Nemám nic proti hinduistům, nevadí mi buddhisté, nevím, proč bych se měl pozastavovat nad tím, že můj pacient je křesťan, muslim, ortodoxní žid nebo vyznavač bokononismu. Je to trpící člověk a teď potřebuje pomoc, pravděpodobně moji pomoc. Proto ke mně zavítal.

Na jeho obtíže musím pohlížet jako na něco, co zde nepochybně existuje, i když to – třeba jako bolest – neumím změřit, dokonce ani dokázat, že to tam je.

Člověk může mít bolest hlavy, žaludku, svírání u srdce a další trápení z nejrůznějších příčin. Do hlavy mohl dostat ránu pěstí, ale taky ránu osudu a podobně srdce se mu může svírat proto, že má zúžené cévy, nebo proto, že ho opustila milá. V žaludku se může nacházet Helicobacter (EBM se neptá, proč tam náhle řádí, když ho má v břiše zcela bez potíží a příznaků polovina populace, ale to je jiná kapitola a k tomu se dostaneme v sextě...), ale taky mu může v žaludku ležet nenáviděný šéf. A tlačit tam stejně jako Helicobacter a nakonec se s tím malým hnusným padouchem spojit, udělat do sliznice vřed a ten vřed se bude vracet, i když věda zhubí škodlivého Helicobactera, neboť ten šéf tam zůstane.

Nemoc není jen porucha rozumného stroje, jak odkázal medicíně René Descartes na konci 17. století. Nemocná může být také duše, a to nikoliv jen takovým způsobem, že to je na psychiatra, ale mazaněji, přes tělo. Na konci toho 17. století duši spravovala církev (něco málo o ní přemítat směla filosofie), ale medicíně to povoleno nebylo. Kdyby se o to její představitelé urputněji brali, nohli skončit na hranici, sirek bylo dost a tak se o to raději nikdo nepokoušel. A když už ten rozumný stroj sledovali, analyzovali a opravovali, duši nechali i další saletí stranou, protože by se jim do toho modelu pletla a zbytečně by to komplikovala.

Tak zůstaly stranou bádání také emoce, které Platon strčil do duše, kde stále přežívají, přestože jsou to zatraceně tělesné děje. Ty totiž nastavují organismus směrem k nějakému pohybu (e-motio) a ty si potom uvědomujeme jako pocity.

Máme-li strach, což je dost častá emoce, můžeme pozorovat tělesné změny (nastavující organismus k útěku, nebo, ale už méně často k boji): napnou se nám svaly, někdy až natolik, že výsledkem přetahování ohýbačů a natahovačů je třes, ke svalům srdce přivádí více krve, aby byly dobře vyživené, tím se odkrví a prochladnou dlaně, plosky nohou a taky útroby. Je potřeba víc kyslíku, plíce funí jak kovářský měch a přebytek kyslíku mění některé vnitřní paměry tak, že se sníží křečový práh. Jako pozůstatek prastaré reakce zježení srsti se nám objeví divné pocity na kůži, někdy husí kůže, rozšíří se zornice, skutečně „abych tě lépe viděla“ a proběhne celá řada dalších reakcí. Když někdo vyhodnotí tenhle stav jako chorobný, běží s ním k lékaři. Chytrý doktor mu řekne kamarádsky: 110 tepů? To máš od úzkosti. Načež pacient, věrný 300 let starému modelu porouchaného stroje, opáčí: Vy byste měl taky úzkost, kdyby vám srdce tlouklo 110 a žádá EKG, echo, CT, SPECT, MRI, fMRI, vyšetření clearance bilirubinu v slzách a další a další.

Stejné to je, když v žaludku leží šéf, když záda tlačí nadměrné množství povinností, nikoliv porouchaná páteř (90 % boletí dolních zad je tohoto charakteru), když krevní tlak leze nahoru zásluhou životního stylu, a nejde a nejde pilulkami srazit, když dítě v rodině kašle, kdykoliv se jeho rodiče dostanou do tvrdého konfliktu, když – jak napsal dávno Viktor Dyk – to věci malé jsou a plané / a přesto plné tragiky / a srdce hyne ubodané / ne mečem, ale špendlíky. A na tyhle obtíže – v ordinaci praktického lékaře je jich skoro čtvrtina, u kardiologů a neurologů třetina a u gastroenterologů ještě víc – nemá EBM, medicína založená na důkazech, účinná řešení. Tam je ve hře duše a s tou EBM nepočítá, tam jsou uskřinuté emoce, o kterých v učebnicích nenajdeme ani řádku.

Kdo s tímhle počítá, je psychosomatická medicína, která není žádná duchařina, uznává biologický substrát a všechny výsledky na tom poli dosažené, chce jen, aby v indikovaných případech se braly psychické a sociální faktory stejně vážně jako faktory biologické. Pomněme, že voodoo může zabít – a divouchové mají stejný organismus jako my. My jen máme jiné škodliviny.

Lékařská komora je ale proti. Dokonce ministerstvo v poslední vyhlášce „zapomnělo“ uvést psychosomatickou medicínu mezi klinickými obory, ač ji tam zařadilo v roce 2013. To tam mají neschopné blbečky, kteří neumějí opsat minulou vyhlášku? Kdyby to viděli jinak, museli by ji zrušit. Nebo tradičně hledáme třetí cestu? Chybička se vloudila, navzdory tomu, že jak orgány EU, tak Světová zdravotnická organizace mají úplně odlišný názor.

Co říká dokument WHO? Pro ty, kdo jsou líní si to sami dohledat, je to zde: http://apps.who.int/iris/bitstream/10665/92455/1/9789241506090_eng.pdf
a v preambuli stojí psáno: Traditional medicine (TM) is an important and often underestimated part of health services. In some countries, traditional medicine or non-conventional medicine may be termed complementary medicine (CM). TM has a long history of use in health maintenance and in disease prevention and treatment, particularly for chronic disease.

Jestliže máme něco kolem čtvrtiny nemocných, pro které je psychosomatický přístup jak šitý na míru, proč příslušné orgány v tomto směru konají proti jejich potřebám a vhánějí je do náruče nejrůznějších šarlatánů? Protože zřejmě zešílely. Zešílevší komora kritizuje psychosomatickou medicinu skutečně zasvěceně, když představitel vědecké rady říká, že o ní nic neví. Je to tedy opravdu uplný hlupák?

Máme zde desetitisíce nemocných s psychosomatickou problematikou, na které ministerstvo a lékařská komora kašle, a máme tu muslimské spoluobčany. Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se k islámskému náboženství přihlásilo necelých 3400 jedinců (Zdroj: http://domaci.eurozpravy.cz/spolecnost/159890-muslimove-v-cesku-vite-kolik-jich-je-tak-se-podivejte/). Abychom ještě více potěšili radikály, kteří se tvrdě staví proti přistěhovalcům, uděláme provokaci. Lékařská komora vypisuje speciální kurz: 43/17 Lékařská péče u muslimského věřícího; Datum: sobota 8. 4. 2017; Místo: Oválná pracovna ČLK, Lékařská 2, Praha 5; Délka: 4 hodiny.

Konání ČLK ve mně evokovalo vzpomínku na specifické řešení podobných situací odesláním podobných aktivistů tam, kam patří. Standardní pregraduální a postgraduální výuka neumí připravit lékaře na setkání s psychosomatickým pacientem, zato je bude připravovat na setkání s muslimy!

Když blbnout, tak na kvadrát, jak napsal klasik.