Mundus vult decipit, ergo decipijátur! Řídě se tímto heslem snažím se za každou cenu mystifikovat své okolí, jenže ono se to, jak vidím ex eventu, špatně vyplácí, část lidí shledává v tom imorálnost a prolhanost a druhá část chorobno.

Jsem přesvědčen, že předcházejících pár řádek vypovídá o jejich autorovi a o jeho psychickém stavu daleko přesněji, než diagnóza schizofrenie, kterou mu psychiatrie přidělila. Tvůrčí exploze při současně zachované formální struktuře až do posledních let života neodpovídá (navzdory bizarní transkripci některých jmen a slov) psychotickému postižení.

Narozdíl od Cimrmana, který se zjevuje a zase ztrácí v mytických dobách fin de siécle, všechny stopy v životě MUDr. Jana Lukeše, který se psal někdy jako Lukš, což mělo být, a nebylo, poněmčené Luksch, někdy dokonce jako Lux s háčkem nad „x“, lze najít, doložit a stát nad nimi v úžasu. Je to prokazatelně jediný psychiatr, který uprchl z blázince a byl jako uprchlý nahlášen pacienty na ředitelství (v Kosmonosích). Autor 16 umělých jazyků, tisíců stránek románů Hrabě Jiří Válek, Paměti Cara Ostena a dalších, osmatřiceti oper, třinácti symfonií, dvou mší, vynálezce pojmu „paxismus“, což bylo eufemistické označení kolaborace, mystifikátor a oběť desinformací, muž, jehož dílo zapomenuto leží v Památníku národního písemnictví na Strahově, žil v Praze v letech 1912 – 1977.

Ke čtyřicátému výročí jeho odchodu z tohoto světa a současně předpověděné reinkarnace do Velkého vládce na planetce Thetis bych chtěl připomenout jak jeho některé biografické zajímavosti a tvorbu, tak dvě významné osobnosti české psychologie, psychiatrie a psychoterapie, které mu zasvětily část svých pracovních životů, profesora MUDr. Jaroslava Stuchlíka (1890 – 1967) a profesora PhDr. Vladimíra Boreckého (1941 – 2009).

Odstavce psané kurzívou jsou autentické přepisy z Lukešova rukopisu Můj život v hudbě. V úvodu se autor svěřuje s obtížemi, s nimiž se setkává jako beletrista, muzikant i životopisec.

Dnes již není v papírnictví k dostání nelinkovaný archový papír na jaký jsem byl od dětství zvyklý, ba ani od loňska nevyrábějí se ani normální kovová pera do násadky a neprodává se ani černý inkoust antracenový. Nedovedu si představit své dílo psané plnícím pérem anebo na stroji, kteréhožto bych v noci nemohl používat především pro jeho nepříjemný hlomoz rušící partaje ze spánku.

........

Hudební tvoření znamená ještě větší plýtvání drahocenným papírem než beletrie, a jak známo shánění notového papíru v závodech Narpy je ještě svízelnější než cokoliv jiného; stane se, že určitý papír, třeba o 14 nebo o 22 osnovách, vymizí na dlouhou řadu měsíců ze všech prodejen, takže také každý komponista který se chce pustit do vážnějšího díla, je nuden předem založit si důkladné rezervy papíru, aby nezůstal ve štychu. Takové potíže jako v naší socialistické vlasti nemají tvůrci snad v žádném jiném státě na světě a to také vede k tomu, že v dnešní generaci žádný z nás nedozraje na Smetanu ani Dvořáka.

Jaroslav Stuchlík odešel po maturitě studovat medicínu a přírodní vědy do Zurichu, psychiatrii studoval u Kraepelina, a také u Bleulera, promoval na počátku první světové války, během které ale neustal v poznávání; ve Vídni se seznámil s Freudem a jeho spolupracovníky a po jejím skončení nastoupil v rámci pomoci Slovensku jako primář státní psychiatrické nemocnice v Košicích. Na konci 30. let se vrátil do Prahy, kde pracoval na ministerstvu, po německé okupaci byl suspendován, na ministerstvo se vrátil v roce 1945, kdy se habilitoval a stal se také přednostou Psychiatrické kliniky v Plzni.

