Až na výjimky nám pedagogové vnucují, co se máme učit, a už nám ani nenaznačí, jak to máme zvládnout.

Velcí pedagogové minulých staletí jsou natolik známí, že postačí zmínka a vzdělaný čtenář se okamžitě chytí. Ve století sedmnáctém to byl Jan Amos Komenský, jehož děsivé noční můry se staly předlohou pro Nejedlého reformy školství řízené heslem: O čem Komenský snil, Nejedlý uskutečnil. Z akademikova zásahu se české školství dodnes nevzpamatovalo.

Pedagogem osmnáctého století byl nepochybně Jean–Jacques Rousseau, který všech pět dětí, jež mu porodila jeho pologramotná švadlena, dal pro jistotu do sirotčince, aby mohl v klidu psát spis o výchově. Století devatenácté se může pyšnit pruským velikánem von Bismarckem, který konečně jasně definoval výchovu jako metodu cukru a biče. Důsledky současného nedostatku bičů na českém trhu jsou v každodenním životě víc než patrné.

Ve dvacátém století si na titul učitele národů dělal zuby Vladimír Iljič Lenin se svým koktavým (ještě komičtější koktavost než zcela nesmyslná koktavost Vaška v Prodané nevěstě) nebo též obsedantně ruminačním výkřikem o učení se, ale jednoznačně ho trumfla naše maminka. Zjistil jsem to, když mi táhlo na devátý rok a tehdy snad také poprvé jsem zapochyboval o její dokonalosti. Nějak jsem uvízl na násobilce sedmi a maminka prorockým hlasem a tónem nad mou ubohou hlavou zvěstovala městu i světu: „Pamatuj si, kdyby tě o půlnoci vzbudili, musíš vědět, že sedmkrát sedm je ...“ Marně jsem se snažil představit si toho blbce, který by mě budil o půlnoci, aby zjistil, kolik je sedmkrát sedm a na co by mu to v tom čase bylo.

Uvažoval jsem později, když už jsem rozum vzal (nevím komu, ale někomu určitě), že bych mohl tímto způsobem vyzkoušet reakce svých příbuzných, přátel a známých, kteří mají telefon, eventuálně jim v horkém létě zatroubit pod oknem a tázat se na tento významný údaj. Ostych mi v tom zabránil. Ale ani jako metoda na zapamatování to nepomáhá, dokonce ani v případě informací, které bych o půlnoci mohl zatraceně potřebovat. Mojí metodou je mnemotechnika, miluji zkratky a akronymy, jenže při své chabé paměti a silné fantazii jim přidávám jiné významy. Včera mi (asi stejně postižený) autor článku o vzpomínkách nabídl jeden zaručený paměťový klíč LOVER, mně se však přes noc změnil na VOREL, pak LEVORVER a už je to v čudu.

Jednou z úspěšných cest může být metoda pokus – omyl, čím větší chyba, tím dokonalejší paměťová stopa, jak mi naznačila kamarádka. Ta navíc dovolila, že když nenapíšu, že se jmenuje Elizabeth, že to smím publikovat. Zde to tedy je.

Naučila jsem se obsluhovat složitou kopírku, která umí i skeny a ty pak posílá sama rovnou na mail. Paní co mě zaučovala tvrdila, že to můžu všechno nejdřív oskenovat a pak poslat najednou. Ty kroniky jsou velké a těžké jak činky, celkem to bylo asi 300 skenů. Když jsem měla skoro hotovo a zbývaly mi asi 4 fotky, vlezla mi do toho účetní, že si „jenom okopíruje jeden papírek“ a všechno mi to smazala. Takže další dvě hodiny vstoje u kopírky, tentokrát už jsem to radši odesílala po deseti kusech.... Zato ale už nikdy nezapomenu, jak se to na tý mašině dělá.

Ano, udělat z toho tak velký zážitek, že se naň nedá zapomenout. To se mi kdysi – no přesně 26. srpna 1968 v 10:30 – přihodilo. Když jsem byl odstranil výlohu hyzdící nevkusný plakát o bratrské pomoci, vyběhli odkudsi dva pomáhající bratři, natáhli závěry samopalů a pravili nesmlouvavě, že s nimi mám jít a to nejraději s rukama nahoru. Bohudík téhle kašpařině záhy udělali konec dva esenbáci, kteří mě zatkli, ale za rohem zase odetkli a já jsem mohl jít domů. Cestou jsem potkal naši ruštinářku ze školy, která s kyblíčkem s bílou barvou a štětcem opravovala nápisy v azbučtině. Od té doby vím, že SVOLOČ se píše s měkkým znakem na konci.

Jenom se mi zdá nehospodárné zvát sem bratrskou pomoc jen kvůli tomu, že si něco potřebuju zapamatovat, mohlo by třeba stačit skřípnout si prst do dveří. Ale ani kniha nemusí být marná. Učím se teď druhou sloku naší hymny a čtu si u toho zajímavou knížku Marie Michlové nazvanou Protentokrát aneb česká každodennost 1939-1945, vzpomínky na čas, kdy jsem rozum bral a obdivuji ekonomické úvahy, které tam nacházím, například: Protektorátní odbojové organizace zaslaly (1943) do Londýna zprávu, že „Naši lidé sice nesouhlasí s bestiálním způsobem vybíjení Židů, přitom se však domnívají, že většině Židů patří to, co se děje ... Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo Židům vrátiti, byť i částečně, to, oč přišli při německém řádění.“

A jak řekli, tak i často učinili. Mezi Čechy domov můj...