O pětiletém klukovi může těžko někdo říci, že je nekritickým milovníkem starých časů, přestože parní lokomotiva se mu líbí stejně jako nám, o nichž se to říká. Nadšeně se budeme společně tlačit na dřevěných sedadlech vagonů třetí třídy letních jízd s párou, vagonů, na které jsme nadávali a čekali na lepší. Dalo se tam ale otevřít okno (opatřené řemenem, kterým se vracelo zpět do původní polohy) a nehrozilo ugrilování, jako teď, když ve vlaku vypne klimatizace.

Wikipedie podle mého mínění nádheru a velikost parního stroje trochu odbyla, když vše o ní shrnula do odstavce, v němž se stručně píše: V 19. století se parní stroj stal nejvýznamnějším zdrojem energie jak v průmyslu, tak v dopravě. Proto se tomuto století také říká století páry. Dopravě kralovaly vlaky tažené parními lokomotivami, vody brázdily parníky, průmyslové podniky měly stroje poháněné transmisemi od centrálního parního stroje, na polích se objevily parní oračky, parní mlátičky a parní lokomobily. Povrch silnic pak upravovaly parní válcovačky resp. parní válce.

Naumanovy Pohádky o mašinkách okouzlily několik generací kluků a holek (i jejich vykastrovaná verze ve Večerníčku) a být strojvůdcem, výpravčím, nebo alespoň konduktérem patřilo k vyvoleným zaměstnáním poté, co jsme opustili volbu popeláře a hasiče. Jak velkolepý je kolesový parník se svými pleskajícími lopatovými koly, s typickými vůněmi linoucími se ze strojovny, se zvoncem na přídi, ošlehaným kapitánem na můstku a teplou žlutou limonádou ve voskovaném kelímku, oproti těm naftovým smrdutkám. Parní oračky sice už opravdu nepamatuju, zato jsem zažil auta na dřevoplyn, ale parní mlátičky byly věrnými průvodkyněmi mých dětských prázdnin, včetně mraků jemného prachu, poletujících osin a okouzlení nekonečným proudem lisované slámy pomalu ale jistě vytlačované do stodoly, zatímco plátěné pytle se pomalu plnily zrním. Transmise jsme měli v čítance pro druhou nebo třetí třídu v dramatickém příběhu blba Jana Hostáně: Jak malý šroubek zastavil velkou továrnu. Autor se pak za to musel sebekriticky kát, ale polepšil se a byl věrným soudruhem včetně roku 1968, kdy publikoval další zvěrstva. Nicméně transmise tam varovně syčela že utrhá ruce, zatímco já jsem tehdy dostal roli jí poháněného stroje, který říkal: Hobliny, piliny, nechci, nechci, vydupu, vykopu, vyhodím do stropu. Scénu se zdivočelým parním válcem z Fričova filmu Hej rup s Voskovcem. Werichem a Ježkovou muzikou https://www.youtube.com/watch?v=mZewHCXlM7k jsem viděl poprvé v kinu Olympik ve Spálené v roce 1946, pak ještě mnohokrát a mohu ji vidět klidně znovu. A nakonec vzpomeňme, jak marně žadonili maďarští vinaři na konci minulého tisíciletí o návrat parní trakce, která jim svými kouřovými zplodinami nahrazovala postřik proti škůdcům.

Dříve než zatlačíme sentimentální mužnou slzu do mužného oka mužnou pěstí a usedneme některou sobotu do Posázavského expresu, je namístě vzpomenout jeho předchůdců. Oliver Evans (mimochodem třetí muž v USA, kterému byl udělen patent) vyvedl na silnice a vodní plochy první vozidlo poháněné parním strojem nazvané Oruktor Amphibolos (amphibious Digger). To vyjelo se setrvačníkem a ještě některými součástkami vyvedenými ze dřeva děsivou silou pěti koní hrdě do světa v roce Velké francouzské revoluce. Další Evansův projekt na loď, která by proti proudu Mississipi přepravila pětkrát více nákladu, než jeden koňský potah, důlní společnost už nepřijala. On také Oruktor se prakticky uplatnil až po pěti letech od své první jízdy.



Evropský kontinent byl v té době zahlcován politickými změnami a válkami, takže zákonitě první parní vozidlo se objevilo v kolébce průmyslové revoluce, ve Velké Britanii, přesně ve Walesu. Richard Trevithick, přezdívaný kapitán Dick, nepříliš úpěšný ve škole (dle hodnocení pedagogů neposlušný, líný, zkažený a „prakticky negramotný”), zato extrémně úspěšný v životě, vyjel se svým strojem nazvaným The puffing devil nebo Captain Dick’s puffer na Štědrý den roku 1801 do Fore Street v Cornwallu, vyvezl šest pasažérů na blízký kopec Camborne Hill a odtud až do nedaleké vesnice Beacon.

„Byl to docela strmý kopec z Weithu až do Cambone Beacon, ale mašina letěla jak pták. Asi po čtvrtce míle byl velmi nepříjemný úsek, kde na cestě leželo několik bludných balvanů; nemohli jsme jet tak rychle, navíc přišel silný déšť. Seskočil jsem a asi čtvrt až půl míle jsem šel vedle pěšky, než jsme otočili a vraceli se zpět.” Tak popsal konstruktér ve svých vzpomínkách první a bohužel poslední jízdu bafajícího ďábla, neboť ten byl zničen za několik dní při požáru.

Trevithick vyrobil další vůz, který předvedl několik jízd v Londýně, peníze na další projekty se však nesehnaly.



V roce 1804 vyjela v Penydarrenských železárnách lokomotiva, kterou zkonstruoval rovněž Trevithick, a ta po kolejích utáhla pět vagonů naložených po deseti tunách a ještě 70 dělníků. Rychlostí pět mil za hodinu zvládla devítimílovou trať. To se jí povedlo celkem třikrát, protože vlak svou velkou vahou zničil koleje. Tentýž osud nakonec potkal v roce 1808 Trevithickovu londýnskou atrakci nazvanou Chyť mě, jestli můžeš, která vozila pasažéry okolo Torrington Square.

Věřme, že tento osud nepotká přetížený Posázavský Pacifik, ve kterém se kdysi zpívalo: Kampak spěcháš, trampe kamaráde, kam tak pospícháš? Jedu na slezinu, nemám na mašinu, co se mě tak blbě ptáš... https://www.youtube.com/watch?v=lNBDOtDgidc

Léto budiž pochváleno!