Svět poznáváme všemi smysly a dětské otázky jsou jakési prstíčky, panožky myšlenkového aparátu ohmatávající realitu. Jak si všiml Kipling, je zde pět tisíc „kde?“, sedm tisíc „jak?“ a sto tisíc „proč?“- Ve chvíli, kdy se malý tazatel dozví, že „tak je to normální, a basta“, ztrácí velké procento naděje, že se kdy dozví, proč je nebe modré, moře slané, ale také proč je každý druhý politik zloděj a ničema. Protože je to tak normální, a basta!

Jsou však mezi námi takové a takoví, které nepřestane bavit se ptát, navzdory tomu, že je ti velcí napřed odbývají a pak pleskají. Jako pleskali to sloní mládě plné nenasytné zvědavosti, které se toužilo dozvědět, co mívá krokodýl k obědu. Z takových se stávají buď vědci – to když jsou založeni spíš introvertně – nebo nebezpeční lidé. Ono nelze apriorně číct, že by vědci nebyli nebezpeční, ale to nebezpečí je tam víc ukryto.´V každém případě kladení bizarních otázek přináší kromě odpovědí také bizarní, často humorné situace.



Křišťan Jitřenka, známý více pod jménem Christian Morgenstern, řekl kdysi, že humor je uvažování o konečnosti nahlížené z hlediska nekonečnosti. Otázek existuje nekonečné množství a pochopitelně, že mezi nimi jsou (a musí být, jinak by to nebyla nekonečná množina) také ty blbé. A ty jsou také legitimní, když už tady jsou. Kdo však rozliší, které jsou chytré a které blbé?

Existuje příklad, který kdysi otřásl matematickou společností v USA (jestli to znáte, tak to přeskočte, jestli ne, je to jedna z těch dubiózních otázek– to je to pravé a společensky přijatelné označení pro blbou otázku; navíc to zní intelektuálně).

V USA existovala tehdy dáma, jejíž jméno jsem zapomněl, která prý měla IQ něco kolem 257 a půl, v rádiu v pořadu Ptejte se Elen odpovídala na nejrůznější dotazy a zde všichni žasli nad její inteligentsí. Tehdy také běžela TV soutěž, kde ve finále měl vítěz možnost vybrat si cenu tak, že zvolil jedny ze tří dveří umístěných na scéně. Za nimi byly odměny: v jednom případě parádní auto, ve dvou pak kompletní překlad Shakespearových spisů do srbštiny. Aby to bylo napínavější, zvolila režie následující postup.

- Vítěz vybral dveře (také na to běžely sázky; kšeft je kšeft);

- V dalším pokračování otevřel moderátor pro všechny jedny dveře, kupodivu ty se Shakespearem, takže zůstaly jen dvoje zavřené;

- Vítězi teď byla dána možnost, aby po tomto částečném odhalení buď zůstal u původní volby, nebo si zvolil druhé dveře, podle své úvahy, co považuje za výhodnější.

Jeden z vítězů byl chytrák, zavolal do rádia té Elen, podle mě se jmenovala Mítnick (Mítnick chitrá dáma, v palic samá sláma, jak napsal pan Kaplan) a zeptal se, jaká je pravděpodobnost, že vyhraje, když... A tam dal obě možnosti. Mám za to, že to byla chytrá otázka, ač ji většina amerických matematiků označila za úplně blbou, protože pravděpodobnost byla přece jasně 1 : 1.

Leč ta dáma z rádia mu poradila, aby změnil volbu, že tak zvýší svou šanci. Tak se do ní všichni matematici, statistici a odhadci pravděpodobností pustili, znectili ji, tahali ji novinama a bylo prý to tak hnusné, že to byl jeden z důvodů, proč toho rádiového odpovídání nakonec nechala a odjela někam do Tramtarie.

Pointa je jednoduchá: otázka byla chytrá a ta dáma měla pravdu, což kromě logického postupu tehdy na jednom z prvních PC poprvé namodeloval a experimentálně prokázal jeden z mála matematiků, (taky to snad nebyl ani Američan, ale cizinec), který byl tak chytrý, že s ní souhlasil.

My chytří, kteří jsme si přečetli vyluštění téhle záhady dokonce v českém překladu Mlodinowy knihy Život je jen náhoda (originál The Drunkard’s Walk: How Randomness Rules Our Lives), víme, že až se nám naskytne příležitost trojích dveří, změníme po zásahu moderátora svou původní volbu a zvýšíme tak svou šanci na 2 : 1. 1)

V dnešních New York Times je příběh o tom, jak se v roce 2008 jakýsi Hollinger sám sebe zeptal, co to udělá, když hodí zapnutou kameru do naskládaných polštářů přes pokoj. Myslím..., nemyslím, jsem o tom pevně přesvědčen, že jeho manželka nebyla doma, protože by silným hlasem řekla: „Ty máš ale blbý nápady! Ne, abys tou kamerou házel! To ti nestačí, žes včera pokecal ubrus?!?!!“ Dnes z toho nápadu má slušný kšeft. Jeho kamery Squito velikosti basebalového míčku opatřené gyroskopem a bůhví čím ještě poskytují zábavu i poučení. A to nechtěl vynalézat, chtěl si jen hrát a vymyslel správně blbou otázku.

Měli bychom si vážit dotazů podobných těm, které položil O´Henryho únoscům Rudý náčelník: Vzniká vítr tak, že se stromy pohybují? Upozorňuji, že se to stalo dávno, dávno před Einsteinem! A zase bychom to asi neměli nechat dojít k otázce malého Míly Jaroslavu Haškovi, která zazněla z magyár puszta zhruba v téže době: Strejčínku, proč mě štípou mravenečkové?

Problém může být v tom, KDO, KDY, KDE, KOMU, JAKÝM TÓNEM a ZA JAKÝCH OKOLNOSTÍ různé dotazy klade. Vzhledem k velkému počtu zde uvedených proměnných se lze nadít mnoha konstelací. Pak nutně některé z nich mohou působit i nepatřičně.

Existují však řemesla, která mají kladení nepatřičných otázek přímo v popisu práce. To jsme třeba my, doktoři. Na můj zdvořilý dotaz, kdy se cítí hůř, zda ráno nebo večer, na mě pacient pohlédne jako na něco, co přinesl špatně vychovaný pes z ulice 2), a řekne popuzeně: „Samozřejmě, že večer!“ Což mi, ale to on neví, poví o jeho špatné náladě, jakož o jeho osobnosti víc, než on tuší. Nicméně to se odehrává pod příkrovem lékařského tajemství, v soukromí a s možností dodatečného vysvětlení, objasnění a narovnání vztahů.

Druzí jsou novináři. Tam ale vesměs o tajemství nejde, spíše naopak. Novináři předpokládají, že se jejich výsledky co nejvíc rozkecají. Lidi to budou vědět. A tak je nezbytné nemilé dotazy, které jsou nežádoucí, řádně onálepkovat (labeling tomu říkají anglicky) jako blbé a povýšeně nad tou blbostí a uraženě nad tou drzostí na ně neodpovědět.

Zkuste se třeba dnes zeptat: „Pane prezidente, kde je ten Peroutkův článek?“

--------------------------------

1) Protože při původní volbě jsme měli pravděpodobnost 2:1, že volíme špatně. Je tedy dvakrát větší pravděpodobnost, že jsme vybrali špatné dveře. Proto znalec volbu změní; jestli si počíná správně, je otázka, neboť náhoda je – podobně jako věda – někdy vůl.

2) To jsem šlohnul Karlu Michalovi; moc se mi to líbí a nemělo by být zapomenuto.