i své nejbližší o pravdivosti svých patologických představ, potom mluvíme o folie a deux (trois, atc.).

Máme tu prezidentské tvrzení o existenci článku, která nebyla (navzdory snaze celého aparátu) nikdy potvrzena a odborníci vylučují existenci takového textu.

Pokud by se jednalo o omyl, je namístě jeho přiznání. Když se tak neděje, musíme uvažovat, co je podkladem tohoto tvrzení. Otázkou je, zda je výhodnější (dejme tomu z hlediska reprezentace státu, jeho obranyschopnosti, atd.). jestli je to blud jako projev duševní choroby, nebo sprostá lež jako projev charakteru.