Když mi pes podleze plot proto, že byl od souseda týrán, nakrmím ho.
Jestli mi podleze plot, aby mi sežral svačinu, zaženu ho.
Jestli mi podleze plot, aby mě ohrožoval, zneškodním ho.
V žádném případě mi nebude záležet na jeho rase nebo náboženství.

Mám instinktivní nedůvěru a odpor k facebooku od samého počátku jeho existence, stejně jako k dalším podobným sítím a bohatě si vystačím s jednou emailovou adresou, kterou navíc nedávám veřejně v plen. Jsem tedy ušetřen lavin nejrůznějších zpráv, které si sdílejí mí bližní rychlostí šedesát minut za hodinu. Přesto ke mně občas dorazí srdcervoucí příběh, který nám sděluje pohledná německá dívka napadená loni muslimem. Ta nás současně varuje, abychom sem tu surovou islámskou mužskou chásku nepouštěli.

Není to ani nutné, protože profackovaných žen zde máme za korunu arch k vystřihování, přičemž vše stačí zařídit místní borci. Jen letos jich zaregistroval Bílý kruh bezpečí za první půlrok něco přes 600 a jejich statistika vedená od roku 2007 jich zaznamenala celkem 10 933 http://www.domacinasili.cz/statistiky/ . Což je jen vrchol ledovce, jak odhadují odborníci a jak mohu dosvědčit z praxe.

Oběti domácího násilí jsou zastrašené, stydí se, bojí se a nakonec se velmi často dají přesvědčit, že si za to mohou samy. Několik žen, které ke mně do ordinace více méně proti jejich vůli přivedly jejich kamarádky a které jsem posílal do zmíněné organizace BKB, se tam nevydalo, protože „kdyby se (násilník) dozvěděl, že je tam poslal psychiatr, využil by toho a u soudu by jim sebral dítě“. Nepochopil jsem, jak by se to mohl dozvědět jinak, než že mu to oběť poví sama... Asi by to udělala, protože mu plně podléhá. Přestože má nabídnutou pomoc, nechce to řešit. A tak se to děje dál. Jen to nerozpatlávat!

Existuje-li mytologická představa násilníka – agresivního opilce, primitiva s IQ hluboko v podprůměru, ujišťuji všechny, že je velmi nesprávná a schematická. Mezi domácími násilníky se najdou jedinci, do kterých by to na základě jejich veřejného vystupování, postavení či vzdělání nikdo neřekl; o to hůř se cítí jejich oběti, které mají (někdy dost oprávněný) dojem, že by jim to nikdo neuvěřil.

Pravidlům sociálního soužití je třeba učit se od dětství, aby se stala součástí přirozeného jednání. Základem je rodina, přání přesunout výchovu dítěte na školu svědčí o nepochopení toho, jak společnost funguje a neodpovědnosti v roli rodiče. Pokud se dítě chová jako agresivní spratek, je povinností rodiče ho přivést k tomu, aby s tím přestalo. Je úplně jedno, je-li rodičem ostravský arcibiskup, romský spoluobčan, můj automechanik, nebo Miss World.

A teď na chvíli vyslovme předpoklad, že se setkáme se všemi čtyřmi kritickými situacemi. Ve všech se budeme cítit nedobře, pokaždé z jiného důvodu: ostravský arcibiskup bude mít ochranku, stejně jako Miss World a ta mi může ukázat, zač je toho loket, automechanik mi za trest může nasypat písek do válců a romské spoluobčany nebudu nabádat, abych nebyl osočen z rasismu.

Ten poslední případ se přihodil redaktorovi Houdovi, zpovykané dítě nenapomenul, ale napsal o tom úvahu do LN. Co se strhlo jako reakce, byla skutečně lavina lidské blbosti, kterou předčila jen další lavina reagující na jeho vysvětlení.