Věnoval se psychoterapii a mentální hygieně, v roce 1948 ještě byl (spolu s Annou Freudovou a dalšími) v předsednictvu Mezinárodního kongresu mentální hygieny. Po Únoru 48 proti němu a dalším nekomunistickým lékařům štvanici vedl bezskrupulózní ničema Ivan Horvai a záhy dosáhl toho, že Stuchlík byl znovu suspendován, měl zákaz publikovat (zrušen 1955) a jeho kniha Nárys psychoterapie a psychohygieny byla v roce 1949 zakázána a skartována. Částečné rehabilitace se dočkal až při nevelké politické oblevě 1956. Jak se píše v jeho stručném životopisu: „Při zasedání světové federace pro duševní zdraví v pražském Rudolfinu v r. 1966 je jeho zahajovacímu projevu vzdána mimořádná pocta zahraničních i tuzemských delegátů jako částečná satisfakce za dlouhodobé umlčování.“

Profesor Stuchlík publikoval v češtině, slovenštině, ruštině, bulharštině, srbochorvatštině, polštině, angličtině, francouzštině a němčině a ovládal dále kromě latiny a maďarštiny také cikánštinu. Borecký byl přesvědčen, že jednou z motivačních sil ke zvládání a studiou cizích jazyků byl také Jan Lukeš. První referát o něm a jeho schopnostech přednesl Stuchlík v roce 1958 na pracovní schůzi ČSAV. Článek Prolegomena k neofasiím v Československé psychiatrii z téhož roku seznamuje čtenářem s dílem anonymního pacienta, který byl již několik let v invalidním důchodu a který vylíčil, jak zachránil z hořícího letadla mimozemšťanku Dahojjané Sedeno z planetky Thetis a ta ho na oplátku vzala k nim domů, kde se stala jeho ženou.

Vedle literatury je tu ještě druhá část pozůstalosti co do extensity stejně rozsáhlá a co do ohodnocení stejně „problematická“, totiž celé mé dílo hudební... Většinou jde o tužkopisné koncepty stvořené přímo na desce pianina, na kterém jsem jako laik a diletant doslova vyhmatával ty tisíce akordů; tvořil jsem výhradně podle sluchu opovrhuje všemi teoriemi.

.......

Pouze u dvou svých oper jsem měl trpělivost vypracovat kompletní partitury pro orchestr... Byla to opera Pro Vlasť z r. 1935 a opera Úderka z r. 1952. Partituru Pro Vlasti jsem odevzdal Ostrčilovi 5. dubna 1935 po premiéře Honzova království, v den, kdy Ostrčil smrtelně onemocněl a více již nevstal. Po jeho smrti mi byla partitura vrácena poštou a po revoluci v r. 1945 jsem ji znovu zadával Jeremiášovi. Jeremiáš tu věc přijal a v Národním divadle již probíhaly zkoušky, jimž jsem byl přítomen. Avšak slibně vyhlížející podnik byl náhle přerván mým zatčením kvůli paxismu. Záhy na to odlezěl Rafael Kubelík do Ameriky i s mou partiturou Pro Vlasti, jejíž další osud je mi neznám.

Neméně tragický byl osud Úderky, osmiaktové slavnostní opery pro účely KSČ vypovídajíí o heroickém pracovním úsilí kolektivu dělníků a jejich vyznamenání. Tato partitura věnovaná Gottwaldovi, byla mu náhodou presentována právě pár hodin před zatčením Slánského 22.XI.1952.

Po odborné revisi měla Úderka být uvedena na scénu Nár. divadla. Během tří zimních měsíců na přelomu let 1952/53 byla s největším spěchem tato práce absolvována a rozepsány též party pro sólisty. Hlavně Mistr Zdeněk Otava, nár. umělec, již pilně cvičil barytonovou úlohu samotného Gottwalda,, který měl na scéně zazpívat celý svůj památný projev z Vítězného února (resp. 1. května 1948) v trvání plných 45 minut.

Tu se ale našli v Ústř. výboru lidé – nevím jmenovitě, kdo to byl, snad Zdeněk Njedlý, kteří začli poukazovat na to, že se nesluší osobu presidenta předvádět na scéně Nár. divadla, že by to bylo zprofanováním – a naopak jiní již tehdy shledávali, že celá hra je příliš přeplněna tzv. kultem osobnosti – např. pátý obraz měl znázorňovat věnčení portrétu Josefa Stalina na pracovišti dvěma koloratůrami stojícími na štaflích.

(Pokračování)