Pokud napíšu, že šlo o dítě ostravského arcibiskupa, stává se ze mě militantní proticírkevní tvor? A při Miss World stejným způsobem mužský šovinistický misogyn? A proč se ze mě stává rasista, když napíšu, že šlo o romského chlapečka? V jedné z odpovědí pod dalším článkem redaktora Houdy jsem našel tuhle svatou pravdu: „Musíte to napsat jednoznačně! Mnohoznačných úvah mají lidi dost od politiků.“ Ale proboha, co na tom výroku je nejednoznačného??? Co potřebuje jeho autor navíc? Čím to chce dál vyfutrovat?

Bývaly doby, kdy v parku byl hlídač. Ve Stromovce se všem říkalo „Kačírek“, prý na paměť nějakého legendárního, zvláště krutého nositele toho jména. Když tam někdo dělal neplechu, dostal za uši, bez ohledu na pohlaví, rasu, náboženství či politickou příslušnost. Proč tohle neplatí dodnes, jak mezi dětmi, tak mezi dospělými?

Stát má svou exekutivní složku, která má dohlížet na pořádek způsobem padni, komu padni. Že to nedělá, je jeho podíl na tom, co se posléze projeví jako rasismus. Když napíšu, že pachatel byl milionář, nezahajuju přece třídní boj! Nebo je tu tolik intelektově subnormálních jedinců, že to společnost pochopí jako výzvu k revoluci?

Rasismus je založen na předsudku a stejně nebezpečným předsudkem se může stát přehnaná korektnost, která přitom není všeobecně platná, ale diskriminuje jiným způsobem. Přesné pojmenování konkrétní věci je pak „nálepkováno“ jako nepřijatelný výrok. Existují úvahy, které nejsou úplně „mimo mísu“, že každá společnost určitou míru patologie potřebuje, aby si na ní reflektovala svoje kladné stránky.

Epistemologové mluví o rozumu a nerozumu epochy. Rozumem současné epochy v Čechách se zdají být bezbřehá lidská práva bez odpovídajících povinností a postmoderní relativizování etických hodnot (mizí například rozdíl mezi výhodným obchodem a sprostou zlodějnou). Nerozumem pak musí být něco, co se proti rozbředlému rozumu vyjeví skutečně kontrastně. Domácí násilí to nebude, protože na něj má přece každý násilník výsostné právo. Nehledě na to, že bychom si leckoho pohněvali, kdybychom hledali na této společnosti chyby.

Nerozum epochy naší společnosti před stoletím ztělesňovala galerka a prostitutky a další nectnosti, ale na druhé straně také Masaryk a jeho spolupracovníci, pražská česko-německo-židovská kulturní elita a Einstein, který tu přednášel, zatímco otec Kondelík a Matěj Brouček byli představitelé jeho rozumu. Sebestředné zahledění na vlastní pupek povýšený na pupek světa naši společnost neopustilo ani po tak dlouhé době. Je stále stejně narcistní, nesnášenlivá a sobecká. Navenek se deklaruje zcela opačně, přičemž nespolehlivost, hulvátství a buranství vyhlašuje za projevy, ne-li přímo podstatu demokracie.

Explicitně je česká společnost úžasná, implicitně rasistická jak málokdy předtím. Rasismus staví na etnicitě. U nás většinová společnost pasuje do role nepřátelského etnika nejen příslušníky jiných etnik, ale také názorové protivníky, nebo generační skupiny. Navíc je tu politiky zdůrazňované nebezpečí reprezentované cizáky imigranty a neuvěřitelná schopnost těch statečných populistů je zdolat. Obávám se, že to není optimální prostředí pro věcnou diskusi. Potom nešťastník, který předloží rozumnou úvahu (a navíc je slušný) se stane snadno obětí všech znesvářených stran; jedni si ho neprávem přivlastňují a jiní ho neprávem osočují. Vzpomněl jsem na Karla Čapka za druhé republiky a měl jsem dojem, že to, co se vyvalilo na Přemysla Houdu, má stejný puch.